ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.167.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 167/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 5 To 498/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 T 85/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. H. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 5 To 498/2007, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání, které podal proti výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 5. 2007, sp. zn. 6 T 85/2007. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu odnětí svobody ohledně spoluobviněného R. H., o uložení trestu propadnutí věci a náhradě škody poškozenému J. D.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil společně se spoluobviněným R. H. tím, že
1) dne 28. 12. 2006 kolem 03.15 hod. v T., v ul. D., maskováni vstoupili do herny G., kdy na obsluhu P. J. namířil obviněný P. H. krátkou černou zbraň a vyzval ji k vydání peněz, toto odmítla s tím, že peníze nemá a poté, kdy svoji odpověď opakovala, hernu opustili, přičemž obviněný R. H. hlídal u vchodu,
2) dne 28. 12. 2006 kolem 04.00 hod. v D., okr. D., na benzinové čerpací stanici, kdy byli oba opět maskováni mikinami se staženými kapucemi, pod pohrůžkou použití krátké černé palné zbraně žádal obviněný P. H. vydání tržby s tím, že jinak zbraň použije, kdy obsluha D. H. jim podal finanční hotovost ve výši 17.781,- Kč, přičemž obviněný R. H. opět hlídal u dveří, a tak způsobili škodu společnosti GP G. P., s. r. o., ve výši 17.781,- Kč,
3) dne 7. 1. 2007 kolem 05.00 hod. ve V. B., okr. Ú., na čerpací stanici R., kam vstoupili maskováni, pod pohrůžkou použití krátké černé zbraně obviněným P. H., vyzvali obsluhu L. M. k vydání tržby, což tato učinila a vydala jim částku 6.093,- Kč, a způsobili tak škodu provozovatelce čerpací stanice P. M. ve výši 6.093,- Kč.
Obviněný v dovolání podaném v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu odnětí svobody odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že trest odnětí svobody, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným, a to jak s ohledem na okolnost případu, tak i možnosti jeho nápravy a jeho osobu. Zdůraznil, že dosud nebyl trestán, jeho počínání bylo až naivní, a vytkl, že odvolací soud v jeho prospěch nepřihlédl k celé řadě polehčujících okolností. Měl za to, že mělo být přihlédnuto k tomu, že se činu dopustil ve věku blízkém věku mladistvých, že před jeho spáchání vedl řádný život, dobrovolně nahradil vzniklou škodu (část již do vyhlášení napadeného rozhodnutí, zbytek po jeho vyhlášení), svého jednání litoval a celé trestní stíhání s přihlédnutím k době strávené ve vazbě bylo pro něj dostatečným poučením. Zanedbatelné podle něj ani není, že v současné době má dobré rodinné zázemí. Připomněl, že se k činu doznal, s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a dostavoval se řádně na všechna předvolání a ke všem úkonům trestního řízení. Své jednání pokládal za neuvážené, nepromyšlené, vyznačující se notnou dávkou nerozhodnosti; nikomu nechtěl fyzicky ublížit či mu vyhrožovat násilím, chtěl jen peníze, které utratil za nesmyslné věci. Vytkl, že odvolací soud jasně a srozumitelně nevyložil, proč mu nebyl uložen trest mírnější, tj. trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, popř. i s vyslovením dohledu. Uložený trest označil nejen za nepřiměřeně přísný, ale i za nerozumný a neúčelný. Nepodmíněný trest odnětí svobody je třeba považovat za krajní právní prostředek k dosažení nápravy odsouzeného a v jeho případě bylo jeho uložení nepřípustné. Uložený trest charakterizoval jako nepřípustný druh trestu, poněvadž byl uložen v rozporu s ustanovením §23, 31 odst. 1, 2 v návaznosti na §3 odst. 4 tr. zák. jakož i čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného poznamenal, že deklarovaný dovolací důvod je dán v případě, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení ve vztahu k druhu a výměře trestu nelze vytýkat a nelze ani namítat, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Obviněnému nebyl uložen trest, který zákon nepřipouští, a taktéž mu nebyl trest odnětí svobody vyměřen mimo trestní sazbu uvedenou v ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. Námitky obviněného směřují toliko proti přílišné přísnosti uloženého trestu; takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jinému důvodu dovolání neodpovídají. Navrhl proto, aby bylo podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůrazňuje, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by byl naplněn tehdy, pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý z druhů trestů. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §40 tr. zák. upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Dovolatel však nenamítá ani jeden ze shora uvedených případů, nýbrž brojí proti nepřiměřenosti trestu s ohledem na konkrétní okolnosti případu a jeho osobu. Je však nutno podotknout, že pouhá nepřiměřenost trestu, který je zde obviněným pociťován jako příliš přísný, deklarovaný dovolací důvod nemůže naplnit.
Podle ustálené praxe dovolacího soudu pochybení soudu spočívající v tvrzeném nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. lze podle §234 odst. 1 tr. zák. odsoudit k trestu odnětí svobody na dvě léta až deset let. Trest odnětí svobody na třicet měsíců, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest je trestem sice relativně přísným, ale nelze jej vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Okolnosti, na něž obviněný odkazoval v textu dovolání jako na okolnosti relevantní pro úvahy o druhu a výměře trestu, nezůstaly stranou pozornosti soudu prvního stupně a ani soudu odvolacího a v odůvodnění svých rozhodnutí na ně soudy obou stupňů zevrubně reagovaly. Je pravdou, že na straně jedné ve prospěch obviněného hovořily spáchání činů ve věku blízkém věku mladistvých i jeho dosavadní bezúhonnost, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení i snaha nahradit způsobenou škodu, na druhé straně ale nelze přehlédnout řadu dalších, ve svých důsledcích významnějších okolností, které v jeho prospěch nehovořily. Odvolací soud správně zdůraznil, že s ohledem na povahu činu a okolnosti, za nichž byl spáchán, je stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost vysoký. Jednalo se o tři útoky spáchané ve spolupachatelství, vyznačující se notnou dávkou rozhodnosti, obvinění se na spáchání činu připravili, předem si vytipovali benzinové čerpací stanice vhodné k loupežnému přepadení v nočních hodinách, obstarali si pistole, kuklu, maskovali se kapucemi, aby ztížili svoji identifikaci, k ukončení jejich činnosti došlo jen díky zásahu policejní hlídky, která je po spáchání posledního útoku sledovala a posléze i zadržela (strana 4 napadeného usnesení). Námitky obviněného jsou výrazem jeho snahy nebezpečnost svého jednání bagatelizovat, což akceptovat nelze. Nelze na ně pohlížet jako na „exces“, jeho význam nesnižuje ani skutečnost, že peníze získané trestnou činností utratil za nesmyslné věci. V tomto ohledu soud prvního stupně přiléhavě připomněl, že ze způsobu provedení posledního útoku lze dovodit stoupající odvahu obviněných, postupné jejich zdokonalování. Upozornil na jistou dělbu úloh při páchání trestné činnosti vyznačující se tím, že důraznější obviněný P. H. přistoupil s pistolí k obsluze a žádal o vydání peněz, zatímco spoluobviněný R. H. zůstával v pozadí, hlídal u vchodu, pozoroval situaci, případně zdůrazňoval výzvu na poškozené, aby vydali peníze. Peníze obviněný skutečně nepotřeboval, použil je způsobem, který nelze zdůvodnit (strana 5 rozsudku soudu prvního stupně).
Ani při existenci polehčujících okolností na straně dovolatele nebylo povinností soudu uložit mu trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu, již by stanovil, poněvadž okolnosti, které nesvědčily v jeho prospěch, zjevně převažovaly. Soudy obou stupňů navíc jasně, přesvědčivě a srozumitelně vyložily, proč přichází v úvahu uložení právě nepodmíněného trestu odnětí svobody, byť vyměřeného jen mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Uložení tohoto druhu trestu není v kolizi ani s ustanovením §39 odst. 2 tr. zák., podle něhož toliko v případě trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Do kategorie těchto trestných činů však trestný čin loupeže nenáleží, a proto nebylo povinností soudu explicitně odůvodnit, proč právě jen nepodmíněný trest odnětí svobody vede ke splnění účelu trestu, zatímco u jiného trestu by tato očekávání zjevně splněna nebyla. Polehčující okolnosti, zvláště pak dosavadní bezúhonnosti obviněného a skutečnost, že se činu dopustil ve věku blízkém věku mladistvých, našly svého výrazu v rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, poněvadž byl za aplikace ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. února 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková