ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1473.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1473/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. prosince 2008 o dovolání obviněného Ing. V. N., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 6 To 678/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 160/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 24 T 160/2004, byl obviněný Ing. V. N. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. a odsouzen podle §201 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že dne 18. 9. 2003 ve 14.00 hod. po asfaltové účelové komunikaci - lesní cestě zvané „P. c.“ lesní porost ve směru od V. na R., okr. D., řídil po předchozím požití alkoholu, kdy byla zjištěna dechovou zkouškou přístrojem Dräger hladina alkoholu 2,1 g/kg, osobní automobil zn. Škoda 105L, přičemž v důsledku požití alkoholických nápojů, nevěnování se situaci v silničním provozu a nepřizpůsobení rychlosti po projetí mírné pravotočivé zatáčky čelně narazil do pravého boku dámského jízdního kola zn. Biria, na němž jela v protisměru cyklistka I. E. H., která se mu vybočením na odbočku lesní cesty vlevo snažila vyhnout a pádem z kola si způsobila lehké zranění - zhmoždění pravého kyčelního kloubu a zhmoždění pravého lokte, které si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici od 18. 9. 2003 do 23. 9. 2003 a další přesně nezjištěnou dobu léčení.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 6 To 678/2007, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný měl za to, že závěry o naplnění zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. nejsou podloženy přímými důkazy a zavinění je dovozováno pouze z důkazů nepřímých. Tvrdil, že alkohol nepožil před jízdou, ale až po jejím dokončení. Rovněž zpochybnil odborné vyjádření Ing. J. H. stran hladiny alkoholu, neboť jím provedený výpočet hladiny alkoholu v době dopravní nehody, tj. 2,1 g/kg, by ukazoval na střední až těžkou opilost. Ta se projevuje postižením motorických funkcí, nejistou až vrávoravou chůzí, pády a až neschopností samostatné chůze. Svědecké výpovědi, klinické příznaky na místě nehody i při lékařském vyšetření ale snížení ovládacích schopností nedoložily a ani přímí svědci dopravní nehody manželé H. jeho opilost nepotvrdili. Poznamenal, že pokud by motorové vozidlo skutečně neovládal v důsledku požití alkoholu, nevěnoval se řízení a nepřizpůsobil rychlost jízdy okolnostem, pak tyto v rozsudku tvrzené skutečnosti by měly být patrné z konečného postavení vozidel po nehodě. Z toho ale bylo zřejmé, že ke střetu došlo na pravé straně vozovky, tedy ve směru jeho jízdy, což není v souladu se závěrem o jeho zavinění. Vytkl, že soudy objektivně neprokázaly rychlost jeho motorového vozidla, cyklistů a motiv k odbočení zraněné cyklistky před jeho vozidlo a vykládaly okolnosti nehody nepřípustně v jeho neprospěch, Dovolatel dále poukazoval na znalecký posudek PharmDr. B. K., podle něhož je při výpočtu ovlivnění alkoholem nutno vycházet z objektivně zjištěné hladiny alkoholu, nikoliv z orientační dechové zkoušky. Z tohoto znaleckého posudku vyplynuly dedukce, které v žádném případě nepotvrzují závěry Ing. J. H. Právě ty se však staly základem o jeho zavinění, poněvadž jiný důkaz o tom, že by před jízdou požil alkohol, v jehož důsledku se uvedl do stavu opilosti před jízdou, nebyl v průběhu trestního řízení podán. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolatel uplatnil pouze námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny ve věci provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění. Obviněný uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudu, které uzavřely, že alkoholické nápoje požil před nehodou a stupeň jeho ovlivnění alkoholem byl 2,1 g/kg. V postupu soudů ale neshledala žádných pochybení, soudy podle jejího přesvědčení postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. Není pravda, že by obviněný byl usvědčován pouze důkazy nepřímými, neboť za důkazy přímé je třeba považovat i výpovědi svědků I. H. a W. C. H., přičemž oba dva tito svědci popsali chování a jednání obviněného v době řízení motorového vozidla, neboť s ním byli v přímém kontaktu, zejména pak svědek W. C. H., kterého posléze obviněný vezl ve svém vozidle z místa nehody. Uvedený svědek svými smysly alkohol u obviněného vnímal, neboť podle jeho slov řídil obviněný vozidlo hazardním způsobem a z jeho dechu byl cítit alkohol. Obhajoba obviněného o tom, že alkohol požil až po nehodě, byla jednoznačně vyvrácena, a to nejen výpovědí zmiňovaných svědků, ale rovněž tím, že sama byla rozporuplná, neboť ovlivnění obviněného alkoholem nekorespondovalo s údaji, které tento uvedl o množství alkoholu, které údajně po nehodě požil. Dále uvedla, že k prokázání určité skutečnosti není směrodatný počet důkazů, ani neplatí, že by určitá skutečnost musela být prokázána výlučně nějakým důkazním prostředkem, a to proto, že v trestním řízení platí zásada volného hodnocení důkazů, kdy prokázání určité skutečnosti může být doloženo jak důkazem jedním, tak i důkazy vícero. Není ani vyloučeno, aby určitá skutečnost byla dovozována pouze z důkazů nepřímých, přičemž však platí, že hodnotící proces důkazů nesmí být zatížen prvky libovůle či účelovosti. V posuzovaném případě byly důkazy hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a vyplynul z nich jednoznačný závěr o vině obviněného trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil výlučně výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Děčíně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ústí nad Labem. Jejich prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (alkohol požil až po jízdě a rozhodně se nenacházel ve stavu, který by vylučoval jeho způsobilost k řízení motorového vozidla) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně). Při hodnocení důkazů tento soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, že alkoholické nápoje požil až po jízdě, jakými úvahami se řídil při stanovení hladiny alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody a o jaké důkazy (zejména výpovědi, které učinili svědci W. C. H. a I. E. H., znalecký posudek z oboru dopravy, odborné vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie) byl opřen závěr o vině obviněného (viz zejména strany 3 - 5 rozsudku soudu prvního stupně). Se způsobem hodnocení důkazů se ztotožnil i odvolací soud (strany 4 - 7 napadeného usnesení) a ani dovolací soud nezjistil mezi skutkovými zjištěními soudů a úvahami při hodnocení provedených důkazů rozpor, který by bylo možno označit za extrémní.
Obviněný zpochybnil především závěry soudů, že alkoholické nápoje požíval před jízdou s dopravním prostředkem, a dále též relevantnost výsledků orientační dechové zkoušky. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (strana 3) se v daných souvislostech podává, že závěr o požití alkoholu před jízdou soud opřel zejména o výpočty obou znalců, kteří vycházeli z výsledků měření přístrojem Dräger. Výsledky měření a výpočty zpracovatele odborného vyjádření Ing. J. H. jsou podporovány i výpovědí W. C. H., který mj. uvedl, že alkohol byl z obviněného cítit v době, kdy spolu jeli pro pomoc, a způsob jízdy odpovídal tomu, že byl pod vlivem alkoholu (viz též č. l. 258 – 259). Soud prvního stupně také vysvětlil, že při stanovení hladiny alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody bylo možno vycházet i z výsledků orientační dechové zkoušky a údajů zjištěných přístrojem Dräger, umožňujícího kvantifikaci množství požitého alkoholu. Případně pak odkázal na praxi soudů, podle níž vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky totiž není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům (k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 202/99). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a zrekapituloval provedené důkazy, poukázal na změny výpovědi obviněného stran doby a množství požitého alkoholu. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud výpověď obviněného a jeho obhajobu označil za nelogickou a účelovou. I on připomněl, že zpracovatel odborného vyjádření Ing. J. H. vycházel z doby požití alkoholických nápojů, z doby nehody a z doby měření analyzátorem Dräger, který byl řádně kalibrován, a z těchto časových údajů vyplynulo, že kinetický proces distribuce alkoholu v organismu obviněného se v době nehody nacházel v eliminační fázi. Ve shodě s odvolacím soudem nutno zdůraznit, že závěr o pozitivní dechové zkoušce nestál jen na výsledku orientační dechové zkoušky, ale byl jasně podpořen i výpovědí svědka W. C. H., který z obviněného bezprostředně po nehodě cítil zápach alkoholu a vyloučil, že by jeho zdroj mohl pocházet z automobilu, a popsal též způsob jízdy a chování obviněného, které do rámce popisu osoby jednající pod vlivem alkoholu zapadá. Odvolací soud rovněž poznamenal, že soud prvního stupně při posuzování množství alkoholu postupoval výrazně ve prospěch obviněného, neboť vycházel z minimální hodnoty vypočteného alkoholu ve výši 2,1 g/kg, když se podle zpětného propočtu mohla hladina alkoholu v krvi pohybovat až na hranici 2,80 g/kg. Shodně poté uzavřel, že přesahovala-li výše alkoholemie 2 g/kg, obviněný se nacházel ve stavu, který vylučoval, aby spolehlivě a bezpečně řídil motorové vozidlo.
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková