ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1437.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1437/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovolání obviněného Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 4 To 63/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 130/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2007, sp. zn. 91 T 130/2006, byl obviněný Z. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod názvem Z. S. – K., ve dnech 26. 4. 2004, 27. 4. 2004 a 28. 4. 2004 v B., a dále ve dnech 8. 7. 2004, 12. 7. 2004, 22. 7. 2004 a 24. 7. 2004 v M. B., odebral sám či prostřednictvím jím pověřených pracovníků na základě předchozí ústní dohody z dubna 2004 s L. V., zplnomocněným zástupcem společnosti A. S., s. r. o., pronajaté lešení systému EKRO za účelem provádění staveb lešení v B. a okolí a v M. B., přičemž poté, co nehradil nájemné za pronajaté lešení a pronajímatel nájem ukončil k datu 17. 9. 2004, vrátil pouze část tohoto lešení ve dnech 21. 9. 2004, 6. 10. 2004, 7. 10. 2004, 19. 10. 2004 a zbývající část v celkové hodnotě 1.343.947,- Kč bez DPH i přes opakované urgence ze strany pronajímatele nevrátil a naložil s ním ve svůj prospěch blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobil společnosti A. S., s. r. o., škodu ve výši 1.343.947,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podle §248 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let se současným vyslovením dohledu nad obviněným. Podle §60a odst. 3 tr. zák. mu uložil povinnost v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení uhradit podle svých sil způsobenou škodu. Dále mu podle §53 odst. 1, §54 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil mu náhradní trest odnětí svobody ve výměře sedmi měsíců. Konečně podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené A. S., s. r. o., škodu ve výši 1.206.925,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto společnost se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti takovému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 4 To 63/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s takovým rozhodnutím nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. T. Š. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávnost právního posouzení dovolatel spatřoval v tom, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry nemůže dojít v případě, kdy převezme prostřednictvím třetí osoby, nezávislého podnikatelského subjektu, lešení, toto lešení je uskladněno delší dobu na rozsáhlé a nezabezpečené stavbě společně s lešením řady dalších dodavatelů a následně je toto lešení bez jeho vědomí a možnosti kontroly odvezeno přímo poškozeným. Vágní a důkazně nepodložené tvrzení soudu, že si lešení přisvojil a naložil s ním neurčeným způsobem, nepovažoval „za zhojení chybějícího znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry“.
Dovolatel své výhrady dále konkretizoval tak, že podle komentáře k trestnímu zákonu se „přisvojením si věci“ rozumí, že si pachatel přisvojí věc, která mu byla svěřena, s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Nestačí nedodržení lhůty k vrácení věci, o zpronevěru by tedy šlo jen tehdy, pokud by pachatel odmítl věc svěřiteli vrátit. Pokud by lešení bylo odcizeno jinou osobou nebo by omylem došlo k jeho vrácení jinému dodavateli, popř. by bylo použito na jinou stavbu a nebylo vráceno včas, nejednalo by se o trestný čin zpronevěry. K těmto spíše obecným úvahám dodal, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by lešení odmítl poškozenému vrátit a že by z něho sobě nebo jinému obstaral trvalý prospěch.
V další obsáhlé části dovolání obviněný poukazoval na okolnosti případu, které vyplynuly z některých svědeckých výpovědí, a rovněž tvrdil, že se soud nezabýval jeho návrhy na výslechy dalších svědků, například pana S., či jiného člena ostrahy objektu v M. B. V té souvislosti popisoval celkovou situaci na stavbě a zdůrazňoval, že tam je neustále velký pohyb osob i materiálu, nedostatečné zabezpečení objektu, atd.
Obviněný soudům nižších stupňů rovněž vytknul, že se nezabývaly naplněním subjektivní stránky souzeného trestného činu a že z provedeného dokazování nelze vyvodit závěr, že by měl v úmyslu přisvojit si cizí věc. Toto dokládal dalšími skutkovými tvrzeními o tom, že zboží přivezené na stavbu nepřebíral on, ale pan P. N., který prováděl i montáž lešení, že vůči svým jiným obchodním partnerům nemá žádné závazky, že jejich spolupráci neprovázely žádné výraznější problémy apod. Namítal také, že po skončení stavby bylo lešení po demontáži nakládáno na vozidla smluvních partnerů a postupně odváženo (což dokládal fotografiemi), poškozený si přitom větší část lešení odvezl v jiný než dohodnutý termín bez předávacího protokolu a jeho (obviněného) o tom neinformoval.
Dovolatel dále namítal, že nebyla prokázána ani materiální stránka trestného činu zpronevěry, a poukazoval na princip právního státu ultima ratio, podle kterého je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestně právní odpovědnosti. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 9. 2006, sp. zn. 5 T 1038/2006.
Obviněný své podání uzavřel s tím, že soudy porušily jednu ze základních zásad trestního řízení, a to zásadu materiální pravdy zakotvenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a nezjistily dostatečně skutkový stav věci, a že se nezabývaly hodnocením důkazů tak, jak jim to ukládá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů rozhodl podle §265m tr. ř. tak, že obviněný se zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ty námitky obviněného, které směřují proti způsobu provádění důkazů a jejich hodnocení, povšechně tedy proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, jež jsou vyjádřena ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. Stejné konstatování platí pro výhrady, jež obviněný vznesl proti úplnosti odůvodnění rozhodnutí obou soudů, přičemž v tomto směru je dovolání navíc třeba posoudit jako nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
K relevantním námitkám státní zástupce uvedl, že pokud obviněný zpochybňoval naplnění znaku přisvojení si svěřené cizí věci, zákon pro naplnění tohoto znaku u trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. nevyžaduje, aby pachatel svěřenou věc jejímu vlastníkovi zapřel či odmítl vydat; stačí zde jakékoli (úmyslné) jednání, jímž se svěřená věc z majetku vlastníka ocitne proti jeho vůli a na výraznější dobu mimo jeho držbu. V daném případě sice nebyl osud zpronevěřené části pronajatého lešení detailně objasněn, nicméně z povahy věci a z dokazováním zjištěných skutečností je nepochybné, že tuto část svěřené věci obviněný buď vědomě zašantročil anebo se, namísto aby ji navrátil vlastníkovi, zcela přestal o její další osud zajímat, přestože jeho užívací právo k ní rozhodnutím pronajímatele skončilo. K naplnění znaků „přisvojení“ a „způsobení škody“ zcela postačuje, pokud pachatel svěřenou věc vědomě opustí, čili ponechá svému osudu, zvláště v takové konkrétní situaci, jaká byla zjištěna v této trestní věci, kdy lešení ponechané bez dozoru na stavbě dříve nebo později bude s největší pravděpodobností nějakým subjektem odstraněno a uloženo mimo dispozici vlastníka či přímo odcizeno.
Podle státního zástupce námitka obviněného, že způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku neobstaral sobě ani jinému prospěch, rovněž nemá na právní posouzení věci vliv. Skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. totiž vůbec neobsahuje znak „prospěch“, neboť toto ustanovení je určeno výlučně k ochraně majetkových práv poškozených subjektů a nepostihuje protiprávní obohacení pachatelů.
K výhradě dovolatele, že měl být brán v úvahu princip trestního práva označovaný jako ultima ratio, státní zástupce konstatoval, že tento princip se uplatní v případě, že trestněprávní aspekty konkrétního právního vztahu nedosahují významu aspektů obchodně či občansko právních, jinými slovy, že podstata tohoto právního vztahu spočívá především ve sféře upravované normami těchto dvou právních odvětví. V dané věci však je na první pohled výrazný aspekt trestně právní, totiž porušení jednoho ze základních společenských zájmů chráněných trestním zákonem, tj. zájmu na ochraně vlastnictví, protiprávním jednáním obviněného, jež naplňuje znaky úmyslného trestného činu, a to dokonce v jeho kvalifikované podobě.
U námitek dovolatele vztahujících se k nenaplnění subjektivní stránky státní zástupce odkázal na vývody soudu prvního stupně vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku (str. 11). Mimo to uvedl, že obviněný si byl vědom své povinnosti vrátit zbývající část pronajatého lešení vlastníkovi této věci, to však neučinil, ani vlastníkovi neposkytl peněžní ekvivalent hodnoty věci, o kterou zkrátil jeho majetek. O úmyslném zavinění obviněného tudíž nemůže být pochybností. Popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku je dostatečně pregnantní nejen v otázce objektivní stránky protiprávního jednání obviněného, ale rovněž ve vyjádření skutečností charakterizujících jeho úmyslné zavinění. Proto ani tyto výhrady dovolatele nepovažoval za důvodné.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné; současně souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se z uvedených hledisek nejprve zabýval relevancí jednotlivých námitek v rámci uplatněného dovolacího důvodu. Shledal přitom, že obviněný v dovolání namítal celou řadu výhrad skutkových, které předmětem dovolání být nemohou (jednalo se např. o námitky, že stavba byla nedostatečně zabezpečená, že se po stavbě neustále pohybovalo velké množství cizích osob i materiálu, že celá obžaloba je postavena pouze na tvrzení poškozeného, že soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědka S., že se soud řádně nezabýval hodnocením důkazů apod.). Všechny tyto výhrady směřují do skutkových zjištěních učiněných především soudem prvního stupně a nelze je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Za relevantně uplatněné však nelze považovat ani výhrady obviněného směřující proti úplnosti, případně přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné).
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výtky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém podání uplatnil také výhrady, které lze za relevantní považovat. Mezi ně patří ty, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, zejména znak „přisvojení si cizí věci“, že nebyla zjištěna subjektivní stránka tohoto trestného činu a že u něho nebyla naplněna ani stránka materiální. Přestože Nejvyšší soud se těmito výhradami zabýval, shledal (v zásadě ve shodě se státním zástupcem), že jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Pro trestní odpovědnost pachatele podle §248 tr. zák. se vyžaduje jeho úmyslné zavinění (§3 odst. 3 tr. zák.), které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky tohoto trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Platí tedy, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Podstatou znaku přisvojení si cizí věci je totiž skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Právě ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že obviněný „jako osoba samostatně výdělečně … odebral sám či prostřednictvím jím pověřených pracovníků na základě předchozí ústní dohody z dubna 2004 s L. V., …, zplnomocněným zástupcem společnosti A. S., s. r. o., …, pronajaté lešení systému EKRO za účelem provádění staveb lešení ..., přičemž poté, co nehradil nájemné za pronajaté lešení a pronajímatel nájem ukončil k datu 17. 9. 2004, vrátil pouze část tohoto lešení ve dnech 21. 9. 2004, 6. 10. 2004, 7. 10. 2004, 19. 10. 2004 a zbývající část v celkové hodnotě 1.343.947,- Kč bez DPH i přes opakované urgence ze strany pronajímatele nevrátil a naložil s ním ve svůj prospěch blíže nezjištěným způsobem, …“.
Soud prvního stupně takto formuloval skutkovou větu na podkladě podrobně provedeného dokazování a po zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich souvislosti. Zjistil tak, že obviněný na základě ústní dohody se zplnomocněným zástupcem poškozeného odebral sám nebo prostřednictvím jím pověřených osob pronajaté lešení za účelem provádění staveb v B. a okolí a v M. B. Jelikož ústní dohodu neplnil a sjednané nájemné nehradil, poškozený nájemní vztah dne 17. 9. 2004 ukončil (č. l. 43 trestního spisu) a urgoval nejen hrazení nájemného, ale především vrácení pronajatého lešení (výzvy na č. l. 60 a 69 spisu). Obviněný však poté vrátil pouze část lešení (přesný objem vrácených dílů dokumentují výdejky a příjemky na č. l. 44 až 47, 22, 49 až 55 spisu; celkový soupis lešení dodaného i vráceného je zřejmý z tabulky na č. l. 56 a 22 spisu). Na schůzce s poškozeným dne 16. 12. 2004 obviněný navíc odsouhlasil „konečný stav“, tedy přesný počet položek lešení, které do té doby nebyly poškozenému vráceny. Ani v dalším roce však zbytek lešení poškozenému nevrátil, naopak část lešení patřícího poškozenému byla nalezena na stavbě domu v B. na ulici Č. Není tedy pochyb o tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Nevznesl žádné námitky k tomu, že by snad konečný stav nevrácených položek lešení nesouhlasil. S věcí naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena a ačkoliv nebylo přesně zjištěno, co se ve výsledku s lešením stalo, už tímto jednáním vyloučil oprávněnou osobu z dispozice s ní. Proto nemůže být pochyb o tom, že obviněný způsobem uvedeným v trestním zákoně chtěl porušit a také porušil zájem tímto zákonem chráněný. Jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak přesvědčivě dovodil již soud prvního stupně (srov. stranu 11 odůvodnění jeho rozsudku).
Dovolatel ve svém podání dále namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna materiální stránka trestného činu zpronevěry. Vzhledem k takové dovolací výhradě je vhodné uvést, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv. Úvahy o tom, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, musejí vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Tak tomu bylo v projednávané věci. Obviněný se shora popsaným jednáním dostal do rozporu se zájmy chráněnými trestním zákonem. Od poškozeného převzal movité věci do nájmu, avšak s vědomím toho, že není jejich vlastníkem, část věcí po skončení nájemního vztahu nevrátil a naložil s nimi neznámým způsobem. Přisvojil si tedy cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, která více než dvojnásobně přesáhla zákonný kvalifikační znak.
Pokud dovolatel v té souvislosti namítal porušení základního principu právního státu, kterým je „ultima ratio“, pak je nutné zdůraznit, že z tohoto uznávaného principu skutečně vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Právě o takovou naposledy zmíněnou situaci se však v posuzované věci jednalo. Vzájemné narušené závazkové vztahy by sice bylo možné řešit v civilněprávní rovině, ale jen do té míry, pokud by se jednalo o „pouhé“ neplacení nájemného. Pokud však nezůstalo jen u něho a ze strany obviněného došlo k evidentní zpronevěře svěřené věci, pak přestaly být prostředky ochrany občanského či obchodního práva účinné. Za takového stavu věci bylo nutné záležitost řešit prostřednictvím trestně právní odpovědnosti.
Nejvyšší soud proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a