ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.179.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 179/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. února 2008 o dovolání obviněného nstržm. P. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 3 To 413/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 240/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 1 T 240/2006, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Podle popsaných skutkových zjištění se tohoto činu dopustil společně s nstržm. D. P. tím, že „dne 12. 4. 2006 v době kolem 13.40 hodin v M. O. v domě č. …, kam byli jako hlídka Policie České republiky z titulu svého služebního zařazení policejních inspektorů Obvodního oddělení, Policie České republiky, O. vysláni k provedení služebního zákroku vůči D. a R. P., kteří se vulgárně slovně a kopáním do dveří domáhali vstupu do bytu V. S. a R. M. a následně již také R. P. fyzicky na chodbě domu napadl V. S. údery pěstí do obličeje, a to na základě opakovaného telefonického oznámení události na linku tísňového volání 158 dalším nájemníkem domu P. H., po příchodu na místo incidentu na chodbě domu přesto, že V. S. jevil známky poranění na obličeji, kde byl také zakrvácen a viditelné krevní stopy se nacházely také na podlaze, schodech a přilehlých dveří, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch spočívající v tom, aby se D. P. a nebo R. P. vyhnuli trestnímu postihu, nezajistili dokumentaci místa činu a přesto, že byli rovněž přítomným P. H. příslušníkem Policie ČR, který, ač momentálně v pracovní neschopnosti, byl V. S. nápomocen v obraně před bratry P., upozorněni na to, že jeden z bratrů P. je zřejmě v pátrání, a byly jim P. H. předány občanské průkazy útočníků, D. P. a R. P., jemuž ještě na chodbě domu přiložili pouta pro jeho předchozí agresivitu, odvedli z domu a služebním vozidlem pouze odvezli do prostor vzdálených místu napadení, kde po sundání pout R. P. oba bratry propustili, aniž učinili jakékoliv opatření v rámci evidence pátrání po pachatelích trestných činů a přestupků a po osobách, ač byli předem upozorněni na možnost vyhlášeného pátrání po některém z bratrů P., a přestože nstržm. P. F. následným dotazem téhož dne do evidence P. musel zjistit, že R. P. je v pátrání, neboť na tohoto byl dne 8. 3. 2006 Okresním soudem v Ostravě, pod č. j. 15 T 256/2005-130 vydán příkaz k zatčení, neučinili žádná opatření, která by vedla k jeho vypátrání, vědomě dne 12. 4. 2006 neučinili žádný záznam o použití donucovacích prostředků při zákroku a neohlásili toto ani dozorčímu útvaru, čímž takto porušili své povinnosti, které jim ukládá ustanovení §2 odst. 1 písm. d), j), §7 odst. 1, §40 odst. 3 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a dále povinnosti uložené jim ustanovením článku 11 písm. f), g) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 100/2001 a ustanoveními článku 6 odst. 6 písm. d), f) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 120/2002, článku 12 odst. 1 písm. f), Závazného pokynu policejního prezidenta č. 105/2005, a článku 1 odst. 1 Nařízení Ministerstva vnitra č. 53/1999“.
Za tento trestný čin byl obviněný P. F. odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Bylo též rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného nstržm. D. P.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba jmenovaní obvinění odvolání směřující proti výroku o vině i trestu, o nichž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 3 To 413/2007 rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Obviněný P. F. proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho obsahu především zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, zejména argumenty, které uvedl v rámci podaného odvolání. V souladu s ním i v nyní uplatněném dovolání zopakoval svou dřívější obhajobu, založenou zejména na tvrzení, že poté, co přijel se spoluobviněným na místo, kde mělo k napadení poškozeného V. S. dojít, žádnou krev neviděl. Celý incident vyhodnotili jako přestupek, a proto neshledali za nutné provést ohledání místa činu s tím, že ani na místě činu nikdo nehovořil o tom, že po některém z útočníků bylo v jiném řízení vyhlášeno pátrání. Poškozený V. S. nepožadoval převezení na lékařské ošetření a ani svědek P. H. nejevil stopy zranění. Pokud oba útočníky naložili do služebního auta a útočníkovi R. P. přiložili pouta, bylo to proto, že po jejich příjezdu byl vulgární a agresivní. Ve vozidle však oba poučili, že budou projednáni pro přestupek a z vozidla je následně propustili. Věc proto také na oddělení policie České republiky nehlásili. Tyto skutečnosti obviněný P. F. považoval pouze za opomenutí služebních povinností, neboť se jednalo o normální zákrok, se kterým se běžně za dobu služby na Policii České republiky setkával. Neztotožnil se s napadenými rozhodnutími, protože závěry soudů o vině obviněného, že jde o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., jsou založeny na nesprávném hodnocení ve věci provedených důkazů. Namítl, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a tudíž zjistil nesprávně skutkové okolnosti. Pokud odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, i jeho úvahy o vině obviněný považoval za nesprávné, neboť ani tento soud správně provedené důkazy nevyhodnotil. Jestliže obviněný připustil, že opomenutím porušil některé své povinnosti, mělo být toto jeho jednání posouzeno pouze jako kázeňský přestupek, neboť čin nedosáhl takového stupě společenské nebezpečnosti, aby naplnil znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. V této souvislosti obviněný rovněž popřel, že jednal v úmyslu způsobit jinému neoprávněný prospěch. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že pokud obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl námitku nedostatečného vyhodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, neuvedl, které konkrétní okolnosti v rámci jejího posuzování odvolací soud podcenil, případně které nezohlednil. Poukázal na to, že se obviněný v rámci své argumentace omezil pouze na opakování již dříve uplatňované obhajoby, jež byla obsažena i v jím podaném odvolání. Námitky obviněného, že přisouzený skutek je činem, jehož stupeň společenské nebezpečnosti je nepatrný, se tudíž opírají o polemiku se skutkovými okolnostmi, které soudy považovaly za významné pro posouzení materiální stránky trestného činu. Otázka materiální stránky trestného činu je sice otázkou právní, avšak obviněný ji dovozoval výlučně z odlišných skutkových zjištění, než vzaly soudy za podklad svých rozhodnutí. Pro úplnost státní zástupce poukázal na to, že mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku neexistuje extrémní nesoulad a zdůraznil, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudku okresního soudu je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, o něž následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. F. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo dáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedené dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Obviněný tato pravidla v rámci svého dovolání nerespektoval, neboť výhrady proti použité právní kvalifikaci založil výhradně na své vlastní verzi obhajoby, aniž by vytýkal jakékoli právní vady. Především své námitky, jak jsou shora popsány, nezaměřil proti konkrétním hmotněprávním nedostatkům, ale brojil výhradně proti způsobu, jakým soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, hodnotil provedené důkazy. Soudům především vytýkal nesprávnost postupu vycházejícího z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., kterou zjišťoval zejména v tom, že při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi soudy jím tvrzeným skutečnostem neuvěřily, ale naopak se opřely o jiné ve věci provedené důkazy. Obviněný v rámci své obhajoby zejména zcela rozdílně od skutku, jak byl soudem prvního stupně na podkladě provedeného dokazování zjištěn, popisoval okolnosti týkající se jak jednání útočníků, tak i stavu poškozených. V rámci své vlastní verze cela vyloučil, že by poškozený V. S. byl podstatným způsobem zraněn a krvácel, a rovněž popřel, že mu P.H. sdělil, že se po jednom z útočníků v jiném trestním řízení pátrá. Takto změněnými skutkovými okolnostmi se snažil zlehčit závažnost svého jednání, jakož i v rozporu s popsanými skutkovými zjištěními dovozoval, že z uvedených důvodů nejednal v úmyslu, aby se D. P. a R. P. vyhnuli trestnímu stíhání.
S ohledem na argumenty v dovolání rozvedené Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání zaměřil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil. Pokud obviněný ve svém dovolání jen obecně poukázal na malý stupeň společenské nebezpečnosti, nevycházel pro tento svůj závěr z obsahu skutku, jak jej soudy vzaly za prokázaný, ale svou argumentaci vystavěl výhradně na své od tohoto skutkového zjištění odlišné obhajobě. V důsledku toho nejde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale na právní posouzení, jeho zákonnou dikcí vyžadované, jen formálně poukázal, aniž by vznesl jakoukoliv výhradu mající právní povahu v jejím materiálním obsahu.
S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že takové skutečnosti v daném případě nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Nevyšší soud považuje za vhodné pro úplnost a nad rámec podaného dovolání poznamenat, že neshledal zjevné rozpory mezi tím, jak byl popsaný skutek na základě pečlivě vyhodnocených důkazů zjištěn, a tím, jak byl právně posouzen. Soudy obou stupňů se zabývaly dostatečně všemi právními otázkami významnými z hlediska použité právní kvalifikace, včetně zhodnocení veškerých hledisek významných pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Nepochybily, pokud shledaly, že je v daném případě trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. naplněn i z hlediska materiální stránky. Oba soudy dostatečně zdůraznily, že obviněný nesplnil povinnost, kterou jako policista zakročující v situaci, kdy na místě zákroku byl jeden z poškozených viditelně zraněn, a kdy též byl informován o tom, že na jednoho z útočníků byl v jiné věci vydán příkaz k zatčení, zajistil, že tyto útočníky zcela v rozporu s povinnostmi vyplývajícími ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění dalších změn a zákonů, propustil. Tím, že nepostupoval v souladu se ze zákona vyplývajícími povinnostmi, umožnil, že proti útočníkům nebylo v souladu s trestním řádem postupováno. Přitom předepsaný zákonný postup spočívající zejména v řádném zajištění místa činu, zajištění útočníků a jejich předvedení na policejní oddělení byl v daném případě pro závažnost činu nutný a potřebný. O tom svědčí zejména to, že díky snaze a aktivitě jiných osob byli útočníci posléze dopadeni. V rámci následujícího trestního řízení byl R. P. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. 15 T 153/2006 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že oba soudy se stupněm společenské nebezpečnosti činu obviněného zabývaly a právní závěry vyvodily na podkladě provedeného dokazování, které netrpí žádnými nedostatky, jež by mohly vést k nesprávným právním úvahám.
Na základě všech těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání podložil argumenty a výhradami, které na označený důvod nedopadají. Učinil závěr, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny, proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová