ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1453.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1453/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovolání obviněného Ing. M. R., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 4 To 77/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 46 T 7/2004, byl obviněný Ing. M. R. uznán vinným, že:
„I. v přesně nezjištěné době měsíce května či června 2003 ve S. u B. se obvinění Ing. M. R. a J. V. na základě požadavku Ing. M. R. a slibu odměny ve výši 500.000,- Kč dohodli, v úmyslu pohrůžkou násilí a násilím získat od T. H., finanční prostředky ve výši minimálně 20 milionů Kč, na jednání, které směřovalo vůči poškozenému T. H., kdy na základě této domluvy si obviněný J. V. zřídil dne 17. 6. 2003 účet u e. na pobočce v B., na jméno P. K., za kterého se vydával, a to na základě osobních dokladů P. K., které měl k dispozici s tím, že na tento účet bude požadováno zaslání finančních prostředků od T. H., poté v přesně nezjištěné době, asi týden před datem 4. 7. 2003, převzal od obviněného Ing. M. R. nástražný výbušný systém a dvě obálky s vyděračskými dopisy, ve kterých byla požadována úhrada částky 20 milionů Kč do 7 dnů na uvedený účet pod pohrůžkou dalších útoků a násilí vůči rodině poškozeného T. H., kdy dne 4. 7. 2003 v době kolem 02:25 hod. J. V. u garáže domu majitele T. H. v ulici K. v Š., umístil nástražný výbušný systém, který na místě inicioval, čímž přivodil jeho explozi, kdy těsně před výbuchem vhodil ještě do dopisní schránky rodinného domu T. H. i dva vyděračské dopisy, přičemž v době výbuchu se v domě nacházeli T. H., jeho manželka M. H. a syn T. H. ml., k jejichž zranění nedošlo, ale v důsledku exploze došlo ke škodám na majetku poškozeného a jeho sousedů v důsledku poničení domů a automobilů nacházejících se v blízkosti výbuchu, kdy T. H. byla způsobena škoda ve výši 1.475.334,- Kč, J. B., škoda ve výši 2.283,- Kč, J. F., škoda ve výši 246.270,- Kč, J. Z., škoda ve výši 158.637,- Kč a Ing. J. R., škoda ve výši 14. 395,- Kč, tj. celkem způsobená škoda ve výši 1.896.918,- Kč,
II. protože požadovaná částka T. H. nebyla na uvedený účet zaslána, došlo mezi obviněnými Ing. M. R. a J. V. k opětovné domluvě na pokračování útoku vůči T. H. a jeho rodině, na základě které v přesně nezjištěné době v měsíci září 2003 převzal obviněný J. V. od obviněného Ing. M. R. nástražný výbušný systém a vyděračský dopis s požadavkem vyplacení částky 23 milionů Kč do 15ti dnů, kdy obviněný J. V. dne 27. 9. 2003 kolem 23:20 hod. umístil nástražný výbušný systém v obci Š. před vchodové dveře domu v ulici O. majiteli domu S. P., tchána poškozeného T. H., a inicioval jej, čímž přivodil jeho explozi, kdy bezprostředně po výbuchu odjel do B., kde vhodil vyděračský dopis s požadavkem částky 23 milionů Kč do poštovní schránky u OD T. v B. – Č., přičemž v době výbuchu se v domě nacházel S. P., k jehož zranění nedošlo, ale v důsledku exploze došlo ke škodám na majetku poškozeného S. P. a jeho sousedů v důsledku poničení domů a automobilů, kdy S. P. byla způsobena škoda ve výši 172.541,- Kč, P. P., škoda ve výši 5.880,- Kč a D. S., škoda ve výši minimálně 2.794,- Kč, tj. celkem škoda ve výši 181.215,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného Ing. M. R. soud právně kvalifikoval jako v bodě 1) pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a v bodě 2) jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a uložil mu za to podle §235 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněným Ing. M. R. a J. V. uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným: Č. p., a. s., částku 1.249.509,- Kč; A. P., a. s., částku 9.369,- Kč + 2% úroku z prodlení od 10. 2. 2004; J. B. částku 2.283,- Kč a J. R. částku 5.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené P. P., S. P. a D. S. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zbývá dodat, že soud prvního stupně citovaným rozsudkem rozhodl rovněž o vině a trestu ohledně obviněných J. V. a J. S.
Odsuzující rozsudek napadl obviněný Ing. M. R. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 4 To 77/2005, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s takovým rozhodnutím nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. J. Ž. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že jeho podání směřuje proti výroku o vině a proti uloženému trestu. Jedním z důvodů nesprávného právního posouzení skutku je prý to, že nalézací soud nepostupoval striktně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. při zjišťování a následném hodnocení důkazů. Kromě toho, že si tento soud nevytvořil spolehlivý podklad pro své rozhodnutí, pochybil i v tom, že se nevypořádal s některými důkazy, jak mu ukládá ustanovení §125 tr. ř.; tak se stalo, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým závěrům soudu prvého stupně a podané odvolání zamítl, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky.
K napadenému výroku o vině obviněný dále uvedl, že vzhledem k neúplnému skutkovému zjištění nemohlo být jeho jednání kvalifikováno podle §235 odst. 1, 3 tr. zák. a §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a že již vůbec nic nesvědčí pro závěr, že by šlo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr zák. Pokud by totiž soud dospěl ke skutkovému závěru o jakékoliv jeho účasti na trestné činnosti J. V., pak „nanejvýš mohlo jít o určitou formu spolupachatelství, tak jak má na mysli ustanovení §10 tr. zák. ve formě pomoci ke spáchání trestného činu“.
Dovolatel rovněž zdůraznil, že se žádné trestné činnosti nedopustil, ta mu prokázána nebyla a ani být nemohla. Za stávající neúplné důkazní situace „mělo dojít k jinému hmotně právnímu posouzení“, což by se „výrazně a zcela určitě promítlo do rozhodnutí o trestu“. K tomu dodal, že soud neměl žádnou spolehlivou oporu pro rozhodnutí o jeho vině, zejména nevyřešil otázku jeho zavinění a ve svém rozhodnutí nezohlednil ustanovení §3 odst. 3 a 4 tr. zák. Za vadnou považoval i argumentaci ohledně výkladu §31 odst. 1 tr. zák.
K výroku o trestu obviněný uvedl, že výše trestu je ve zjevném nepoměru k údajnému trestnému jednání. Také v tomto ohledu prý jde o „nesprávný výklad a užití hmotně právních ustanoveních vztahujících se ke smyslu a účelu trestu“.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265m odst. 1 tr. ř. hned ve věci rozhodl, příp. aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvého stupně nebo odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. S odkazem na ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. trval na projednání dovolání ve veřejném zasedání. Konečně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu §265l tr. ř. (zřejmě měl na mysli ustanovení §265o tr. ř.) o přerušení nebo odkladu výkonu soudního rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl,
že dovolatel sice obecně namítal existenci vady v právním posouzení skutku, údajné pochybení soudu však vůbec nespecifikoval. Vágními odkazy na obecná ustanovení
o trestném činu (§3 odst. 3, odst. 4 tr. zák.) resp. o trestu (§31 odst. 1 tr. zák.) žádnou takovou vadu nepopisoval. Ve skutečnosti většina jeho námitek směřovala nikoli proti hmotně právnímu posouzení skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nýbrž právě proti tomuto skutkovému stavu (ve smyslu tvrzení jeho neviny, údajných nedostatků v postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. atd.). Pokud se obviněný ohrazoval proti způsobu vyložení úvah, jimiž soud byl veden při rozhodování o vině a trestu (viz zmínku o ustanovení §125 tr. ř.), pak jde o výhrady nepřípustné, neboť ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. nepřipouští dovolání proti důvodům rozhodnutí.
Státní zástupce dále uvedl, že některá vyjádření zahrnutá v dovolání by mohla ukazovat na námitky vyhovující svou povahou zvolenému dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou však do té míry nekonkrétní, že vlastně postrádají racionální obsah a na jejich podkladě nelze náležitě vést přezkumné řízení. Obviněný vůbec nekonkretizoval, v čem jsou skutková zjištění nalézacího soudu nedostatečná nebo co z nich by mělo ukazovat na jím uváděnou formu jeho účastenství na trestném činu J. V. Při porovnání skutkové věty s právním posouzením skutku však nelze konstatovat, že by obě části výroku o vině trpěly nějakými rozpory. Nelze souhlasit s obviněným, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo nějakou vadou, jež by zakládala existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že v rozhodnutí soudu prvního stupně nelze nalézt žádné nedostatky, jež by případně mohly naplnit některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný se sice dovolával tohoto důvodu v jeho první alternativě, opět však konkrétně neuvedl jediné ustanovení, které by odvolací soud měl nerespektovat.
Státní zástupce na závěr připomenul, že věcný obsah napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně byl předmětem přezkumného řízení na podkladě podnětu obviněného k podání stížnosti pro porušení zákona. Na podkladě tohoto řízení, jež bylo vedeno u Nejvyššího státního zastupitelství pod sp. zn. 1 NZZ 127/2006
a u Ministerstva spravedlnosti pod čj. 83/2007-ODS-SPZ, ministr spravedlnosti neshledal ve věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona.
S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a výslovně souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. K návrhu obviněného na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí uvedl, že nespatřuje žádný racionální důvod k tomu, aby tomuto návrhu bylo vyhověno. Upozornil na skutečnost, že obviněný se v době po vyhlášení rozhodnutí soudu druhého stupně vyhýbal výkonu trestu, takže na něho musel být vydán mezinárodní zatýkací rozkaz, na jehož základě byl zadržen v Irské republice a dne 23. 8. 2008 dodán do výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podané odvolání podle §254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, proto by k naplnění tohoto dovolacího důvodu mohlo dojít pouze za předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože podle názoru obviněného byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil relevantně. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda jsou relevantní i námitky vztahující se k uvedenému důvodu dovolání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) shledal, že obviněný ve svém podání pouze naznačil údajná pochybení soudů, ale své vágní odkazy na porušení některých obecných ustanovení trestního zákona (§3 odst. 4, §31 odst. 1) už nijak blíže nerozvedl ani nekonkretizoval [např. jen obecně a neurčitě uvedl, že byl neúplně zjištěn skutkový stav (s odkazem na §2 odst. 5, 6 tr. ř.), který vylučuje užití dané právní kvalifikace, že si soud nevytvořil spolehlivý podklad pro své rozhodnutí, a proto že je rozhodnutí nepřezkoumatelné, že za stávající neúplné důkazní situace mělo dojít k jinému hmotně právnímu posouzení, což by se výrazně a zcela určitě promítlo do rozhodnutí o trestu, příp. že jde o nesprávný výklad a užití hmotně právních ustanoveních vztahujících se ke smyslu a účelu trestu]. Takové výhrady pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodně podřadit nelze. Nejinak je tomu ohledně námitek obviněného (s odkazem na §125 tr. ř.) proti způsobu, jakým soud vyložil úvahy, jimiž byl veden při rozhodování o vině a trestu. Takové výhrady jsou ze zákona vyloučeny, neboť podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Pokud by obviněný uplatnil pouze takové námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za jediné relevantně uplatněné námitky (a to ještě s jistou mírou tolerance) proto Nejvyšší soud mohl považoval ty, které se vztahovaly jednak k otázce zavinění obviněného (s odkazem na ustanovení §3 odst. 3 tr. zák.) a jednak k tvrzení, že jeho účast na jednání spoluobviněného J. V. měla být posouzena jen jako pomoc podle §10 tr. zák. a nikoliv jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Ani tyto výhrady sice nejsou v dovolání podrobněji odůvodněny, přesto se jimi Nejvyšší soud zabýval; shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné.
K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že u trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ že je způsobí, byl s tím srozuměn úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.
Již shora bylo uvedeno, že Nejvyšší soud je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Právě ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že „v přesně nezjištěné době … se obvinění Ing. M. R. a J. V. na základě požadavku Ing. M. R. a slibu odměny ve výši 500.000,- Kč dohodli, v úmyslu pohrůžkou násilí a násilím získat od T. H., …, finanční prostředky ve výši minimálně 20 milionů Kč, na jednání, které směřovalo vůči poškozenému T. H., kdy na základě této domluvy si obviněný J. V. …, převzal od obviněného Ing. M. R. nástražný výbušný systém a dvě obálky s vyděračskými dopisy, ve kterých byla požadována úhrada částky 20 milionů Kč do 7 dnů na ... účet pod pohrůžkou dalších útoků a násilí vůči rodině poškozeného T. H., kdy dne 4. 7. 2003 v době kolem 02:25 hod. J. V. u garáže domu majitele T. H. č. ..., umístil nástražný výbušný systém, který na místě inicioval, čímž přivodil jeho explozi, …; protože požadovaná částka T. H. nebyla na ... účet zaslána, došlo mezi obviněnými ... k opětovné domluvě na pokračování útoku vůči T. H. a jeho rodině, na základě které … převzal obviněný J. V. od obviněného Ing. M. R. nástražný výbušný systém a vyděračský dopis s požadavkem vyplacení částky 23 milionů Kč do 15ti dnů, kdy obviněný J. V. … umístil nástražný výbušný systém v obci Š., … a inicioval jej, čímž přivodil jeho explozi ….“
Takto vyjádřená skutková věta je nejen přiměřeným odrazem výsledků provedeného dokazování (jakkoliv lze připustit možnost její pregnantnější formulace), ale současně i dostatečným vyjádřením subjektivní stránky jednání dovolatele ve vztahu k oběma výše uvedeným trestným činům. Soud prvního stupně se otázkou zavinění obviněného poměrně podrobně zabýval (srov. stranu 31 odůvodnění jeho rozhodnutí) a shledal, že jednal v úmyslu přímém, protože v obou popsaných případech nejen chtěl za použití násilí a hrozby násilí získat finanční prostředky, ale také tak postupoval. V prvém případě chtěl poškodit a nakonec i poškodil cizí věc, ve druhém případě již při znalosti způsobeného následku násilí a hrozbu násilím obdobným zopakoval (pouze snížil množství výbušné látky). Proto soud obviněnému přičetl ve vztahu k základním skutkovým podstatám obou trestných činů zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., zatímco ve vztahu ke způsobeným následkům a tedy tzv. kvalifikovaným skutkovým podstatám mu přičetl zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. (toto ustanovení sice výslovně necitoval, avšak z použité formulace v odůvodnění rozsudku lze ne ně usuzovat). S takovým názorem se ztotožnil i odvolací soud (srov. stranu 13 odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud nemá důvod tyto závěry soudů nižších stupňů zpochybňovat.
K další námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno maximálně jako pomoc k výše uvedeným trestným činům podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a ne jako spolupachatelství k nim podle §9 odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve uvést, že rozdíl mezi účastenstvím a spolupachatelstvím je takový, že pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze podporující činnost pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. trest.).
Skutečnost, že by obviněný Ing. M. R. spoluobviněnému J. Vi. pouze poskytoval podporu, však z provedeného dokazování nevyplynula. Naopak bylo prokázáno, že to byl sám první obviněný, kdo celou akci inicioval, vyhotovil na svém počítači vyděračské dopisy a předal je spoluobviněnému, aby je vhodil poškozenému do schránky, a že spoluobviněnému také předal nástražný výbušný systém. Především to vzal v úvahu již soud prvního stupně, když dovodil, že u obviněného Ing. M. R. šlo o spolupachatelství k pokusu obou jmenovaných trestných činů (srov. stranu 30 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud se také s tímto jeho názorem ztotožnil (srov. strany 13 a 14 odůvodnění jeho usnesení).
Protože Nejvyšší soud neměl důvod zpochybňovat ani tento právní závěr soudů nižších stupňů, dovolání obviněného z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný ve svém podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a