ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.224.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 224/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne27. března 2008 o dovolání obviněné R. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 2 To 142/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 196/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 6 T 196/2006, byla obviněná R. R. uznána vinnou, že:
„v úmyslu získat neoprávněným způsobem finanční prostředky, dne 22. 5. 2002 v U., v prostorách Městského úřadu, a to na matrice, vylákala na poškozené R. Š. uznání vlastního podpisu na kupní smlouvě, když před ní zatajila, že se jedná o ověření podpisu na kupní smlouvě, jejíž součástí bylo ujednání o tom, že podpisem kupní smlouvy prodávající stvrzuje převzetí kupní ceny, zatímco R. Š. byla v domnění, že se jedná pouze o ověření podpisů na smlouvě, týkající se prodeje toliko spodní části domu, kdy ve skutečnosti obžalovaná R. Š. ani při ověření podpisů dne 22. 5. 2002, ani později, nezaplatila kupní cenu uvedenou v předmětné kupní smlouvě ve výši 780.000,- Kč, přičemž v důsledku tohoto jednání R. Š. pozbyla vlastnictví k rodinnému domu v obci N. H. a byla jí tak způsobena škoda ve výši nejméně 780.000,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a uložil jí podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců, jehož výkon podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §60a odst. 1 tr. zák. vyslovil nad obviněnou dohled. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí pak uložil povinnost zaplatit poškozené R. Š. na náhradě škody částku 780.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná a okresní státní zástupce odvolání, o nichž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 2 To 142/2007, tak, že z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněné při nezměněném výroku o vině nově uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. jí dále uložil omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. K. dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Dovolatelka po úvodním popisu celého dosavadního průběhu věci a formulaci formálních znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu konstatovala, že „v důsledku podpisu kupní smlouvy“ nemůže nikdo pozbýt vlastnictví k nemovitosti. Podle §133 odst. 2 občanského zákoníku totiž platí, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů. Zvláštním předpisem se zde rozumí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 265/1992 Sb.“). Vklad lze provést jenom na základě pravomocného rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu, přičemž podle §2 odst. 2 citovaného zákona vznikají, mění se nebo zanikají práva uvedená v §1 odst. 1 tohoto zákona dnem vkladu do katastru. Právní účinky podle §2 odst. 3 citovaného zákona vznikají ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. V té souvislosti obviněná zdůraznila nutnost doručení návrhu na vklad práva katastru nemovitostí a skutečnost, že účastníky řízení o povolení vkladu jsou účastníci právního úkonu, na jehož základě má být právo do katastru zapsáno.
V dalším textu svého podání obviněná podrobně uvedla jednotlivá data úředního ověření podpisů na smlouvách a doručení podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tomu dodala, že jedině na základě listiny (návrhu na zahájení řízení) ve věci povolení vkladu vlastnického práva mohlo dojít k případné škodě poškozené pozbytím jejího vlastnictví k části nemovitosti.
Dovolatelka dále uvedla, že poškozená se občanskoprávní žalobou ze dne 20. 11. 2002 u Okresního soudu v Olomouci domáhá určení, zda je vlastníkem spoluvlastnického podílu předmětné nemovitosti, zatímco obviněná se civilní žalobou ze dne 9. 12. 2002 u téhož soudu domáhá proti poškozené vyklizení nemovitosti. Žádné z těchto řízení ještě není skončeno.
Obviněná své námitky shrnula tak, že samotným podpisem kupní smlouvy nemohla poškozené vzniknout škoda, která je nezbytným znakem projednávaného trestného činu, neboť pouze tím nemohla poškozená pozbýt vlastnického práva. Podpisem kupní smlouvy navíc nemohl být naplněn ani další znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku. S ohledem na uvedené navrhla (aniž citovala příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poté, co stručně zrekapituloval obsah podání, uvedl, že podstata dovolacích námitek odezněla již v odvolání obviněné, jímž se zabýval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci.
Státní zástupce přisvědčil argumentaci obviněné v tom směru, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně skutečně nepokrývá závěrečnou fázi jejího jednání spočívající v zápisu práva podle předmětné smlouvy do katastru nemovitostí, jímž teprve fakticky došlo k obohacení obviněné na úkor poškozené. Zároveň však poznamenal, že v této fázi již poškozená, která byla jednáním obviněné a M. H. uvedena v omyl o skutečném obsahu podepisované smlouvy, nemohla prakticky do běhu událostí zasáhnout, protože jí o podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí nebylo ničeho známo. Dále zdůraznil, že obviněná opomněla v dovolání uvést obsah druhého odstavce §4 zák. č. 265/1992 Sb., podle něhož je řízení o povolení vkladu zahájeno dnem doručení písemného návrhu účastníků řízení nebo (i jen) některého z nich katastrálnímu úřadu. Součinnost poškozené tedy k vkladu práva do katastru nemovitostí již nebyla vůbec potřebná, jak se nakonec v praxi zřetelně ukázalo, a tato se nemohla proti provedení tohoto úředního úkonu nijak bránit. Státní zástupce v té souvislosti poukázal na závěry soudů nižších stupňů, z nichž vyplynulo, že ke vzniku škody na majetku poškozené formálně došlo podpisem smlouvy o převodu nemovitosti, neboť podle této smlouvy měla obdržet kupní cenu již při jejím podpisu, což se nestalo a nedošlo k tomu ani později.
Státní zástupce dále uvedl, že nelze akceptovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě uplatněné dovolatelkou (tedy že bylo zamítnuto její odvolání přesto, že soud druhého stupně neměl splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí), neboť odvolací soud měl pro své rozhodování zachovány všechny procesní předpoklady.
V závěru svého vyjádření státní zástupce podotkl, že jednání obviněné reálně naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., byť okolnosti odpovídající znaku obohacení obviněné nejsou expressis verbis ve skutkové větě popsány. Jedná se tedy o vadu spočívající v nesouladu mezi (neúplnou) skutkovou a právní větou výroku o vině, kterou by bylo možno nahradit připojením pouhých několika slov k popisu skutku v odsuzujícím rozhodnutí, aniž by se tím na postavení obviněné cokoli změnilo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná svůj mimořádný opravný prostředek opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na základě kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách.
Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
V posuzované věci soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podané odvolání podle §254 tr. ř. věcně přezkoumal a s použitím ustanovení §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o trestu obviněné. Už z toho je zřejmé, že procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu; proto ani nemohlo dojít k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Za této situace bylo možné dovolání podat jen v druhé z uvedených alternativ, tedy byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolatelka ve svém podání uplatnila argumenty, které jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Namítla totiž, že svým jednáním nenaplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Takové námitky uplatnila v souladu s označeným dovolacím důvodem relevantně, a proto se jimi Nejvyšší soud ve směru jejich opodstatněnosti mohl a současně i musel zabývat.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek (značnou škodou ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. účinného v době spáchání skutku se rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč).
Jen ve stručnosti je třeba připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci (o využití omylu jiného, příp. o zamlčení podstatných skutečností není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku trestný čin podvodu v některé z těchto alternativ neměl být obviněnou spáchán).
Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek a po subjektivní stránce se u něho vyžaduje úmysl; úmyslné zavinění pachatele přitom musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněná svým jednáním naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Právě ze skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná „… v prostorách Městského úřadu, a to na matrice, vylákala na poškozené … uznání vlastního podpisu na kupní smlouvě, když před ní zatajila, že se jedná o ověření podpisu na kupní smlouvě, jejíž součástí bylo ujednání o tom, že podpisem kupní smlouvy prodávající stvrzuje převzetí kupní ceny, zatímco R. Š. byla v domnění, že se jedná pouze o ověření podpisů na smlouvě, týkající se prodeje toliko spodní části domu, kdy ve skutečnosti obžalovaná R. Š. ani při ověření podpisů dne 22. 5. 2002, ani později, nezaplatila kupní cenu uvedenou v předmětné kupní smlouvě ve výši 780.000,- Kč, …“.
Z takto (byť jen zkráceně) formulované skutkové věty je evidentní, že obviněná svým jednáním naplnila objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to tím, že uvedla poškozenou v omyl již při ověřování jejího podpisu na matrice. Poškozená se totiž v důsledku předchozích informací ze strany obviněné domnívala, že jde pouze o ověření podpisu na kupní smlouvě týkající se prodeje poloviny domu jejím bývalým manželem. Skutečnost, že svým podpisem stvrzuje také převzetí kupní ceny, jí nebyla známa. Poškozená vycházela z přesvědčení, že podepisuje kupní smlouvu o prodeji spodní poloviny domu, jak jí tvrdila nejen obviněná, ale i tehdejší přítel obviněné M. H., dokonce se při ověřování podpisu ani neseznámila s obsahem listin. Proto je třeba přisvědčit správnosti závěru soudů obou stupňů, že zjištěným jednáním obviněná uvedla poškozenou v omyl a způsobila jí značnou škodu.
Argumentům dovolatelky by bylo možné přisvědčit jen v tom směru, že popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku není úplný, neboť nezahrnuje závěrečnou fázi jejího celkového jednání spočívající v zápisu práva podle uzavřené smlouvy do katastru nemovitostí. Jakkoliv si lze představit výstižnější a pregnantnější formulaci skutkové věty odsuzujícího rozsudku obsahující i zmíněnou finální část delikventního jednání obviněné, na druhé straně to neznamená, že by dovoláním napadená skutková věta rozsudku ve spojení s na ní navazující právní větou nemohla obstát. Nelze totiž bezezbytku souhlasit s dovolatelkou, že by poškozené vznikla škoda až zápisem do katastru nemovitostí. Jestliže obsahem uzavřené kupní smlouvy byl i údaj o převzetí částky 780.000,- Kč poškozenou při podpisu smlouvy (k čemuž však nedošlo tehdy ani později), je zřejmé, že obviněná způsobila poškozené formálně škodu již v okamžiku podpisu kupní smlouvy, třebaže obecně nelze pochybovat o tom, že k nabytí vlastnického práva k nemovitosti dochází až zápisem do katastru nemovitostí k datu podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí (§2 zák. č. 265/1992 Sb.). Ve fázi podávání návrhu na vklad do katastru nemovitostí však poškozená, která byla již předtím uvedena obviněnou (a M. H.) v omyl, nemohla reálně do běhu událostí zasáhnout. Obviněná totiž v době, kdy podávala návrh na vklad do katastru nemovitostí, disponovala všemi potřebnými listinami, podpisy na kupní smlouvě byly ověřeny a samotný návrh na vklad mohla podat jako jeden z účastníku řízení (§4 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb.).
Pokud jde o naplnění subjektivní stránky jednání obviněné, není pochyb o tom, že zjištěným jednáním chtěla porušit zájem chráněný trestním zákonem a jednala tak v úmyslu přímém [§4 písm. a) tr. zák.]. Nejvyšší soud v tomto směru přisvědčil závěru soudu prvého stupně, který se zaviněním obviněné zabýval na straně 11 odůvodnění svého rozhodnutí. Ačkoliv nejaktivnější osobou v celé věci byl M. H., obviněná se na podvodném jednáním také aktivně podílela, když v kupní smlouvě s poškozenou vystupovala jako strana kupující, dohodla se s poškozenou na ověřování podpisů na matrice a měla poškozené uhradit kupní cenu. Jestliže nakonec nebyla kupní cena poškozené uhrazena, dělo se tak s vědomím obviněné, která věděla i o tom, že M. H. poškozené sdělil, že jí budou peníze zaslány na účet, a později také sama poškozené řekla, že jí nic platit nebudou, protože z kupní smlouvy je zřejmé, že peníze v hotovosti již dostala.
Ve světle shora uvedených skutečností Nejvyšší soud nemohl přisvědčit relevantně uplatněným námitkám obviněné. Její jednání, zjištěné již soudem prvního stupně a shledané správným i soudem odvolacím, nepochybně vykazuje všechny zákonné (formální i materiální) znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byla uznána vinnou.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a