ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1383.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1383/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2008, o dovolání obviněného B. S ., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 10 To 28/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 1/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 18 T 1/2008, byl obviněný B. S. uznán vinným, že ve spolupachatelství s obviněnou K. V.:
„přesně nezjištěného dne, od měsíce listopadu do prosince 2006, ve večerních hodinách po 21:00 hod. v K., okr. P., po vzájemné dohodě přenesli poškozenou nezletilou M. V., těžce sluchově a mentálně postiženou (dceru obviněné K. V.), do kuchyně rodinného domu, tam ji položili na postel, i když se tomu kopáním a sténáním bránila, její odpor překonali a násilím její ruce připoutali provazem k pelesti postele, vysvlékli ji dohana, poté tělo připoutali přes břicho k lůžku ve střední části a jednotlivě její nohy tak, že byla k lůžku fixována v poloze s roztaženýma a pokrčenýma nohama, pruhem látky jí zakryli oči a rouškou ústa a nos, omamovali ji od počátku i následně přesně nezjištěnou látkou s éterickými účinky a v takovéto situaci a pozici jí střídavě zaváděli hlouběji do přirození opakovaně prsty, s nimiž v pochvě manipulovali, také penilní atrapu, což při délce jednání kolem 45 minut jí působilo se zřetelem k jejímu celkovému zdravotnímu stavu značné bolesti a vedlo k hrubé a těžké psychické a fyzické traumatizaci, což ve svém důsledku vyvolalo mimořádné a neobvyklé reakce poškozené v dalším období při pokusu o somatické vyšetření dolní části břicha a genitálu, na vše reagovala panickým a prudkým odporem, který opakovaně znemožnil jakékoli vyšetření“.
Takto popsané jednání soud u obou obviněných právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. ve spolupachatelství podle
§9 odst. 2 tr. zák. a podle §241 odst. 3 tr. zák. každému z nich uložil trest odnětí svobody v trvání devíti roků nepodmíněně, pro jehož výkon je podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému B. S. podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. dále uložil trest propadnutí věcí, a to popruhů a penilní náhražky, které byly užity ke spáchání trestné činnosti.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 10 To 28/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný B. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. a opřel je o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje zákonné znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., neboť sám soud konstatoval, že se objektivním způsobem nepodařilo prokázat znak trestného činu „těžká újma na zdraví“ kvůli nemožnosti komunikace s poškozenou a také kvůli tomu, že poškozená se bránila jakémukoli somatickému vyšetření. V důsledku toho je přesvědčen, že i výrok o trestu je v rozporu s ustanoveními §31, 33 a 34 tr. zák.
Dovolatel dále zdůraznil, že soud nepřipustil jím navrhovaný důkaz – nový psychiatrický posudek na poškozenou k prokázání, zda jí skutečně způsobil těžkou újmu na zdraví či nikoliv. Navíc prý nebyl ani stanoven podíl zneužití na celkové traumatizaci poškozené.
Obviněný brojil také proti trestu, který byl uložen jemu i obviněné K. V. ve stejné výměře, a to i přesto, že obviněná se v přípravném řízení dopustila trestného činu křivé výpovědi v úmyslu jej vydírat. Soud prý nepřihlédl k polehčujícím okolnostem na jeho straně (v podrobnostech odkázal na doklady založené v trestním spise, zejména na svá předchozí podání).
S ohledem na uvedené obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „po zvážení všech relevantních okolností tímto dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí“. Přípisem ze dne 12. 9. 2008 vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné.
Státní zástupkyně odkázala na zcela vyčerpávající a podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval totožnou argumentací obviněného v rámci jeho řádného opravného prostředku. Dále uvedla, že stanovení těžké újmy na zdraví v psychické oblasti bylo v daném případě obtížnějším úkolem s ohledem na to, že se jednalo o těžce mentálně postiženou poškozenou s velmi omezenými vyjadřovacími prostředky. Znalcům se nepodařilo zodpovědět všechny položené otázky, neboť poškozená neměla vytvořenou řeč a nepodařilo se ji zacvičit do řeči znakové, která by umožnila hodnotnější komunikac přesto však dospěli k závěru, že u ní byly zjištěny známky psychické deprivace. Konstatovali rovněž, že u poškozené nebylo možné provést vyšetření břicha a zevního genitálu, neboť při pokusu svléknout kalhotky se úporně bránila rukama i nohama, vydávala plačtivé zvuky, tekly jí slzy, byla výrazně smutná a zděšená, sahala si oběma rukama mezi nohy a začala se škrábat na vnitřní straně stehen. K této skutečnosti došlo téměř rok po spáchání trestného činu obviněným, z čehož vyplývá, že ještě s takovým odstupem po předmětné trestné činnosti se u ní objevovaly známky psychické deprivace, hrubá fyzická a psychická traumatizace s následnou panickou obrannou reakcí. Podle soudních znalců takováto psychická újma nikterak nesouvisí se zjištěnou mentální retardací poškozené a naopak je třeba ji ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví.
S ohledem na dostupný spisový materiál státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil námitky relevantně. Shledal přitom, že za takovou nebylo možné považovat námitku, že soud nepřipustil jím navrhované důkazy. Taková výhrada totiž směřuje do procesních ustanovení §5 odst. 6 tr. ř. a není pod zvolený dovolací důvod podřaditelná. Na druhé straně shledal, že obviněný naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně námitkou, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Zároveň však dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let.
Jiným obdobným pohlavním stykem je pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť.
O zneužití bezbrannosti půjde tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem. Ve stavu bezbrannosti je i osoba spoutaná nebo osoba, která pro svou fyzickou neschopnost se nemůže bránit, dále osoba trpící duševní chorobou, pro niž nechápe význam pachatelova jednání.
Těžkou újmou na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví:
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Za těžkou újmu na zdraví podle písm. ch) citovaného ustanovení soudy obvykle považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Za těžkou újmu na zdraví podle tohoto ustanovení je však třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševní poruchu, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/1980, publikované pod č. 9/1981-I. Sb. rozh. trest.).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že oba obvinění násilím a posléze zneužitím bezbrannosti donutili jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku než souloži, tímto činem způsobili těžkou újmu na zdraví a spáchali takový čin na osobě mladší 15 let.
Otázka, zda v konkrétním případě, jde o těžkou újmu na zdraví, je otázkou právní, její řešení přísluší výhradně soudu. Ten však tuto otázku posuzuje na podkladě znaleckých posudků. V posuzované věci měl soud k dispozici závěry znalců Mgr. P. P. z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, a MUDr. J. K. z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie. Z nich je zřejmé, že vzhledem k mentální retardaci poškozené nebylo možné odpovědět na všechny soudem položené otázky; přesto znalci uvedli, že u dítěte se vyskytla mimořádná a neobvyklá reakce při pokusu o somatické vyšetření v dolní části břicha a genitálu, že došlo k panickému a prudkému odporu, který opakovaně toto vyšetření znemožnil, že bylo zaznamenáno oblékání většího počtu kalhotek panenkám, což dokazuje nepřímo vyjádřenou ochranu této části těla evidentně na základě vlastní zkušenosti. Tyto závěry znalci jednoznačně posoudili jako symptomy způsobené hrubou a těžkou traumatizací, které byla dívka vystavena. V podrobnostech pak odkázali na popisy jednotlivých vyšetření a pozorování (srov.č. l. 300 a 301 trestního spisu). Jako hrubou a těžkou traumatizaci z hlediska somatického i psychického zhodnotil zaznamenané chování obviněných na CD a DVD nosičích také soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. J. H.
Ze zkoumání intelektových schopností, osobnosti a sociálních vztahů poškozené (č. l. 297 spisu) vyplynulo, že v osobnosti poškozené jsou patrné stopy citové deprivace
a psychické traumatizace. Psychické traumatizaci nasvědčovaly při pozorování tyto projevy: výrazná obranná úzkostná reakce při gynekologickém vyšetření pro potřeby policie, nutkavé oblékání mnoha spodních kalhotek panence, silně obranná reakce spojená s úzkostí a strachem při znaleckém – somatickém vyšetření, kdy si měla svléknout spodní kalhotky, regrese v oblasti vyprazdňování, plačtivá reakce při projíždění kolem místa činu. Při pokusu o somatické vyšetření se dívka úporně bránila rukama i nohama, vydávala plačtivé zvuky, tekly jí slzy, byla výrazně smutná se zděšenou mimikou, sahala si oběma rukama mezi nohy a začínala se škrábat nehty na vnitřní straně stehen (srov. č. l. 299 spisu). Znalci toto vyšetření uzavřeli s tím, že se u dívky projevuje hrubá fyzická i psychická traumatizace s následnou panickou obranou reakcí při somatickém vyšetřování v oblasti podbřišku.
Znalci MUDr. J. H. a MUDr. J. K. u hlavního líčení dále uvedli, že ačkoliv se obviněný pokoušel dítě utlumit, to se zjevně nepodařilo, bolestivé reakce byly zachovány, jednání obviněných bylo protahováno na téměř 45 minut, pokus s inhalační maskou se zřejmě nezdařil, protože dítě reagovalo kašlem a jeho bolestivé reakce se nezmenšily (srov. č. l. 454 spisu). Doslova uvedli: „Posuzovali jsme tu zvukovou reakci, to bolestivé sténání a potom tu obranu, z toho jsme mohli posoudit hloubku prožitku, to dítě muselo prožívat hlubokou bolest a úzkost, bolest jak fyzickou, tak psychickou zejména dlouhým fixováním … nebyla to jednorázová, byla to dlouhodobá těžce traumatizující záležitost (č. l. 455 spisu). Znalec MUDr. J. K. uzavřel, že sice nedovede předpovědět, zda dívka bude v budoucnu trpět depresemi, panickou hrůzou v některých situacích, nebo sebepoškozováním, ale nepochyboval o tom, že důsledek v psychice bude trvalý.
Po zvážení všech uvedených skutečností nemůže být pochyb o tom, že soudy obou stupňů vyhodnocená těžká újma na zdraví poškozené jakožto déletrvající porucha jejího zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je správná. Znalci se vyjádřili v tom smyslu, že traumatizaci, kterou dívka prošla, nelze hodnotit jako banální a jednorázovou, ale že se jednalo o závažný zásah do fyzické i psychické sféry nezletilé, který se u dívky výrazně projevoval ještě rok po popsané události, a že důsledky v psychice dívky budou trvalé. Znalci v rámci znaleckého zkoumání brali v úvahu mentální retardaci dívky a poměrně značnou výukovou zanedbanost. Nemůže být proto pravdou (jak naznačuje v dovolání obviněný), že by směšovali celkovou deprivaci nezletilé vzniklou v důsledku nestabilních rodinných poměrů, zanedbávání péče či nedostatečné stimulaci vývoje, s traumatizací vzniklou jednáním obviněných. Nejvyšší soud proto považoval právní posouzení zjištěného skutku ze strany soudů nižších stupňů za správné, neboť oba obvinění naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu.
Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je vhodné upřesnit, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jestliže mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Dovolacím důvodem však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Z pohledu těchto kritérií obviněný neuplatnil dovolací výhrady týkající se uloženého trestu relevantně. Pokud namítal, že soudy nevzaly v úvahu polehčující okolnosti na jeho straně a uložily mu stejný trest jako spoluobviněné K. V., pak taková námitka (zpochybňující správné vyhodnocení kritérií stanovených v §31 až 34 tr. zák.) předmětem dovolání být nemůže a ani nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a