ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1388.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1388/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání obviněného S. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 3 To 583/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 58/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného S. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 71 T 58/2008, byl obviněný S. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dvě léta. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 71 T 57/2008, jenž nabyl právní moci dne 20. 3. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu krádeže dopustil tím, že dne 6. 3. 2008 v době kolem 12.00 hodin do 12.10 hodin v O., v H. T., po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti se spoluobviněnou V. S., v úmyslu odcizit zboží, v oddělení elektro poté, co se přesvědčili, zda-li se na ně někdo nedívá, obviněná V. S. se otočila zády ke kamerovému systému tak, aby zakryla jednání obviněného S. R., který vytáhl z regálu krabici s LCD televizorem zn. Philips P\\fL-5322/12, na tuto nalepil nálepku s nápisem „Zaplaceno“, následně společně zboží přenesli k pokladně infokoutku, kde pracovnici uvedli, že mají zboží zaplaceno, obviněný S. R. ukázal neplatný doklad o zaplacení zboží, televizor přenesl přes turniket a posléze krabici s televizorem vložil do nákupního vozíku, který přivezla obviněná V. S., odešli z prodejny, takto prošli přes pokladnu, aniž by zboží uhradili, čímž způsobili společnosti T. S. ČR, a. s., V., P., h. O., škodu ve výši 29.999,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 3 To 583/2008, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek, k jehož spáchání se přiznal, podle něj nenaplňuje znaky trestného činu krádeže, protože není naplněna jeho objektivní stránka spočívající ve „zmocnění se“ cizí věci. K tomu dochází, je-li věc odejmuta z dispozice vlastníka (držitele) proti jeho vůli. Pokud ale dochází k odejmutí věci a vlastník je s tímto jednáním srozuměn proto, že byl uveden v omyl, skutek musí být posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. I kdyby byla správná právní kvalifikace skutku jako trestný čin krádeže, vadným shledával použití odstavce druhého §247 tr. zák. Měl za to, že soud měl zjistit výši skutečné škody vycházející z ceny, za kterou vlastník věc pořídil či může pořídit. V daném případě soud nezjistil výši nákupní ceny, za kterou vlastník předmětný televizor pořídil od třetí osoby, a při svém rozhodnutí vycházel z prodejní ceny, za kterou poškozený prodává televizor třetím osobám a která zahrnuje i jeho zisk. Pro účely trestního řízení je ale podle jeho názoru tzv. jiná škoda zahrnující ušlý zisk nerozhodná.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil a aby Okresnímu soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného lze pod jím uplatněný důvod podřadit.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, vykazuje znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., jak jej posoudily soudy, či zda je nutno kvalifikovat jej jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., jak tvrdí obviněný, a dále, zda bylo postupováno správně při stanovení výše škody.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. Podle nauky i stávající praxe soudů se pachatel věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (vlastník, oprávněný či faktický držitel). Přisvojením se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si tedy přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže odejme věc z dispozice vlastníka či držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (k tomu např. č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Podle praxe soudů získá-li pachatel možnost trvalé dispozice s věcí, není rozhodné, jak poté s věcí skutečně naloží; o přisvojení jde i v případě, když pachatel věc odhodí nebo ji zničí apod.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Objektivní stránka trestného činu podvodu spočívá v tom, že pachatel uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, tato osoba provede v důsledku tohoto omylu (či neznalosti podstatných skutečností) majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda (nejméně nikoli nepatrná) a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.
Poněkud zjednodušeně řečeno, rozdíl mezi trestným činem krádeže a trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že při krádeži si pachatel vezme věc, která je předmětem útoku, sám, zatímco při podvodu mu ji oklamaný vydá. Podle právní nauky však jestliže omyl slouží jenom k tomu, aby pachatel měl příležitost si věc vzít, jde o krádež (např. předstírá, že přišel kontrolovat v bytě plynové spotřebiče, a vezme přitom kabelku s penězi apod.).
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu v tom, že po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti se spoluobviněnou V. S., v úmyslu odcizit zboží, obviněný S. R. v oddělení elektro h. T. vytáhl z regálu krabici s LCD televizorem zn. Philips v ceně 29.999,- Kč, na tuto nalepil nálepku s nápisem „Zaplaceno“, následně společně zboží přenesli k pokladně infokoutku, kde pracovnici uvedli, že mají zboží zaplaceno, obviněný S. R. ukázal neplatný doklad o zaplacení zboží, televizor přenesl přes turniket, aniž by jeho cenu zaplatil, čímž společnosti T. S. ČR, a. s., způsobili škodu 29.999,- Kč.
Obviněný nesouhlasil se stanovením výše škody na částku 29.999,- Kč s argumentem, že soudy měly vycházet z ceny, za kterou vlastník věc pořídil či může pořídit, nikoliv z její prodejní ceny. Tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav.
Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: a) cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, b) účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci, c) účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (k tomu srov. č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud ke shodné odvolací námitce přiléhavě zdůraznil, že obviněný zcizil přímo v prodejně novou věc, kterou prodejce nabízel k prodeji, řádně označenou údajem o její ceně. Dovolací soud zcela souhlasí s jeho úvahou, že cena 29.999,- Kč představuje cenu, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a tedy škodu stanovenou v souladu s prvotním kritériem pro její stanovení ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. Protože jde o částku převyšující 25.000,- Kč, byla škoda důvodně kvalifikována jako škoda nikoli malá.
Významnější z hlediska právního posouzení skutku je výhrada obviněného, že skutek měl být posouzen nikoliv jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., ale jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku prvního soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., poněvadž uzavřel, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil tak škodu nikoli malou.
Soud prvního stupně při odůvodnění právního posouzení skutku obviněného jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. stručně uvedl, že obviněný si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil tak škodu ve výši 29.999,- Kč, tedy škodu nikoli malou (strana 5 rozsudku). Odvolací soud v daných souvislostech konstatoval, že jednáním obviněného nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak namítal obviněný v odvolání, ale že bylo správně právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. Jednání spočívající v tom, že krabici s televizorem opatřil samolepkou s nápisem zaplaceno, na níž upravil potřebné údaje, a takto pronesl televizor bez zaplacení z prodejny, je podle něj na místě vyhodnotit jako okolnost přitěžující, spočívající v předem připraveném rafinovaném jednání (strana 3 usnesení).
Dovolací soud má za to, že z hlediska právního posouzení skutku nevzaly soudy obou stupňů v úvahu všechny významné skutečnosti. Právní posouzení skutku obviněného jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. by jistě bylo správné, jednalo-li by se např. o projití přes pokladnu oddělení elektro obchodního domu bez zaplacení zboží v nestřeženém okamžiku. Taková situace ale jednání obviněného necharakterizovala. To naopak vystihuje poznatek, že obviněný před pracovnicí infokoutku, která měla k dispozici i pokladnu, předstíral, že zboží, které chce z oddělení vynést, je zaplaceno. Činil tak jednak tím, že krabici, do níž byl televizor umístěn, opatřil nálepkou s nápisem „Zaplaceno“, vyznačující se tím, že vizuálně i obsahově odpovídala nálepkám, jimiž pro takový případ opatřoval prodejce již zaplacené zboží, a také jí ukazoval neplatný doklad o zaplacení zboží. Na toto počínání obviněného pak pracovnice reagovala tak, že obviněnému umožnila vyjít z oddělení, aniž by zboží skutečně zaplatil.
V daných souvislostech není od věci připomenout ani to, že k přechodu vlastnictví v případě samoobslužného prodeje nedochází převzetím věci (výběrem předmětu koupě), ale až zaplacením kupní ceny a v této době také dochází k uzavření kupní smlouvy.
Netřeba zvláště připomínat, že pokud by se infokoutek s pokladnou nacházel mimo oddělení elektro a představoval jen další pokladnu, přes niž obviněný procházel (třebaže se to nezdá s ohledem na výsledky dokazování – viz záznamy kamerového systému, výpověď svědka P. L. - věrohodné), pak by samozřejmě předchozí pronesení zboží bez zaplacení pokladním prostorem uzavírajícím oddělení elektro zakládalo právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a pozdější uvedení v omyl pracovnice prodávajícího by již z tohoto pohledu nebylo relevantní (k tomu např. rozhodnutí č. 53/1999 Sb. rozh. tr.).
Za předpokladu, že infokoutek s pokladnou představoval první a jedinou pokladnu, k níž se obviněný dostavil, představoval tento prostor také poslední místo, kde mohl uzavřít kupní smlouvu s prodávajícím, za něhož jedná pokladní a v tomto případě současně pracovnice infokoutku, byla-li oprávněna jednat za prodávajícího ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Neučinil-li tak obviněný, ale naopak předchozí uzavření kupní smlouvy před zaměstnankyní prodávajícího toliko předstíral, aby dosáhl toho, že mu umožnila vynést zboží z relevantního prostoru (tj. dispozičního prostoru prodávajícího), uváděl ji v omyl. Nejvyšší soud připomíná, že omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností a za uvedení v omyl jsou judikaturou považovány situace, kdy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečností.
Současně je ovšem třeba, aby uvedení v omyl bylo v příčinné souvislosti s majetkovou dispozicí pracovnice jednající za prodávajícího. Jde tedy o to, zda jednání pracovnice infokoutku bylo v konkrétním případě tou relevantní majetkovou dispozicí, v jejímž důsledku vznikla škoda představovaná cenou televizoru 29.999,- Kč prodávajícímu a současně se obvinění obohatili. Pouze za tohoto předpokladu by byly naplněny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Dovolací soud nemohl v daných souvislostech přehlédnout, že úloha pracovnice infokoutku nebyla náležitě objasněna. Není jasné, zda její pracovní povinnosti a též oprávnění spočívaly výlučně v uzavření kupní smlouvy věcí předložených kupujícím či zda a do jaké míry byla oprávněna (a též povinna) kontrolovat doklady osvědčující uzavření kupní smlouvy před tím, než kupujícím - obviněným umožnila uzavřený prostor opustit. Nebyla-li by tak oprávněna činit, nemohla by logicky ani relevantně provést majetkovou dispozici za prodávajícího, v jejímž důsledku by došlo na straně jedné ke způsobení škody na majetku poškozeného a na straně druhé k obohacení pachatele, a skutek by bylo třeba posoudit rovněž jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák.
Třebaže za stávající situace nelze bez určitých pochybností učinit spolehlivý závěr o tom, zda skutek obviněného vykazuje znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., či podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neznačí to, že by existovaly důvodné pochybnosti o tom, že skutek obviněného vykazuje znaky trestného činu proti majetku. To ostatně obviněný, který se k činu doznal, nikterak nezpochybnil. Výše škody činí podle zjištění soudů 29.999,- Kč. Zákonným znakem trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a shodně i trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. je škoda malá, jíž se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně 25.000,- Kč. Pachatele obou těchto trestných činů, tj. jak trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., tak podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., lze potrestat zcela shodně odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem.
I kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v této části důvodným, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu, který by odpovídal tomuto nedostatku, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Ani při změně právního posouzení skutku by nemohlo dojít k žádné relevantní změně hodnocení stupně nebezpečnosti tohoto činu obviněného pro společnost (v obecné rovině panuje dokonce představa, že trestný čin podvodu je s ohledem na jeho objektivní stránku trestným činem sofistikovanějším a tedy i závažnějším) a změna právního posouzení skutku by nemohla zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, když v obou proti sobě stojících případech trestného činu proti majetku lze pachatele potrestat zcela shodně. Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dvě léta, a to současného zrušení výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2008, sp. zn. 71 T 57/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takto stanovený druh a výměra trestu zcela koresponduje s rozhodnými hledisky uvedenými v §31 odst. 1 tr. zák., jak jsou rozvedeny především v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo v jiných případech pochybnosti či větší obtíže.
Takový postup není v konkrétním případě v kolizi ani s judikaturou Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04 atd.) a od ní se odvíjející judikaturou Nejvyššího soudu. Ani uvažovaná změna právní kvalifikace totiž nic nemění na tom, že obviněnému byla dána možnost vyjádřit se k právní kvalifikaci skutku; on sám se k činu doznal, nezpochybňoval, že jde o skutek relevantní z hlediska trestního práva, přednesl svůj názor na možnost jeho právního posouzení jak ve smyslu použité právní kvalifikace podle §247 tr. zák., tak i uvažované právní kvalifikace podle §250 tr. zák. Nutno dodat, že nepřichází reálně v úvahu ani porušení práva navrhovat nové důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný skutek, a to včetně ověření subjektivní stránky jednání tak, aby bylo možné spolehlivě posoudit, že nebyla porušena ústavní zásada nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Důsledně bylo respektováno i ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., podle něhož má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky atp.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková