ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.210.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 210/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2008 o dovolání obviněného R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 6 To 402/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 185/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 4 T 185/2006, byl obviněný R. M. uznán vinným, že:
„dne 28. 10. 2006 v době kolem 15:50 hod. v P. v průběhu ohlášené demonstrace N. s., ve snaze tuto demonstraci narušit, snažil se projít kordonem policistů, kteří bránili střetu demonstrantů a jejich odpůrců, neuposlechl jejich výzev, že se nemá k demonstraci přibližovat, a opakovaně vrazil do policistů J. M. a T. H., a dále neuposlechl výzvy policistů k prokázání své totožnosti v souvislosti s tímto jednáním, a když proti němu byly použity donucovací prostředky, nepřiměřeně se zákroku bránil tak, že kolem sebe kopal a dvěma kopy zasáhl policistu L. H. do břicha.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin útok na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 11. 2006. sp. zn. 2 T 28/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 9 To 561/2006.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 6 To 402/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. M. K. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že jednání policistů v daném případě překračovalo jejich pravomoci a v konečném důsledku zasahovalo do jeho ústavně právními normami garantovaných práv, konkrétně do práva na svobodu pohybu a projevu podle čl. 14 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je přesvědčen, že zákonná limitace těchto práv byla soudem interpretována natolik extenzivně, že se dostala do rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť konflikt zájmu státu na ochraně veřejného pořádku a právem občana na volný pohyb a svobodu projevu nelze vykládat tak široce, aby bylo do práva jednotlivce zasahováno pouze na základě možné eventuality případného střetu mezi demonstranty a odpůrci demonstrace. Takový výklad považoval za nepřípustné rozšiřování legality výkonu veřejné moci, kterou lze ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Obviněný také namítal, že k jednání, tak jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozhodnutí, nedošlo; z provedeného dokazování prý nevyplynulo, že by se snažil demonstraci narušit. Nebylo ani nijak zkoumáno, zda (obviněný) chtěl demonstraci pouze sledovat, poklidně projít místem jejího konání, nebo pasivně projevovat svůj názor. Ohledně tvrzeného opakovaného vrážení do policistů a neuposlechnutí jejich výzvy k prokázání totožnosti namítl, že skutkový děj neproběhl tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku. K této výhradě podotkl, že osoba, která se dostane do konfliktu s Policií ČR, se ocitá ve značně obtížné situaci, kdy policisté se svými zažitými postupy v trestním řízení jsou schopni přesvědčivě konsolidovat své výpovědi. Z hlediska důkazní situace jsou tak již od počátku ve výhodě proti běžnému občanovi. Úlohou soudu by pak mělo být ve zvýšené míře dbát zásady in dubio pro reo, příp. pečlivěji zvážit všechny okolnosti případu.
Dovolatel zdůraznil, že jeho záměrem bylo vyhnout se střetu s policisty, nikoliv působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Jestliže by totiž násilí bylo chápáno jako použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor, pak nelze jeho snahu projít mezerou mezi policisty jako násilí hodnotit. V této souvislosti poukázal na obsah některých svědeckých výpovědí, polemizoval zejména s výpověďmi policistů, upozorňoval na rozpory v jejich výpovědích, tvrdil, že nebylo prokázáno, kdo fyzický střet mezi ním a policisty aktivně vyvolal. Tuto část argumentace uzavřel s tím, že donucovací prostředky užité ze strany policistů nelze označit za oprávněné ani za přiměřené, a že bránění se tomuto zákroku z jeho strany není možné považovat za snahu policisty fyzicky napadnout. Jeho obrana – soudy označená jako nepřiměřená – pak byla pouze důsledkem nezákonného postupu policistů.
Obviněný dále uvedl, že samotné neuposlechnutí výzvy k prokázání totožnosti nelze bez dalšího označit jako jednání trestné podle §155 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť z popisu skutku není zjevné, zda byl vyzván k prokázání totožnosti před nebo po incidentu s policisty. Tvrdil, že výzva policistů k prokázání totožnosti neměla právní podklad a nesouhlasil se závěrem soudů, že důvodem jeho perlustrace bylo, že byl ve smyslu §13 odst. 2 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb. přistižen při jednání, které má znaky přestupku [tím mělo být neoprávněné vniknutí do shromáždění podle §14 odst. 2 písm. e) zák. č. 84/1990 Sb.].
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Případné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neměl Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatel uplatnil důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný ve svém podání uplatnil celou řadu námitek skutkových, které jsou v rozporu se zákonnými podmínkami pro relevantně uplatněné dovolání. Jednalo se především o argumenty, v rámci nichž analyzoval výpovědi jednotlivých svědků
a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, příp. o výhrady, kterými soudům nižších stupňů vytýkal vadné hodnocení provedených důkazů. Tyto a jim podobné argumenty, jimiž se snažil především docílit odchylných skutkových zjištění, však nelze považovat za námitky hmotně právního charakteru, které by byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Stejně tak nelze považovat za relevantně uplatněnou námitku, že soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu in dubio pro reo. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný však v podaném dovolání uplatnil i námitky relevantní (směřující zejména do právní kvalifikace soudy zjištěného skutku), které by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Nejvyšší soud však shledal, že uplatněné výhrady jsou neopodstatněné.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Skutková část výroku odsuzujícího rozsudku ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění (a rovněž s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. naplňují. Proto relevantně uplatněné námitky obviněného nemohly obstát.
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele.
Veřejným činitelem podle §89 odst. 9 tr. zák. se rozumí (mimo jiné) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
Násilím ve smyslu §155 tr. zák. je (mimo jiné) jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1966 Sb. rozh. trest.). Násilí musí být užito vždy v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje zavinění ve formě úmyslu.
Připomenout lze i ustanovení §13 odst. 2 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 283/1991 Sb.“), podle něhož policista je oprávněn vyzvat osobu, přistiženou při jednání, které má znaky trestného činu nebo přestupku, aby prokázala svou totožnost; osoba je povinna výzvě vyhovět.
Konečně je vhodné zmínit ustanovení §14 odst. 2 písm. e) zák. č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 84/1990 Sb.“), podle něhož se přestupku proti právu shromažďovacímu dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do shromáždění.
Jsou-li tato ustanovení aplikována na posuzovaný případ a je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu zjištěného činu. Ta záležela v tom, že „… v průběhu ohlášené demonstrace … ve snaze tuto demonstraci narušit, snažil se projít kordonem policistů, kteří bránili střetu demonstrantů a jejich odpůrců, neuposlechl jejich výzev, že se nemá k demonstraci přibližovat, a opakovaně vrazil do policistů …, a dále neuposlechl výzvy policistů k prokázání své totožnosti v souvislosti s tímto jednáním, a když proti němu byly použity donucovací prostředky, nepřiměřeně se zákroku bránil tak, že kolem sebe kopal a dvěma kopy zasáhl policistu … do břicha“.
Vzhledem k takto popsanému skutkovému ději neobstojí námitky obviněného, že soud jeho jednání nesprávně právně kvalifikoval jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Je sice pravdou, že Listina v čl. 14 odst. 1 garantuje svobodu pohybu a pobytu, a v čl. 17 odst. 4 pak svobodu projevu a právo na informace, zároveň však v čl. 14 odst. 3, stejně jako v čl. 17 odst. 4, stanoví podmínky, za kterých lze tato práva a svobody omezit.
Obecně tato práva a svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.
K udržení veřejného pořádku jsou zákonem povoláni příslušníci Policie ČR, obzvlášť za situace, kdy může snadno dojít k potyčkám mezi demonstranty a jejich odpůrci. Bližší podmínky pro výkon této pravomoci jim stanoví zák. č. 283/1991 Sb. Z popsaného skutkového děje plyne, že jednání obviněného směřovalo proti policistům, kteří evidentně vykonávali pravomoc veřejných činitelů (§89 odst. 9 tr. zák.). Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že dotyční policisté v dané chvíli plnili úkoly společnosti a státu v rámci pravomocí, které jim byly zákonem k tomuto svěřeny. Za daného stavu věci tak nebylo možné námitky dovolatele akceptovat, zejména pak co do důvodnosti zákroku vedeného policisty vůči němu.
K námitce obviněného, že policisté nebyli oprávněni požadovat od něho prokázání totožnosti, se již přiléhavě vyjádřil odvolací soud (srov. stranu 5 odůvodnění jeho usnesení), když uvedl, že „… je naprosto nepochybné, že N. s. měla ohlášenou demonstraci …, akce protidemonstrantů … však řádně ohlášena nebyla, přičemž, a to i dle doznání obviněného M., se tento snažil projít do shromáždění sympatizantů N. s. Podle §14 zák. č. 84/1990 Sb. se přestupku proti právu shromažďovacímu podle ustanovení §14 odst. 2 písm. e) tohoto zákona dopustí ten, kdo neoprávněně pronikne do shromáždění. Pokud se obviněný …, a to s transparentem v ruce, pokusil do tohoto shromáždění vniknout, přičemž při této své činnosti se pokusil prorazit kordon policistů, kteří podle pokynů svých velitelů měli za úkol zabránit střetu demonstrantů a jejich odpůrců, zavdal tímto svým chováním důvod, aby policisté byli oprávněni (jej) vyzvat k prokázání totožnosti, a to ve smyslu §13 odst. 2 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb. Z tohoto důvodu tedy policisté konali zcela oprávněně a požívali ochrany veřejného činitele“.
Nemůže obstát ani poslední námitka obviněného, že nebylo prokázáno, že by opakovaně vrážel do policistů a že by užil násilí vůči veřejnému činiteli v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci. Jestliže soud prvního stupně zjistil, že obviněný poté, co se mu nepodařilo vstoupit do ohraničeného prostoru blíže demonstrujícím tím, že by policisty obešel, se snažil silou prorazit jimi vytvořený kordon a opakovaně vrazil do policistů J. M. a T. H., a poté, co byl při zadržení sveden k zemi, kopal kolem sebe takovou silou, že zasáhl policistu L. H. do břicha, pak bezesporu užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele [srov. §4 písm. a) tr. zák.].
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že trestná činnost obviněného popsaná ve výroku odsuzujícího rozsudku spolehlivě svědčí pro závěr, že naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to po stránce formální i materiální. Soudy použitá právní kvalifikace je proto důvodná, naopak relevantně uplatněné výhrady obviněného nebylo možné akceptovat.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a