ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1516.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1516/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. prosince 2008 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 11 To 272/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 179/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 2 T 179/2007, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že jako jednatel společnosti V.90.V., s.r.o., se sídlem B. (dále jen „společnost V.90.V“), v období od 29. 9. 2003 do 3. 3. 2005 podvodně vylákal od soukromého podnikatele J. B. M. – S., s místem podnikání J., T., různé sportovní zboží a oblečení, přičemž zatajil poškozenému ekonomický stav společnosti, která byla v úpadku již od roku 1997, když hospodářské výsledky za jednotlivé roky tento stav pouze prohlubovaly, a obviněný též podnikající jako fyzická osoba byl v úpadku již od roku 1994, na jeho majetek, jakož i na majetek společnosti V.90.V byla vedena řada exekucí, obviněný si byl této svízelné finanční situace vědom, a za tohoto stavu, odebral od poškozeného v konkrétně popsaných 21 případech realizovaných ve dnech od 29. 9. 2003 do 3. 3. 2005 na základě přesně označených faktur uvedené druhy sportovního zboží různého charakteru, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 423.290,30 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání jednoho roku. Rovněž byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn části obžaloby, a bylo rozhodnuto i o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný J. V. a poškozený J. B. odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 11 To 272/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Posledně zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. L. K. dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za nesprávné považoval, že skutek, jímž byl uznán vinným, neměl být právně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ale jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. Obviněný zejména poukázal na to, že nikdy nepopíral, že jako jednatel věděl o ekonomickém stavu společnosti V.90.V, avšak nepřipustil, že by se k poškozenému J. B. choval podvodně. Měl snahu plnit závazky, a také je částečně plnil právě proto, že se nechtěl na úkor poškozeného obohatit. S odkazem jednak na to, že u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. musí být zjištěn úmysl pachatele, upínající se ke škodnému následku, a jednak na odbornou literaturu zmiňující možnost chybného ztotožnění trestného činu s pouhým nesplněním závazku z obchodněprávního nebo občanskoprávního vztahu, zdůraznil, že takovým úmyslem nikdy nebyl veden, a připustil toliko možnost naplnění skutkové podstaty trestného činu předlužení podle §256c tr. zák. Za zcela správné pak označil v této trestní věci v pořadí první vydané rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl obžaloby zproštěn a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. po doručení dovolání obviněného zaslalo své vyjádření. Ve vztahu k námitkám, jimiž obviněný brojil proti právní kvalifikaci z důvodu nenaplnění subjektivní stránky, uvedlo, že v rámci právního posouzení oba soudy nižších stupňů tuto otázku zkoumaly a vysvětlily, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu. Ten byl správně dovozen z okolností, za nichž k činu došlo. Obviněnému bylo známo, že nebude schopen hradit své závazky, a pokud tvrdil poškozenému opak, uvedl ho v omyl. Nejvyšší státní zastupitelství učiněné závěry obou soudů akceptovalo a ztotožnilo se s nimi. K požadavku obviněného, aby byl jeho čin posouzen jako trestný čin předlužení podle §256c tr. zák., poukázalo na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005, s tím, že pro požadovanou právní kvalifikaci jsou nezbytné bezvadnost právního závazku a úmysl obviněného tento závazek plnit. Soudy tudíž postupovaly v souladu se zákonem, pokud jednání obviněného J. V. posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Navrhlo, aby bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud, s ohledem na to, že dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, shledal, že obviněný své námitky podal v souladu s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na tento dovolací důvod lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vzhledem k tomu, že těžištěm dovolání obviněného jsou námitky, že skutek, jímž byl uznán vinným, měl být právně posouzen jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., obviněný brojil proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Jde o námitky právní povahy a dovolání obviněného tudíž odpovídá kritériím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda je opodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, užije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek. Rozhodným znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu je podvodné jednání, což je uvedení jiné osoby v omyl nebo využití omylu takové osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností a může se týkat skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. O omyl jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
Z dikce ustanovení §250 tr. zák. ve spojení s §3 odst. 3 tr. zák. plyne, že u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat na všech okolnostech případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Podle skutkových zjištění, jak jsou v rozsudku soudu prvního stupně popsána, a jimiž je dovolací soud vázán, se obviněný činu, který mu je kladen za vinu, dopustil v podstatě tím, že jako jednatel společnosti V.90.V v období od 29. 9. 2003 do 3. 3. 2005 podvodně vylákal od soukromého podnikatele J. B. různé sportovní zboží tím, že poškozenému zatajil ekonomický stav společnosti, která byla v úpadku již od roku 1997, tedy to, že není schopen řádně uhradit stanovenou cenu zboží. Obviněný však i za této svízelné finanční situace zboží odebral s vědomím, že cenu za ně nezaplatí, s tím, že tak způsobí poškozenému škodu ve výši 423.290,30 Kč.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 4 rozvedl úvahy, na základě jakých skutečností shledal existenci podvodného úmyslu obviněného, a dovodil ho z toho, že obviněný od poškozeného odebral zboží za stavu, kdy si byl vědom nepříznivé finanční situace společnosti, za níž jednal. Rovněž usoudil, že se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť vzhledem ke své insolventnosti nastalé v důsledku předluženosti věděl, že nebude moci závazky splnit a že na majetku poškozeného způsobí škodu, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn.
Na tyto závěry soudu prvního stupně navázal odvolací soud, který podrobněji k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. vyjádřil, že obviněný v době, kdy od poškozeného odebíral zboží, poškozeného utvrzoval v přesvědčení, že mu obviněný peníze vrátí třeba i později ze zisku svého podnikání. Obviněný však v tomto okamžiku věděl, že má takové dluhy, které nemůže splatit, a tedy, že svým slibům nemůže dostát. Pro tento závěr dovolací soud odkázal na výsledky provedeného dokazování, podle nichž dovodil, že s ohledem na trvale velmi špatnou finanční situaci obviněného neexistovala žádná možnost, že by obviněný měl prostředky, z nichž by mohl dodané zboží uhradit.
Odvolací soud zároveň vyloučil možnost kvalifikovat skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., jak obviněný již ve svém odvolání namítal, neboť se obviněný skutku dopustil úmyslně, minimálně ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., a nikoliv způsobem, který předpokládá ustanovení §256c odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud se plně ztotožnil s použitou právní kvalifikací i s argumentací, kterou soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, a vyjádřené závěry považuje za zcela přesvědčivé a učiněné v souladu se zákonem. Soudy v potřebné míře objasnily a vysvětlily, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. byla v daném případě po všech stránkách naplněna, a to jak ve vztahu k závěru o naplnění formálních znaků, tak i ohledně zavinění [§4 písm. b) tr. zák.].
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal právní posouzení činu obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. za správné a zákonné.
Nelze tudíž přisvědčit požadavku obviněného, aby jeho trestné jednání bylo posouzeno jako trestný čin předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo byť i z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.], ač ví, že je předlužen, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu.
Pro úplnost je potřeba uvést, že trestný čin předlužení podle §256c tr. zák. v odstavcích 1 a 2 obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty, pro něž je charakteristický stav předlužení, který trestní zákon nedefinuje, a proto je třeba vycházet z toho, jak jej vymezuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších právních předpisů. Stav předlužení může být trestně postižitelným pouze ve spojení s určitým jednáním dlužníka, které vedlo k takovému stavu nebo jehož se v tomto stavu předlužení dále dopouští. U trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. je podstatné, že pachatel jedná za již existujícího stavu předlužení, bez ohledu na to, jakým způsobem si ho přivodil. Přijetím nového závazku se rozumí, že pachatel na sebe vezme povinnost k plnění, kterou dosud neměl, a to na podkladě určitého závazkového právního vztahu. Přijatý závazek musí být právně bezvadný a pachatel má v úmyslu tento závazek plnit. Z hlediska zavinění lze tento trestný čin spáchat buď úmyslně podle §4 tr. zák., nebo z vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák.
Skutkovou podstatu trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák. naplní pachatel, který za již existujícího stavu předlužení přijme nový závazek, jímž jen prohloubí uvedený úpadkový stav, aniž ho tím zmírní či dokonce odstraní (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1327/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sv. 19, č. T-833).
Jestliže pachatel uzavřel formálně občanskoprávní, případně obchodněprávní smlouvy, na jejichž podkladě odebral od jiných osob zboží nebo služby, avšak od počátku jednal v úmyslu, že za zboží či služby nezaplatí, a ani tak neučinil, jsou tyto právní úkony pachatele neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. K trestnímu postihu takového jednání je určena právní kvalifikace trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a nikoliv ustanovení §256c tr. zák. o trestném činu předlužení, třebaže již v době uzavírání smluv pachatel jednal za stavu svého předlužení, o němž věděl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sv. 17, č. T-805).
S ohledem na takto vyjádřená hlediska je zřejmé, že obviněný při uzavírání obchodně právních smluv od počátku jednal v úmyslu, že za zboží nezaplatí a ani tak neučinil, a proto po všech stránkách naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak bylo výše vysvětleno a rozvedeno.
Protože Nejvyšší soud shledal, že jsou napadená rozhodnutí správná, jakož i to, že se soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí s obdobnými námitkami obviněného v dostatečné míře a v souladu se zákonem vypořádaly, posoudil toto dovolání jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová