ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1374.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1374/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání obviněného A. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici N. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 55 To 526/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 259/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 4 T 259/2006, byl obviněný A. B. uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a byl za ně odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištěních popsaných ve výroku tohoto rozsudku se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že v L. dne 3. 7. 2006 kolem 12:00 hodin v objektu společnosti A., s. r. o., odmítal uposlechnout výzvy a jako řidič vozidla VW Passat Variant najížděl na příslušníky Městské policie, M. K., která se mu snažila v odjezdu zabránit zákonnou výzvou, a způsobil jí pohmoždění pravého kolene, přinutil ji uskočit, poté narazil do brány objektu, rozrazil ji, brána narazila do ruky poškozené a způsobila jí pohmoždění pravého zápěstí, a poté obviněný rozraženou branou projel a způsobil na ní společnosti A. škodu ve výši 28.306,- Kč.
Tento rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako odvolací soud rozhodl tak, že je usnesením ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 55 To 526/2007, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. S. z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Byť obviněný výslovně rozsah podaného dovolání nespecifikoval, podle jeho obsahu je zřejmé, že toto zaměřil výlučně proti právní kvalifikaci trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., a namítl, že toto právní posouzení je nesprávné, protože nemá dostatečný podklad v provedených důkazech. Zejména zmínil nedostatek detailního rozboru a posouzení subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k úmyslu obviněného působit na výkon pravomoci veřejného činitele a to, že provedené důkazy dostatečně neprokazují, že vnímal chování poškozené jako jednání veřejného činitele. K tomu, aby mohl být uznán vinným uvedeným trestným činem, musí být prokázán úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele, avšak v daném případě takové skutečnosti shledat nelze, protože poškozená M. K. na sobě měla policejní svetr, na kterém byl odznak, pod ním měla košili a kravatu. Ačkoli nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil právní předpisy, které označení strážníka městské policie vymezují, dostatečně se již nezabýval tím, zda oděv poškozené i další konkrétní prokázání příslušnosti poškozené k městské policii v době zásahu skutečně odpovídaly příslušné právní úpravě. Obviněný v tomto směru odkázal na zák. č. 553/1991 Sb., prováděcí vyhlášku Ministerstva vnitra č. 88/1996 Sb., a na obecně závaznou vyhlášku č. 12/2005, současně v souvislosti se skutečným chováním poškozené dovodil, že přestože byla ve službě, nebyla oblečena v souladu se shora uvedenými právními předpisy do služebního stejnokroje, neboť na sobě neměla ani služební čepici ani svrchní oděv s nápisem policie. O nekompletním oděvu poškozené M. K. svědčí podle obviněného částečně i obsah přípisu Městské policie založený na č. l. 42, že M. K. plnila své pracovní povinnosti v kanceláři, kam mají přístup pouze osoby oprávněné k vyzvednutí vozidla. Této situaci odpovídal i její stejnokroj, který slouží jen pro výkon strážníka projednávajícího odtažení vozidla, nikoli však pro strážníka zasahujícího před odjíždějícím vozidlem, kdy při absenci nejmarkantnějších identifikačních znaků v podobě čepice a výrazně označeného svrchního oděvu může snadno dojít k jeho záměně např. s příslušníkem bezpečností agentury. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by obviněnému byla známa skutečnost, že na odtahovém parkovišti působí strážník městské policie, a nemohl tedy být srozuměn s jeho případnou přítomností. Obviněný tak zdůraznil, že nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že poškozenou považoval za civilní osobu a nikoli za veřejného činitele. Z výše uvedených důvodů nebyl prokázán úmysl obviněného působit na výkon pravomoci veřejného činitele, a to ani ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., když v rozsudku není ani uvedeno, na jaký konkrétní výkon pravomoci veřejného činitele měl svým jednáním působit.
V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a podle §265k odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný požádal o odložení výkonu rozhodnutí.
Poté, co bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, se k němu příslušný státní zástupce písemně vyjádřil. Konstatoval, že podstata námitek uplatněných dovolatelem byla elementární součástí jeho obhajoby, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím, na níž soudy obou stupňů reagovaly. Státní zástupce poukázal na to, že příslušnice městské policie konající službu na parkovišti pro vozidla odtažená Policií České republiky nebo Městskou policií v L., zakročovala proti obviněnému v situaci, kdy násilně vnikl na parkoviště, nasedl do svého odtaženého vozidla a snažil se odjet bez projednání přestupku a uhrazení příslušných částek. Jednala tudíž v časové tísni a nelze jí vytýkat, že se před zákrokem nedostrojila do předpisového vzhledu, když i tak, jak soud spolehlivě zjistil, její oděv zřetelně svědčil o jejím služebním postavení. Navíc se obviněnému jako příslušnice městské policie prokázala a učinila zákonnou výzvu, aby ve svém protiprávním jednání ustal. Tyto okolnosti, jež byly soudem prokázány výsledky provedeného dokazování, byly ve skutkové větě výroku o vině zcela dostatečně popsány, nemohou opodstatnit deklarovaný důvod dovolání, poněvadž se jedná o výhrady skutkové povahy. I přesto k výhradám obviněného ohledně nedostatečného objasnění subjektivní stránky rozvedl, že obviněnému muselo být ze zjištěných skutkových okolností zcela jasné, že způsobem naprosto nepřípustným, za užití násilí a zbraně představované jedoucím automobilem, působil na výkon pravomoci veřejného činitele, a proto jeho výhrady vyjádřené v dovolání, nelze akceptovat. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolací soud s ohledem na to, že je dovolání možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval, zda byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je tak ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, nikoliv však přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje výhrada obviněného, jíž vytkl soudům nesprávnost právního posouzení jeho jednání jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., pro absenci úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
V obecné rovině je vzhledem k těmto námitkám obviněného třeba nejprve uvést, že trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, a tento čin spáchá se zbraní.
Z hlediska subjektivní stránky je trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák. trestným činem úmyslným a vyžaduje, aby úmysl pachatele směřoval k užití násilí za účelem působení na výkon pravomoci veřejného činitele.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Veřejným činitelem je podle §89 odst. 9 tr. zák. kromě jiných též odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
Strážník obecní (městské policie) je při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v rámci působnosti obce podle §1 a §2 zák. č. 553/1991 Sb., o obecní polici, veřejným činitelem ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák., neboť plní úkoly společnosti, při kterých má právo rozhodovat o právech a povinnostech občanů a právních osob (viz rozhodnutí č. 8/1995 Sb. rozh. tr.).
Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podle §155 tr. zák. je nerozhodné, že napadený příslušník policie, a tedy i obecní či městské policie, nebyl ve služebním stejnokroji, když obviněný z jiných okolností, např. že věděl, že v kritické době koná službu a plní své povinnosti (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí č. 10/1967 Sb. rozh. tr.). Obdobně platí, když příslušník policie, který vykonává službu v občanském oděvu a prokáže svou příslušnost k policii před započetím služebního úkonu ústním prohlášením, že je příslušníkem policie a služebním průkazem, požívá pro zjištění totožnosti občana ochrany jako veřejný činitel (viz rozhodnutí č. 46/1980 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud z hlediska těchto principů vyplývajících ze zákonné úpravy anebo vycházejících ze soudní judikatury posuzoval skutečnosti, které byly na základě výsledků provedeného dokazování v dané věci zjištěny, a považuje za vhodné poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který k této otázce rozvedl, že obviněný poté, co bylo jeho vozidlo z místa, kde je zaparkoval, odtaženo do objektu společnosti A. v areálu T. S. města L., svévolně do tohoto objektu vnikl tím, že násilím otevřel bránu, nasedl do svého vozidla a snažil se z objektu odjet bez toho, aniž by splnil podmínky pro možnost vyzvednutí si odtaženého vozidla po projednání přestupku a zaplacení odtahu. Poškozená M. K., která v té době jako příslušnice městské policie v rámci tohoto objektu konala službu, se obviněnému snažila zabránit v tomto svévolném odjezdu tím, že poté, co vyběhla z kanceláře, si stoupla před bránu objektu, držela ji a obviněného způsobem předepsaným pro tento úkon, vyzývala k předložení dokladů a projednání přestupku. Obviněný však na její výzvy reagoval tak, že nic platit nebude. Odpor poškozené překonal tím, že se na ni rozjel autem, narazil do ni, přinutil ji uskočit. Pak svým vozidlem trochu couvl a poškozená jej vyzvala slovy: „Městská policie, jménem zákona předložte doklady“. Na to obviněný nereagoval a odvětil ji, ať uhne nebo že ji přejede, a znovu se rozjel, narazil jí do kolen, poškozená uskočila, on rozrazil bránu a odjel (viz str. 3 odůvodnění rozsudku).
Na základě těchto prokázaných skutečností je dostatečně objasněno, že obviněný byl ze strany příslušnice městské policie M. K. poučen a informován o tom, že je ona osobou konající pravomoc městské policie, a že je veřejným činitelem, jehož pokyny je povinen plně respektovat. Tato vědomost obviněného vycházela mimo jiné i z toho, že byl v rámci zjištění, že jeho vozidlo bylo odtaženo z důvodu, že se s ním dopustil přestupku v dopravě, obeznámen se všemi dalšími povinnostmi, které měl splnit při vydání odtaženého vozidla. Z uvedených skutkových zjištění a toho, jak se obviněný choval od okamžiku, kdy vstoupil do objektu, o němž věděl, že jsou v něm umísťována policií odtažená vozidla, neboť pro takto zajištěné vozidlo si sem přišel, vyplynulo, že věděl, že osoba, která mu brání v samovolném odjezdu, je příslušnicí městské policie, která zde zajišťuje veřejný pořádek při vyřizování přestupků v dopravě. Kromě situace, za níž si obviněný zcela nedovoleně a velmi agresivně chtěl zajistit odvoz svého vozidla bez splnění všech uvedených formalit, svědčí pro jeho vědomost, že jedná s příslušní městské policie, i fakt, že byl samotnou poškozenou dostatečně informován o tom, že tato koná své služební povinnosti, neboť obviněného vyzvala slovy „městská policie, jménem zákona“. Díky tomuto jejímu prohlášení již obviněný nemohl usuzovat na to, že se jedná o civilní pracovnici.
Pokud obviněný vytýkal, že v daném případě oblečení poškozené neodpovídalo pro uvedenou situaci předepsané ústroji, ani ohledně této námitky nelze obviněnému přisvědčit, protože k oblečení, jež měla poškozená v době spáchání skutku na sobě, soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, na základě jehož výsledků uvedl, že výstroj strážníků obecní či městské policie je stanovena vyhláškou Ministerstva vnitra České republiky č. 88/96 Sb., kterou se provádí zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Konkrétní součásti stejnokroje strážníků Městské policie L. jsou stanoveny vyhláškou Statutárního města L. č. 12/2005, o zřízení městské policie a podrobnostech stejnokroje strážníků městské policie. V souladu s těmito předpisy bylo na základě výpovědi svědka J. B. prokázáno, že poškozená měla na sobě policejní svetr, tedy svetr, který je součástí služební výstroje městské policie a je označen odznakem Městské policie. Ze zprávy Městské policie L. (č. l. 42-44) plyne, že příslušnost M. K. k Městské policii L. byla patrná mimo jiné i ze služebního opasku, na kterém je umístěna služební zbraň.
Nejvyšší soud na podkladě popsaných skutkových zjištění, obsahu spisu, i odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že otázce naplnění subjektivní stránky soudy nižších stupňů věnovaly dostatečnou pozornost, přičemž ani v jejich závěrech neshledal žádná pochybení. Pro úplnost považuje za vhodné nad rámec skutečností rozvedených soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, doplnit, že pro posouzení, zda obviněný jednal s úmyslem působit na výkon veřejného činitele, byly dostatečně zváženy všechny rozhodné okolnosti. Jestliže obviněný kladl důraz na to, že poškozená v dané chvíli neměla na sobě jistou součást výstroje, v níž však byla v souladu s příslušnou vyhláškou oblečena, dovolací soud uvádí, že tato skutečnost není v dané trestní věci podstatná, neboť bylo objasněno, že jako příslušnice městské policie byla oblečena i vyzbrojena, a obviněného o svém postavení a konání služebního zákroku výslovně, jasně a zřetelně informovala. Není tak pochyb o tom, že obviněný v době útoku věděl, že je poškozená v postavení veřejného činitele, který koná svou službu.
Vzhledem k tomu, že obviněný na výzvy jmenované příslušnice nereagoval, naopak začal do poškozené najíždět, vynutil si její uskočení, s vozidlem ujel, a zmařil tak projednání přestupku a zaplacení odtahu vozidla, naplnil po subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud na základě všech shora uvedených skutečností shledal, že soudy prvního i druhého stupně čin obviněného po právní stránce v souladu se zákonem řádně posoudily, v odůvodnění svých rozhodnutí učiněné právní závěry dostatečně vyjádřily a vysvětlily způsobem, který jednoznačně svědčí o správnosti použité právní kvalifikace. Dovolání obviněného bylo proto posouzeno jako zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného, a že soudem prvního stupně nebyl předložen návrh na přerušení výkonu rozhodnutí, neshledal Nejvyšší soud pro odklad výkonu rozhodnutí, o něž obviněný požádal, důvody předpokládané v ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. ani v ustanovení §265l odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová