ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1397.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1397/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. listopadu 2008 o dovolání obviněných F. Č. a T. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 To 212/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 10/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných F. Č. a T. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 2 T 10/2008, byli obvinění F. Č. a T. B. uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a obviněný F. Č. trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Podle popsaných skutkových zjištěních se těchto trestných činů dopustili tak, že dne 12. 5. 2007 v době kolem 02.30 hod. v P. uvnitř diskotéky v baru D. C. F. nejprve obviněný T. B. jako ochranka – vyhazovač, u barového pultu po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného M. H. tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, až se poškozenému spustila z nosu krev, poté poškozeného předal obviněnému F. Č., jakožto druhému členu ochranky, který vyvedl poškozeného M. H. ven na ulici před bar, do poškozeného strkal, aby šel pryč, a poté, když přítelkyně poškozeného H. S. obviněnému F. Č. sdělila, aby poškozeného nechal, neboť jinak zavolá policii, obviněný F. Č. nohou vykopl H. S. mobilní telefon z ruky, přičemž když se poškozený přítelkyně zastával slovy „takhle ne“, obviněný F. Č. ho kopl vší silou rovně podrážkou sportovní boty přímo do hlavy do oblasti přední části obličeje, následkem kopu poškozený upadl na zem na záda na asfaltový chodník, začala z něho po prudkém pádu téci krev, a uvedeným jednáním obviněný F. Č. způsobil poškozenému M. H. zlomeninu čelní kosti s krvácením do čelní dutiny a proniknutím vzduchu do pravé očnice, krvácení pod pavučnici v obou čelních krajinách, krvácení pod tvrdou mozkovou plenu, rozsáhlé pohmoždění mozku – pravého čelního a temenního a levého čelního laloku s následným rozvojem těžkého úrazového otoku mozku, tedy vážné zranění bezprostředně ohrožující život, kdy prognóza přežití je značně nejistá, pro poškození důležitého orgánu – mozku, neboť poškozený je zcela odkázán na pomoc druhé osoby či ústavní péči.
Za shora uvedené trestné činy byl obviněný F. Č. odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný T. B. byl podle §202 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výhon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání dvou let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění F. Č., T. B. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, která tak učinila v neprospěch obviněného F. Č. O těchto odvoláních Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 To 212/2008, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), d), odst. 2 tr. ř. napadaný rozsudek ohledně obviněného F. Č. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného F. Č. při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. odsoudil podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému F. Č. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce pracovníka v bezpečnostních agenturách, člena pořadatelské služby na kulturních, společenských a sportovních akcích v rámci zajišťování pořádku na dobu pěti let. Současně zrušil výrok o trestu, týkající se obviněného F. Č. z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 31 T 31/2007, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali prostřednictvím obhájců oba obvinění z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání.
Obviněný F. Č. výhrady vznesl výlučně proti trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., protože se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly naplněním subjektivní stránky tohoto trestného činu a nebylo objasněno, zda obviněný způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví úmyslně. Obviněný v této souvislosti poukázal na to, že k naplnění použité skutkové podstaty musí být narozdíl od trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. prokázáno, že jednal ve vztahu k těžkému následku úmyslně. Obviněný tak zmínil, že ve smyslu rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr. nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval i k vlastnímu ublížení na zdraví, což skutek podle jeho popisu v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje. Z něho je zjevné jen to, že na poškozeného zaútočil. V důsledku kopu nebyla poškozenému způsobena v obličeji žádná zranění, ale těžké následky nastaly výhradně pádem poškozeného na zem, k čemuž mohlo dojít i v důsledku jeho podnapilosti. Obviněný se neztotožnil s úvahou nalézacího soudu, že musel vědět, že napadne-li poškozeného prudkým kopem do hlavy, může, v případě pádu poškozeného na zem, dojít k vážným poraněním, a pro případ, že je obviněný způsobí, byl s tím srozuměn. Podle obviněného je tato úvaha provedeným dokazováním nepodložená, protože nebylo zjištěno, jakou silou byl veden úder jeho kopu ani jakou měl obuv, což pokládá z hlediska zjištění možného úmyslu rovněž za významné. Obviněný uvedl, že jeho jednání mělo být s ohledem na neprokázání úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. Pro případ, že by bylo zjištěno zavinění z nedbalosti, mohlo by se jednat i o trestný čin podle §224 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný F. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 8 To 212/2008, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 2 T 10/2008, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný T. B. v jím podaném dovolání brojil proti trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a to jednak proto, že čin, jímž byl uznán vinným, nevykazuje požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost podle §3 tr. zák., a jednak proto, že byly zjištěny okolnosti, jež trestnost tohoto jednání podle §13 či §14 tr. zák. přímo vylučují. Obviněný T. B. především soudu druhého stupně vytkl, že nevyhodnotil správně důkazy, které sám provedl, i ty které provedl soud prvního stupně. Za nesprávné obviněný označil, že soud druhého stupně neuvěřil výpovědím svědků, které sám vyslechl a na druhou stranu použil tyto výpovědi v neprospěch obviněného, pokud vyčlenil ty části, podle kterých se poškozený před incidentem sám žádného vážnějšího přestupku nedopustil a k reakci obviněného nezavdal příčinu. Podle obviněného, i když soudy nižších stupňů vycházely při svých závěrech z výpovědi svědka M. Š., pominuly, že tento, i podle nich věrohodný svědek, uvedl, že opilý M. H. byl nejprve drzý na barmanku a hodil po ní led, na což obviněný reagoval tak, že poškozeného chytil za ruku a řekl mu, ať položí skleničku a jde ven. Na to se však poškozený M. H. pokusil udeřit obviněného rukou do obličeje. Z takto vyjádřené výpovědi M. Š. dovodil, že nově vyslechnutí svědci nemuseli sledovat celý průběh události, a při absenci jiných svědectví bylo povinností soudů při hodnocení prvotního stadia před incidentem vycházet z důkazů svědčících ve prospěch obviněného. Za zcela zásadní pro posouzení trestnosti svého jednání proto obviněný považoval pokus poškozeného M. H. jej udeřit pěstí do obličeje. Odmítl úvahu odvolacího soudu, že těžká opilost poškozeného M. H. nemohla u obviněného odůvodňovat vážné obavy z útoku, neboť soudy neprovedly důkaz, zda opilost u poškozeného nevyvolala jeho agresivitu ani neposuzovaly, že obviněný neměl v daném okamžiku prostor pro hlubší úvahy o tom, jak bude poškozený dále reagovat. Obviněný zdůraznil i to, že v místě jeho konfliktu s poškozeným nebyly nalezeny žádné krevní stopy, a dospěl k závěru, že jednal za splnění podmínek nutné obrany. I v případě, kdyby o nutnou obranu nešlo, nemohl být uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 tr. zák., protože ne každé fyzické napadení na veřejnosti musí být nutně trestným činem. Obviněný shledal, že prokázaným činem se nemohl hrubě dotknout zájmu všech osob přítomných na místě, neboť jeho jednání směřovalo k ochraně personálu před opilým a hrubě neslušným hostem, a posléze k ochraně samotného obviněného. Uzavřel, že intenzita jeho jednání byla zcela přiměřená intenzitě jednání opilého a neslušného hosta, útok z jeho strany byl pouze jednorázový, jako vyprovokovaná protireakce, při níž nedošlo k žádným následkům.
Z těchto důvodů obviněný T. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, a posledně zmíněnému soudu aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Opisy obou dovolání byly v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeny Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření, které však Nejvyšší soud do doby konání neveřejného zasedání neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných F. Č. a T. B. jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
S ohledem na to, že dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval dovolací soud též otázku, zda byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. u obou obviněných uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami. Ve vztahu k obsahu obou uvedených dovolání a se zřetelem na to, že je možné z uvedeného důvodu dovolání podat, jen když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, shledal, že námitky oběma obviněnými uplatněné se dotýkají otázek hmotně právní povahy, a proto dále zkoumal, zda tato dovolání jsou opodstatněná.
K dovolání obviněného F. Č., jehož námitky směřovaly proti trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. proto, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť nebyl zjištěn jeho úmysl poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, je potřeba nejdříve uvést, že soudy obou stupňů se touto námitkou ve svých rozhodnutích zabývaly. Soud prvního stupně na straně 5 - 6 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zjištěné jednání obviněného F. Č. naplnilo skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. s ohledem na intenzitu, jakou byl útok proti poškozenému ze strany obviněného veden, i po subjektivní stránce, neboť obviněný, který stál v bezprostřední blízkosti poškozeného, jej kopl velkou silou nohou do oblasti hlavy. Z této situace soud dovodil, že si obviněný musel být vědom, že poškozený je značně opilý, a že nebude schopen na tento úder reagovat. Jednal proto v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který na straně 10 - 11 odůvodnění svého rozsudku kromě zmíněných skutečností poukázal i na to, že obviněný byl dříve aktivním sportovcem, neboť závodně boxoval. Tvrdost a přesnost kopu, který zasáhl obličej poškozeného, je úkonem svědčícím mimo jiné i o trénovanosti obviněného. Jako sportovec musel obviněný vědět, k jakým následkům může dojít při prudkém kopnutí do hlavy, a to zejména pokud poškozený byl ve stavu silné opilosti, o níž je obecně známo, že zpomaluje reakce člověka.
Nejvyšší soud s ohledem na tyto právní závěry považuje za dostatečné a správné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Z dikce ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §3 odst. 3 tr. zák. plyne, že u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Pokud úmysl obviněného způsobit těžké zranění, z provedených důkazů přímo nevyplynul, soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat tak, že k naplnění trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl směřoval také ke způsobení těžké újmy na zdraví (viz. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Z hlediska způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžký následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky. (srov. rozhodnutí č. II/1965, č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).
Protože z obsahu spisu se podává, že obviněný F. Č. byl aktivním boxerem, je též namístě poukázat na to, že ovládá-li útočník určitý tzv. bojový sport či bojové umění na takové úrovni, aby je mohl uplatnit v praxi, pak není vyloučeno jejich použití vůči napadenému považovat za prostředek, jímž lze dosáhnout zvýšení intenzity útoku, a tedy i závažnosti způsobeného následku (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 3 Tdo 111/2007, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34, č. T - 978).
Nejvyšší soud s poukazem na výše uvedené skutkové i právní okolnosti shledal, že oba soudy otázku naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. v potřebné míře přezkoumaly a učinily právní závěr, který nevzbuzuje pochybnosti. Jen pro úplnost považuje za nutné zdůraznit, že ke zjištěnému zranění v podobně těžkých a nevratných změn na mozku došlo pádem, který obviněný F. Č. přivodil poškozenému tím, že jej obutou botou velkou silou kopl do hlavy. I když přímo tímto samotným kopem poškozenému zranění nevznikla, došlo k nim až v důsledku tímto kopem vyvolanému pádu, není tedy pochyb o tom, že v důsledku pádu utrpěná zranění jsou v příčinné souvislosti s kopem obviněného F. Č.
Přestože těžký následek nastal až poté, co se poškozený v důsledku pádu na chodník udeřil do hlavy, nelze námitce obviněného, že nejednal v úmyslu těžké zranění poškozeného přivodit, přisvědčit.
Ze skutkových zjištění se podává, že obviněný poškozeného zasáhl prudkým kopem do obličejové části hlavy.
K tomu je nutné zdůraznit, že obviněný byl jednak tělesně velmi zdatný a vyspělý a byl také dostatečně teoreticky i prakticky znalý toho, k jakým následkům může dojít v případě, když prudce nohou kopne stojící osobu do hlavy. Jak bylo prokázáno, obviněný se na poměrně vysoké úrovni věnoval závodně boxu, v němž absolvoval mnoho i mezinárodních závodů. Ze své zkušenosti proto znal, jak obránce na takto prudké a velkou silou vedené údery může reagovat, a rovněž byl schopen určit důsledek takto vedeného útoku a to, co jím může způsobit. Vzhledem k tomu, že obviněný při kopu své obuté nohy vynaložil takovou sílu, při které, nejenže poškozený upadl, ale došlo po ní k tak silnému nárazu na zadní část lebky, že nastal protináraz (contre-coup), při němž násilí působící do týlní krajiny vedlo k poraněním v čelní krajině. Přitom takto vyvolaná zranění jsou velice devastující, protože se např. jednalo o zlomeninu čelní kosti. Takto vzniklý následek svědčí o velmi vysoké intenzitě kopu, která tato zranění vyvolala, a o tom, že obviněný musel být srozuměn s tím, že při uvedené intenzitě a přesnosti takového zásahu přivodí napadenému závažná zranění. Pro závěr, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, není nutné, aby obviněný chtěl způsobit právě takové poranění, ale postačí, že jednal při srozumění, že zvolený mechanizmus, použitá síla, jeho fyzické schopnosti, jakož i lokalizace útočného jednání, mohou přivodit jakékoliv závažné zranění. Taková zranění mohla nastat nejen v důsledku pádu, ale i vlastním kopem, když se uváží, že poškozený byl zasažen velmi intenzivním kopem obutou nohou do obličeje. Ke zranění v obličeji poškozeného zřejmě nedošlo právě proto, že poškozený byl sražen na zem.
Vedle těchto skutečností přisvědčuje správnosti soudy zjištěnému právnímu závěru i to, že poškozený vykazoval znatelně známky značné opilosti, na které obviněný měl brát v rámci svého útočného jednání ohled. Obviněný musel dovodit, že reakce opilého člověka jsou zpomaleny, že jeho obrana je proto vůči útoku značně ztížena. Argument obviněného, že pád si poškozený spoluzavinil svou opilostí, nelze akceptovat, neboť z dokazování nevyplynulo, že by poškozený kromě pádu v důsledku kopu obviněného, kdykoliv během doby sám upadl. Lze tedy uzavřít, že kdyby obviněný na poškozeného nezaútočil, k pádu by vůbec nedošlo. V důsledku opilosti poškozeného stanovené na 2,3 gramů alkoholu na kilogram, byly podle znalce reakce poškozeného zpožděné. Rozhodné je i to, že obviněný poškozeného nikterak nevaroval a zasáhl jej zcela nečekaně. Využil tak momentu překvapení a poškozeného náhle kopl velkou silou do hlavy. Musel tedy počítat jak s tím, že je poškozený v důsledku opilosti nestabilní a není schopen účinně zareagovat, tak i s tím, že poškozený nebude způsobilý se jeho útoku účinně aktivně obránit.
Všechny uvedené okolnosti svědčí o správnosti závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu a byl při svém nečekaném a velmi agresivním útoku srozuměn s tím, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal závěry soudů obou stupňů o tom, že obviněný F. Č. po všech stránkách naplnil znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. správnými, a to pokud jde i o subjektivní stránku. Dovolání tohoto obviněného proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Z obsahu dovolání obviněného T. B. je patrné, že převážnou část svých námitek zaměřil proti hodnocení důkazů a zpochybnění skutkového stavu, jak byl soudy zjištěn. Vlastní verzí skutkového děje se obviněný snažil své jednání popsat jako reakci na fyzický útok poškozeného. Takto vznesené námitky s kritérii vymezenými pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují, neboť jsou zaměřeny proti hodnocení provedených důkazů a výsledným skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud i přesto, nad rámec takto uplatněných námitek považuje pro úplnost [s ohledem na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/2004, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 42, roč. 2006-III. díl, pod č. 156 a č 138] uvést, že soudy obou stupňů se velmi pečlivě zabývaly otázkou věrohodnosti výpovědí obviněných a dalších ve věci vyslechnutých svědků. O tom svědčí i to, že odvolací soud v rámci projednávaných odvolání při veřejném zasedání dokazování doplnil o výslechy dalších svědků. Výsledkem takto provedených důkazů je jejich hodnocení, které oba soudy učinily v souladu s pravidly vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a na podkladě tohoto hodnocení dospěly ke skutkovým zjištěním, která jsou vyjádřena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Je proto nutné k námitkám obviněného, jimiž požadoval, aby bylo vzato za prokázané, že jednal až poté, co jej poškozený M. H. ohrožoval, uvést, že takovéto skutkové zjištění soudy neučinily a okolnosti, které se udály před útokem obviněného T. B., popsaly jako „předchozí slovní rozepři“.
Pokud proto obviněný T. B. v rámci svého dovolání namítal, že nebylo dostatečně posouzeno, že jednal za podmínek „§13 či 14 tr. zák.“ je potřeba uvést, že by na projednávaný případ mohly dopadat okolnosti významné z hlediska nutné obrany podle §13 tr. zák., nikoliv však krajní nouze podle §14 tr. zák., kterou lze shledat jen tehdy, kdy se jedná o takový stav poruchy zájmu chráněného trestním zákonem, jako je např. požár, či jinou přírodní silou, a nedopadá na útok hrozící od fyzické osoby, jako je tomu u nutné obrany.
Podle ustanovení §13 odst. 1 tr. zák. o nutné obraně, čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z této dikce je patrné, že o nutnou obranu jde jen tehdy, jestliže je odrážen přímo hrozící nebo trvající útok a současně se nejedná o zcela zjevně nepřiměřenou obranu.
Tato kritéria však na okolnosti, jak jsou popsány ve skutkových zjištěních nedopadají, protože se obviněný T. B. činu dopustil tak, že „jako ochranka – vyhazovač, u barového pultu po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného M. H., tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, až se poškozenému spustila z nosu krev“. Nebylo tudíž prokázáno, že obviněnému ze strany poškozeného hrozil útok, který by bezprostředně v rámci svého bezpečí musel odrazit. Uváží-li se, že i když došlo ke konfliktu mezi obviněným a poškozeným, event. poškozeným a barmankou, jíž se obviněný snažil za barem zasahovat do její práce, nebylo prokázáno, že poškozený kohokoli ohrožoval nebo se jinak choval útočně. Chování obviněného mohlo být nanejvýš považovaného za obtěžující či nepřípadné, ale nemohlo vyvolat žádnou konkrétní obavu z přímo hrozícího útoku ve smyslu §13 tr. zák. Úder pěstí, který obviněný za dané situace poškozenému zasadil do obličeje, byl zjištěným skutečnostem zcela zjevně nepřiměřeným.
Z těchto důvodů dovolací soud výhrady proti tomu, že jednání obviněného T. B. nebylo posouzeno jako beztrestné z důvodů nutné obrany podle §13 tr. zák., neshledal důvodnými.
Pokud tento obviněný brojil proti právní kvalifikaci trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. proto, že jeho jednání, jak je popsáno ve výroku o vině, nevykazuje dostatečně všechny formální znaky tohoto trestného činu ani potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák., je vhodné vyjádřit, že trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neposlušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Z tzv. „právní věty“ rozsudku soudu prvního stupně plyne, že obviněný T. B. se daného trestného činu dopustil tím, že se na veřejně a na místě veřejnosti přípustném dopustil výtržnosti zejména tím, že napadl jiného.
Aby byl trestný čin výtržnictví spáchán napadením jiného, musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání závažným způsobem narušující veřejný klid a pořádek. Proto každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, není nutně výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. (viz. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.)
Předmětem ochrany u trestného činu výtržnictví nejsou primárně individuální zájmy jednotlivých občanů, např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž jde o komplex vztahů v širších souvislostech dotýkající se větší pospolitosti lidí na nějakém místě. Z této povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, svazek 19, č. T – 448).
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů v souladu s těmito právními hledisky jednání obviněného T. B. posuzovaly, a pro stručnost lze jen odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který této otázce věnoval pozornost a na straně 5 rozsudku uvedl, že obviněný naplnil po objektivní a subjektivní stránce zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud na straně 9 - 10 odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na závěry soudu prvního stupně a doplnil, že ze svědeckých výpovědí svědků L. J. a K. Ch., slyšených až v rámci odvolacího řízení vyplynulo, že k napadení poškozeného obviněným T. B. došlo v důsledku zcela zanedbatelného jednání poškozeného, že totiž překážel u barového pultu. I kdyby se těžce opilý poškozený ohnal po obviněném, nic neodůvodňovalo jednání T. B. v pozici ochranné služby, aby ho pěstí srazil na zem a posléze ho předal druhému členu ochranky F. Č., který se k němu zachoval způsobem, jenž je uveden ve výroku napadeného rozsudku. Za správné označil, že v jednání obviněného T. B. byl shledán trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Oba soudy nižších stupňů se též v potřebné míře zabývaly tím, že v daném případě jsou dány i materiální znaky tohoto trestného činu a z postavení obviněného, charakteru útoku a místa, kde k výtržnosti obviněného došlo, usoudily, že veškeré tyto okolnosti zvyšují společenskou nebezpečnost jednání obviněného. Pokud tedy v dané věci nebyly shledány žádné okolnosti, které by stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost snížily až pod hranici vymezenou v ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., za současného naplnění veškerých formálních znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., je nutno pokládat právní kvalifikaci skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. ř. za zcela správnou.
Nejvyšší soud těmto závěrům soudů nižších stupňů, u nichž neshledal žádná pochybení týkající se právní kvalifikace skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., považuje za nutné jen dodat, že pro posouzení trestnosti jednání obviněného popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je významné právě to, že obviněný T. B. čin spáchal za situace, kdy působil jako osoba, která měla dohlížet na pokojný a klidný průběh diskotéky a zajišťovat pořádek před případnými konflikty hostů. Pokud bylo zjištěno, že obviněný na poškozeného sám hrubě fyzicky zaútočil tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, až se poškozenému spustila krev, a srazil jej na zem, je toto jeho jednání o to společensky nebezpečnější, neboť místo klidného vyřešení ze strany poškozeného neútočné neshody, vyvolal konflikt, který posléze vyústil v těžký a neodčinitelný následek.
Nejvyšší soud v souladu s tím, jak ve věci rozhodly oba soudy nižších soudů, na základě všech výše zmíněných okolností dospěl k závěru, že obviněný T. B. činem, jež mu je kladen za vinu, naplnil všechny formální i materiální znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Protože Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů řádně objasnily ve vztahu k oběma obviněným všechny rozhodné okolnosti, a jednání obviněného F. Č. posoudily jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a dále též jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., podle něhož bylo kvalifikováno i trestné jednání obviněného T. B., přičemž toto právní posouzení odpovídá jak skutkovým zjištěním, tak i všem zákonným hlediskům na tyto právní kvalifikace dopadajícím, dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a jsou správná. Dovolání obviněných F. Č. a T. B. byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová