ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.215.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 215/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání obviněného P. R., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 10 To 111/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 5/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 2 T 5/2005, byl obviněný P. R. uznán vinným trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §242 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvacet pět měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování modelingové činnosti na pět let. Současně byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 2 Zt 455/2002, pro skutek, v němž byly spatřovány trestný čin ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. před novelou zákonem č. 134/2002 Sb., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely zákonem č. 134/2002 Sb. a trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. účinného v době spáchání činu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto odsuzujícím i zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněného J. A. V.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění P. R., J. A. V. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě odvoláními. Oba obvinění zaměřili svá odvolání proti odsuzující části rozsudku; státní zástupkyně v odvolání podaném v neprospěch obou obviněných napadla výrok o vině ve vztahu ke spoluobviněnému J. A. V. a výroky o trestu ve vztahu k oběma obviněným.
Z podnětu všech podaných odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 10 To 111/2007, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen v celé odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. R. byl uznán vinným trestnými činy ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2003 a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §242 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem; podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování modelingové činnosti na pět let. V dalším bylo nově rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného J. A. V.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný P. R. trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže pod bodem 1 a) dopustil tím, že přesně nezjištěného dne v květnu 2002 v N. v a. a. P., pod příslibem finanční odměny, přiměl nezletilou A. F., aby se svlékla donaha, a takto ji fotografoval v sexuálně vyzývavých pozicích, ačkoli znal věk nezletilé, čímž ohrozil její další mravní vývoj nevhodným a předčasným zájmem o sexualitu, navíc spojenou s finanční odměnou;
trestný čin pohlavního zneužívání pod bodem 1 b) měl spáchat tím, že v době od podzimu 2001 do letních měsíců 2002 v přesně nezjištěné dny v N. v a. a. P. ve třech případech při fotografování osahával a hladil na přirození nezletilého D. M.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Krajský soud v Hradci Králové o odvolání obviněného v projednávané věci rozhodl. V prvním případě usnesením ze dne 9. 4. 2004, sp. zn. 10 To 51/2004, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání tohoto obviněného jakož i spoluobviněných J. A. V. a J. H. proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 101/2003. Tímto rozsudkem byli obvinění P. R. a J. H. uznáni vinnými trestným činem ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. ve znění před novelou zákonem č. 134/2002 Sb., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely trestního zákona zákonem č. 134/2002 Sb. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., obviněný P. R. navíc trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.; obviněný J. A. V. byl uznán vinným trestnými činy ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 134/2002 Sb., ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Za to byl obviněnému P. R. uložen úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování modelingové činnosti na dobu pěti let a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. V dalším bylo rozhodnuto o trestech obviněných J. A. V. a J. H.
K dovolání obviněného P. R. jakož i spoluobviněného J. A. V. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1077/2004, z podnětu obou dovolání zrušil označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ohledně obviněných P. R. a J. A. V. a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. tato rozhodnutí zrušil i ohledně spoluobviněného J. H. Zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 10 To 111/2007, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům a odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Namítl, že nyní uloženým trestem odnětí svobody ve výměře 2 roků byl porušen zákaz reformationis in peius, poněvadž z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen předchozími k jeho dovolání zrušenými rozhodnutími, byl podmíněně propuštěn po vykonání přibližně 20 měsíců. Bez bližšího odůvodnění poukazoval na zprošťující výrok v rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl napaden odvoláními a ani přezkoumáván odvolacím soudem. Vyvozoval, že „rozsudek ve smyslu §217 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2003 neměl být vůči dovolateli aplikován, neboť ve výroku prvostupňového soudu je uvedeno, že uvedený skutek není trestným činem“. Ohledně případu poškozeného D. M. se dovolával odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož „škodlivý následek v podobě nebezpečí zpustnutí nebude možné dovodit u všech modelů paušálně, zejména ne u těch, kteří pro nízký věk zmíněné aspekty nevnímali“. V dalším pak zevrubně vyjádřil své přesvědčení, že svou obhajobou vyvrátil tvrzení podstatné části obžaloby.
Mimo jiné uvedl, že ačkoliv archiv firmy P. obsahoval více než 24.000 snímků, bylo znalci Prof. PhDr. P. W. v rámci přípravního řízení předloženo 40 účelově vybraných fotografií, jejichž zveřejnění na stránkách serveru C. či S. nebylo prokázáno. Snímky byly archivovány bez propagačního či jiného využití. Předložených 40 fotosnímků tvořilo účelovou výseč, která jej poškozovala a vrhala špatné světlo na víceletou činnost firmy P. Posuzováno mělo být celé dílo, nikoliv pouze jeho výseč. Fotografie neměly charakter pornografie, rodiče měli při jejich pořizování možnost kontroly, ve většině případů byli fotografování přítomni a již provedené fotografie schvalovali. Zdůraznil, že není sexuálně orientován na nezletilé, což bylo prokázáno i znaleckým posudkem. Za pohlavní zneužívání nebyl nikdy potrestán, takového jednání se nedopustil, a to ani vůči nezletilému D. M. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou sice připustil, že při fotografování mohlo dojít k fyzickému kontaktu s modelem, avšak nikdy s úmyslem pohlavního zneužití. Nezletilý na jeho kontakt nereagoval a stejně tak vypovídala i jeho matka. Vytkl, že soudy nesprávně opřely závěr o jeho vině toliko o výpověď svědka D. M. a potřebnou pozornost nevěnovaly nejen úmyslu, ale ani intenzitě jeho jednání; nesouhlasil se zjištěním odvolacího soudu, že šlo o tři případy hlazení přirození. Dotyky on sám označil za náhodné a intenzitu jednání za tak nízkou, že není možné jeho jednání hodnotit jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Taktéž odmítl závěry soudů, že pomáhal spoluobviněnému J. A. V. v jeho trestné činnosti. Jejich vzájemný vztah označil za ryze obchodní, on toliko sjednával modely, za něž dostával provizi.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek Okresního soudu v Náchodě zrušil a aby přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného P. R. uvedl, že z podaného dovolání není patrno, v čem by měl spočívat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a proč by mělo být trestní stíhání obviněného nepřípustné. Argumentaci částečně vykonaným trestem uloženým v předešlé fázi řízení označil za irelevantní, neboť rozhodnutím, na jehož podkladě byl tento trest vykonáván, byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na tři roky se zařazením do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu modelingové činnosti na dobu pěti let a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku, zatímco nyní platným rozsudkem byl obviněnému P. R. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky s výkonem ve věznici s dozorem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování modelingové agentury na pět let, tedy sankce očividně mírnější než ta, jež byla obviněnému uložena v předešlé fázi tohoto trestního řízení. K porušení zákazu reformace in peius tedy zjevně nedošlo. Tato úvaha ostatně nemůže mít podle něj vazbu na přípustnost či nepřípustnost trestního stíhání. Zcela jednoznačně nevyznívá ani argument dovolatele, že neměl být vysloven výrok o vině trestným činem podle §217 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2003. Pokud snad měl dovolatel na mysli, že zprošťujícím výrokem ohledně části trestného jednání tvořícího původně jeden skutek s jednáním, pro něž byl uznán vinným, vytvořil soud prvního stupně překážku věci rozhodnuté, pak jeho právní názor zjevně ignoruje ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002, jemuž zcela koresponduje způsob rozhodnutí soudů činných v této věci, proti němuž dovolatel nedůvodně brojí. Dodal, že zbývající uplatněné námitky tvořily základ obhajoby obviněného P. R. v celém dosavadním průběhu trestního řízení a odrazily se rovněž v jeho odvolání. Tím se v odpovídající míře zabýval odvolací soud a na jeho závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí je možno odkázat. Přisvědčit nelze ani těm výhradám obviněného, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů soudem a proti skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně z tohoto hodnocení vyvodil, jejichž cílem je bagatelizace jeho jednání. Napadené rozhodnutí podle státního zástupce netrpí takovou vadou, kterou by bylo nutno napravovat cestou dovolání. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby bylo dovolání obviněného P. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Bylo již předesláno, že napadené rozhodnutí vzešlo z řízení, které následovalo u Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové poté, co z podnětu předchozího dovolání obviněného, které podal i on proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2004, sp. zn. 10 To 51/2004, Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1077/2004, toto usnesení jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ohledně obviněných P. R. a J. A. V. a s použitím §261 tr. ř. i ohledně obviněného J. H. zrušil (současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný tehdy nesouhlasil s právním posouzením skutků jako trestných činů ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. před novelou zákonem č. 134/2002 Sb. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud jeho námitky ve vztahu k posouzení zjištěného skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. neshledal opodstatněné. Pochybení však Nejvyšší soud shledal ve vztahu k posouzení zjištěného skutku jako trestného činu ohrožování mravnosti podle §205 tr. zák. Pokud soud prvního stupně i soud odvolací shodně uzavřely, že obviněný P. R. se dopustil tohoto trestného činu podle §205 odst. 1 tr. zák. ve znění před novelou zákonem č. 134/2002 Sb., dílem pokusu toho trestného činu podle §8 odst. 1, §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zmíněné novely, vytkl, že pominuly skutečnost, že novelou trestního zákona zákonem č. 134/2002 Sb. byla skutková podstata trestného činu ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. formulována zcela nově, takže jednání obviněných nebylo možno posoudit jako jediný pokračující trestný čin. Soudu prvního stupně uložil, aby zjištěný skutek posoudil znovu z pohledu odlišných znění skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 tr. zák. a to odděleně v době do 30. 6. 2002 a od 1. 7. 2002, aby jednoznačně vymezil, které z obrazových materiálů přiložených ke spisu a které se staly předmětem obžaloby mají charakter pornografického díla, a to v souladu s kritérii, která Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení (pod bodem III.) též rozvedl.
Soud prvního stupně jakož i posléze odvolací soud v řízení po přikázání věci důsledně respektovaly pokyny i právní názor Nejvyššího soudu, jak je zjevné z výsledků doplněného dokazování u soudu prvního stupně i rozhodnutí soudů obou stupňů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v nyní podaném dovolání relevantně uplatněn v té jeho části, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem 1 b) jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný pohlavně zneužil osobu mladší než patnáct let. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v době od podzimu 2001 do letních měsíců 2002 v přesně nezjištěné dny v N. v a. a. P. ve třech případech při fotografování osahával a hladil na přirození nezletilého D. M.
Obviněný namítal, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. jeho úmyslné zavinění, a shledával, že jednání nenabylo takové intenzity, aby je bylo možno posuzovat jako pohlavní zneužívání. Jde o výhrady, jež obviněný uplatnil i v dříve podaném dovolání a s nimiž se dovolací soud vypořádal v usnesení ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1077/2004. Nejvyšší soud jeho námitky ve vztahu k posouzení zjištěného skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. neshledal opodstatněné. Uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí se podává, že „podle závěru soudů naplnil obviněný znaky tohoto trestného činu tím, že nezl. D. M. ve třech případech při fotografování osahával a hladil na přirození, tj. jiným způsobem než souloží jej pohlavně zneužil. Respektovaná judikatura vyžaduje pro naplnění znaků tohoto trestného činu intenzivnější zásah do pohlavní sféry poškozeného, mezi něž se právě počítá např. osahávání pohlavních orgánů. Vzhledem k tomu, že se tak podle zjištění soudů stalo v posuzovaném případě opakovaně, šlo o osahávání nahého těla a vůči poškozenému ve věku osmi let, nelze akceptovat námitky dovolatele, že šlo o zásah méně intenzivní, který nedosahuje typového stupně nebezpečnosti pro společnost“.
V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1077/2004, je vázán nejenom ten orgán činný v trestním řízení, kterému byla věc Nejvyšším soudem přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, ale posléze též i senát Nejvyššího soudu, pokud se tato věc znovu stane předmětem řízení o mimořádném opravném prostředku (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/01). Vázanost právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem byla proto pro rozhodnutí v dané věci určující. Z rozhodnutí soudů obou stupňů nadto plyne, že naplnění zákonných znaků trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. po stránce objektivní i subjektivní u shodně popsaného skutku znovu pečlivě zdůvodnily a není žádného důvodu pochybovat nejen o naplnění zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., ale ani o tom, že opakované osahávání na přirození nezletilé osoby představuje intenzivnější zásah do pohlavní sféry poškozeného a tedy „jiný způsob pohlavního zneužívání“.
Z obsahu nyní podaného dovolání dále vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil v jeho rámci též námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Náchodě a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Hradci Králové. Námitky, že soudy nesprávně a v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily provedené důkazy, nevzaly v úvahu veškeré okolnosti svědčící v jeho prospěch, mají jasně povahu námitek skutkových. K nim je třeba přiřadit výhrady vůči hodnocení fotografických snímků z archivu agentury P. znalcem prof. PhDr. P. W., vůči věrohodnosti výpovědi nezletilého svědka D. M. i hodnocení jeho aktivit vůči spoluobviněnému J. A. V. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.), jak již bylo ostatně uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1077/2004. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů navíc vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která evidentně nevykazují znak libovůle při hodnocení důkazů.
Dovolatel také vytkl, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl-li mu uložen trest odnětí svobody na dva roky, byl porušen zákaz reformationis in peius, poněvadž na podkladě předchozího odsouzení byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu po vykonání přibližně 20 měsíců.
Je třeba poznamenat, že ač v praxi dovolacího soudu nepanoval vždy jednotný názor na možnost relevantně uplatnit námitku porušení zákazu reformationis in peius v dovolacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 60/2003, 11 Tdo 1268/2005, podle nichž tyto námitky nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.), je si dovolací soud vědom stanoviska Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva (či práva podat opravný prostředek vůbec), čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/2005, II. ÚS 304/2004).
Námitka obviněného ale nemůže obstát. Obviněnému byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 1 T 101/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2004, sp. zn. 10 To 51/2004, rozhodnutími posléze zrušenými Nejvyšším soudem, uložen úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování modelingové činnosti na dobu pěti let a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku rozsudku. V nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování modelingové činnosti na pět let. Je zjevné, že mu byl uložen trest mírnější; trest odnětí svobody byl vyměřen na dva roky, nikoliv tři, a pro jeho výkon byl zařazen do mírnějšího typu věznice, nebyl uložen trest propadnutí věci. Argumentuje-li obviněný v daných souvislostech odkazem na podmíněné propuštění z výkonu původně uloženého trestu odnětí svobody po 20 měsících, nejde o okolnost relevantní ve světle poměření původně a nyní uloženého trestu. Otázky související s podmíněným propuštěním jsou otázkami výlučně výkonu rozhodnutí; vykonanou část trestu odnětí svobody je nutno započíst do nyní uloženého trestu (§38 odst. 2 tr. zák.), tato však není a nemůže být limitem z hlediska úvah o zákazu reformationis in peius. Takovým limitem je - jde-li o otázku trestu - výlučně původně uložený trest.
Trest uložený odvolacím soudem v nyní dovoláním napadeném rozsudku ve svém souhrnu nezhoršuje postavení obviněného, a není proto v rozporu se zákazem reformationis in peius. Tyto závěry nejsou v rozporu ani s již citovanými nálezy Ústavního soudu zdůrazňujícími extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius.
Obviněný odkázal rovněž na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) tr. ř.
Obviněný existenci tohoto důvodu explicitně nezdůvodnil odkazem na žádnou konkrétní skutečnost, jež by činila jeho trestní stíhání nepřípustným. Pokud snad naznačoval, že nebylo možné jej na straně jedné uznat vinným trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a na straně druhé jej zprostit obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován mimo jiné i trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., proto, že uvedený skutek není trestným činem, nelze mu přisvědčit. V konkrétní situaci nejde o případ předvídaný v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, a v němž je vyjádřeno pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek.
Skutek pod bodem 1 a) rozsudku odvolacího soudu týkající se poškozené A. F. kvalifikovaný jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. není z hlediska procesně právního skutkem totožným se skutkem popsaným ve zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně, byť hmotně právně podle obžaloby představoval dílčí útok mimo jiné i pokračujícího trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Je totiž jasné, že dílčí útoky popsané ve zprošťujícím výroku se netýkaly poškozené A. F., ale jiných zde jmenovaných poškozených.
Podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Podle §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle trestního řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Protože není stanoveno jinak, vyplývá z tohoto ustanovení, že každý dílčí útok pokračujícího trestného činu se považuje za samostatný skutek. To znamená, že orgán činný v trestním řízení vede trestní stíhání o skutku - každém dílčím útoku pokračujícího trestního stíhání vymezeném v usnesení o zahájení trestního stíhání. Protože skutek popsaný pod bodem 1 a) rozsudku odvolacího soudu představoval dílčí útok pokračování v trestném činu a tedy procesně samostatný skutek, o němž musel soud rozhodnout, nic nebránilo tomu, aby o tomto skutku rozhodl tak, že jím obviněného uznal vinným, zatímco ohledně dalších skutků jej zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2008
Předsedkyně senátu :
JUDr. Věra Kůrková