ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.245.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 245/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání obviněného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 1 To 43/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 4/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2007, sp. zn. 30 T 4/2007, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2, §29 odst. 2, §42 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody na dvacet let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to dýky s čepelí 156 mm a širokou 35 mm značky USA S. včetně černé plátěné pochvy s bílým nápisem USA S. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené H. z. p., se sídlem J., O., škodu ve výši 68.488,- Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu vraždy jako zvlášť nebezpečný recidivista dopustil tím, že ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 1998, sp. zn. 34 T 1/98, který nabyl právní moci dne 16. 9. 1998, uznán vinným zvlášť závažným úmyslným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a za použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm roků, který vykonal 27. 9. 2004, opět dne 24. 1. 2007 kolem 16:15 hodin v O., na ulici P., na chodbě prvního nadzemního podlaží ubytovny E., po předchozím bezdůvodném fyzickém napadení podnapilým spolubydlícím z ubytovny M. S., se odebral na svůj pokoj, kde se vyzbrojil dýkou s délkou čepele 156 mm a šířkou až 35 m, se kterou se vrátil zpět na chodbu ubytovny, kde se nadále poškozený S. nacházel, posléze v rámci gradující situační agrese, v úmyslu usmrtit, bodl do břicha poškozeného S. a způsobil mu bodné poranění dutiny břišní zasahující až do hloubky 14 cm, bodný kanál vycházel z bodné rány v břišní krajině vlevo a procházel kůží, podkožím, břišní stěnou, závěsným aparátem příčného tračníku a zraňoval kličky tenkého střeva (lačníku) na čtyřech místech, dále procházel závěsným aparátem tenkého střeva (mesenteriem) a podélně protínal přední obvod levostranné ledvinné žíly, což mělo za následek masivní vnitřní krvácení vedoucí k rozsáhlým krevním ztrátám a následnému rozvoji nezvratných změn organismu na podkladě úrazově krvácivého šoku, následkem čehož poškozený i přes urgentní lékařský zákrok dne 25. 1. 2007 v 9:40 hodin na oddělení jednotky intenzivní péče F. n. s p. v O. zemřel.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 1 To 43/2007, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, poněvadž skutek, jímž byl uznán vinným, nelze kvalifikovat jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve shodě s dosavadní obhajobou opakoval, že neměl úmysl poškozeného M. S. usmrtit, přičemž tato okolnost podle něj z provedeného dokazování ani nevyplývá. Tvrdil, že neměl žádný důvod poškozeného usmrtit, dýku si vzal pouze pro případ, že by mu poškozený bránil ve volném průchodu kolem něj. Nožem chtěl poškozeného pouze postrašit, jenom naznačoval bodnutí, jeho ruka s nožem nebyla namířena proti životně důležitým orgánům, směřovala do prostoru mezi ruku a tělo poškozeného. Popřel vědomost o zranění poškozeného s tím, že se domníval, že poškozeného nezasáhl, neboť ten nekrvácel a krev nebyla ani na čepeli nože. To podle jeho mínění také vylučuje, že by útočil proti takové části těla, kde jsou životně důležité orgány. Vyjádřil přesvědčení, že s přihlédnutím k jeho osobnostnímu profilu - slaboduchosti na rozhrání mezi dolní normou a lehkou mentální retardací, a jeho vyjádření, že pokud by chtěl poškozeného zavraždit, zvolil by jiný způsob, nelze učinit závěr, že jednal, byť v nepřímém úmyslu, spáchat vraždu. Jeho čin mohl být posouzen v krajním případě pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Nesouhlasil ani s uloženým trestem, měl za to, že jej nelze považovat za trest splňující svůj účel, ve svém důsledku je naopak zcela demotivující. Připomněl, že předchozí trestný čin vraždy spáchal za jiných okolností a nelze na něj automaticky hledět jako na vraha s nemožností nápravy.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že skutek, jak ho zjistily oba soudy, zjevně naplňuje znaky trestného činu vraždy i po subjektivní stránce. Jasně o tom svědčí způsob provedení činu, povahu použitého nástroje a způsob jeho použití, umístění rány na těle poškozeného a další okolnosti, které činu předcházely, a do jisté míry též okolnosti, které následovaly. Souhrn všech dílčích skutečností, které soudy zjistily, jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Zdůraznila, že i když obviněný vedl pouze jednu ránu vůči tělu poškozeného, nelze pominout, že poškozený byl bodnut do dutiny břišní, tedy do míst, která nejsou chráněna skeletem, ránu vedl ve stoje v postavení, z něhož bylo zřejmé, že zasažení dutiny břišní bylo výsledkem provedeného útoku, nikoliv na vůli obviněného nezávislém chování poškozeného. Útoku obviněného předcházel nikoliv významný konflikt, při kterém byl obviněný poškozeným sám fyzicky napaden, přičemž možnost jeho demonstrace síly vůči poškozenému byla omezena zdravotní indispozicí. Tento konflikt byl v podstatě nahodilý a byl vyprovokován pouze neútočným slovním projevem třetí osoby, která byla v přátelském vztahu s poškozeným. K razantnímu útoku proti poškozenému byl obviněný motivován odvetou za příkoří, které pociťoval jako zásadní, jak vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Na aktuální situační prožitek obviněný reagoval neadekvátně, se silnou potřebou provést odstrašující a trestající odezvu na předchozí banální konflikt. Ani snaha obviněného ukrýt vražedný nástroj po provedení činu nijak nekoresponduje s tím, že by obviněný usmrtil poškozeného neúmyslně. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného označila proto za logický, měla za to, že soudy správně charakterizovaly zavinění jako nepřímý úmysl podle §4 písm. b) trestního zákona. Smrt poškozeného byla zcela adekvátním následkem té formy a intenzity útoku, kterou obviněný zvolil, tedy následkem, který byl z jeho hlediska předvídatelný. Skutek tak, jak ho zjistily oba soudy, zcela zřejmě naplňuje znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Připomněla, že úvahy o přiměřenosti či nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný v §265b odst. 1 tr. ř. taxativně vypočtený dovolací důvod, v důsledku čehož takové námitky nebyly způsobilé formálně uplatněný dovolací důvod naplnit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, zejména po stránce subjektivní, či zda je možno jej subsumovat pod skutkovou podstatu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., jak uvádí dovolatel.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo úmyslně usmrtí jiného, spáchá-li takový čin opětovně. Naproti tomu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. spočívající v tom, že obviněný jiného úmyslně usmrtil a spáchal takový čin opětovně.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky právě trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který po předchozím bezdůvodném fyzickém napadení podnapilým spolubydlícím z ubytovny M. S., se odebral na svůj pokoj, kde se vyzbrojil dýkou s délkou čepele 156 mm a šířkou až 35 m, se kterou se vrátil zpět na chodbu ubytovny, kde se nadále poškozený M. S. nacházel, posléze v rámci gradující situační agrese, v úmyslu usmrtit, bodl jmenovaného poškozeného do břicha, též následek spočívající v tom, že v důsledku jeho jednání poškozený na následky zranění popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně i přes urgentní lékařský zákrok zemřel, přičemž bezprostřední příčinou smrti byl úrazově krvácivý šok v důsledku poranění orgánů dutiny břišní. Tohoto činu se obviněný dopustil, ač byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 1998, sp. zn. 34 T 1/98, který nabyl právní moci dne 16. 9. 1998, uznán vinným zvlášť závažným úmyslným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a za použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na sedm roků, který vykonal 27. 9. 2004.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., nebo o trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §222 odst. 3 tr. zák., spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. má sice v následku smrti totožný zákonný znak s trestným činem vraždy podle §219 tr. zák., rozdíl mezi nimi tkví však ve formě zavinění; u trestného činu vraždy musí být následek smrti způsoben úmyslně, kdežto u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. z nedbalosti.
Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu.
Lze předeslat, že najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostní vědomou nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. se shoduje s vědomou nedbalostí podle §5 písm. a) tr. zák. v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn.
Při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého úmyslu na straně druhé je třeba v daných souvislostech hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek, tj. smrt poškozeného, nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů; za ty je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu mohly být reálně způsobilé.
Obviněný popřel úmysl poškozeného usmrtit, zdůrazňoval, že k tomu neměl žádný důvod. Znovu opakoval, že poškozeného chtěl nožem toliko postrašit, přičemž tak učinil tím způsobem, že naznačil bodnutí, přičemž jeho ruka směřovala do oblastí mezi tělo a ruku poškozeného, tedy nikoliv proti životně důležitým orgánům, a on sám si nebyl vůbec vědom, že poškozeného zasáhl. Z toho vyvozoval, že je vyloučeno učinit závěr, že záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou životně důležité orgány.
Úmysl usmrtit jiného je třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Lze na něj usuzovat, jak již bylo uvedeno, z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozené, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod.
Soud prvního stupně v zevrubném odůvodnění svého rozsudku věnoval pozornost důkazům, které se vztahovaly k okolnostem předcházejícím rozhodnému útoku, k jednání obviněného v průběhu skutkového děje i po něm a pečlivě je vyhodnotil (strany 21, 30 až 33 rozsudku soudu prvního stupně). Zjistil, že prvotní konflikt mezi obviněným a poškozeným M. S. na chodbě ubytovny, vyvolaný poškozeným, který obviněného bezdůvodně fyzicky napadl, jemuž byl přítomen i svědek R. Z., nebyl nikterak závažný a byl ukončen odchodem obviněného na pokoj. Zde se obviněný ozbrojil nožem - dýkou s délkou čepele 156 mm a šířkou maximálně cca 35 mm, ačkoliv měl na výběr i menší nůž, tedy masivním nástrojem způsobilým ke vzniku bodného poranění břicha zjištěného při soudní pitvě poškozeného, a pokoj opustil. V dalším soustředil svoji pozornost k rozhodujícímu útoku vůči tělu poškozeného na chodbě, kde se poškozený nadále nacházel, k jeho intenzitě a způsobu provedení. Opíraje se o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, konstatoval, že poškozený utrpěl jednu bodnou ránu v oblasti břišní krajiny vlevo, příčně orientovanou nacházející se přibližně 10 cm pod úrovní levostranného žeberního oblouku dlouhou asi 4 cm, hloubka bodného kanálu však činila cca 14 cm a spolu se zjištěním o směru bodného kanálu „zepředu dozadu a mírně vnitřně ke střední ose těla“ svědčila pro razantní útok vůči té části těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Soud prvního stupně se zaměřil i na hodnocení osobnostních kvalit obviněného, jeho vztahu k poškozenému i na jeho chování po ukončení útoku. Akcentoval, že přestože si musel být vědom, že poškozeného dýkou zasáhl do dutiny břišní, nůž z těla poškozeného vytáhl a aniž by poškozenému poskytl jakoukoliv pomoc či se mu pomoc snažil zajistit, odešel do blízké herny, kde požádal servírku I. Z. o uschování nože. Soud prvního stupně se (i s odkazem na výpověď svědka R. Z. a nepřímo i J. U.) přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněného stran působení nešťastné náhody či nedbalostního jednání při vzniku smrtelného poranění, vyloučil možnost jednání za podmínek nutné obrany a jednoznačně konstatoval, že se jednalo o aktivní razantní pohyb ruky s dýkou vpřed proti tělu poškozeného do oblastí, v nichž se nacházejí životně důležité orgány, což je známo i člověku nevzdělanému v anatomii, za jakého se obviněný označil. V daném kontextu připomněl určitou zkušenost obviněného s útoky nožem směřujícími do oblasti horní části těla, neboť obviněný byl již odsouzen a potrestán pro trestný čin vraždy spáchaný skutkem spočívajícím v zasazení tří bodných ran do horní části těla poškozeného. Na podkladě výše uvedeného uzavřel, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně a s právní kvalifikací skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. ztotožnil. V odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že závěr o nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit je s ohledem na charakter použité zbraně, místo zasažení těla poškozeného, způsob útoku, který se projevil délkou bodného kanálu, jakož i postoj obviněného důvodný. Učinil-li soud prvního stupně skutkový závěr o aktivním jednání obviněného (aktivní pohyb ruky proti tělu poškozeného) a zasažení těla poškozeného s následky popisovanými znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství, je právní závěr o kvalifikaci činu správný a není důvod ani ke zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., ani k právnímu posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (strana 5 napadeného usnesení).
Výhrady obviněného proti správnosti právního posouzení činu jako trestného činu vraždy, jež jsou obsaženy v textu dovolání, jsou zčásti založeny na polemice se způsobem hodnocení nepřímých důkazů a směřují proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud. Obhajobu, již obviněný uplatnil v dovolacím řízení, přednesl i před soudy obou stupňů a je zjevné, že oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného, jež měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, přesvědčivě vypořádaly. Nejvyšší soud se s názory soudů obou stupňů ztotožňuje a nemá, čím by je významněji doplnil. Soud prvního stupně výstižně shrnul, že obviněný se po skončení prvního, banálního incidentu s poškozeným M. S. na chodbě ubytovny odebral na pokoj, kde se nikoliv náhodně vyzbrojil dýkou s čepelí dlouhou 156 mm a šířkou až 35 mm, vrátil se zpět na chodbu, kde se poškozený stále nacházel, a bezdůvodně jej napadl tak, že jej značně razantně bodnul do krajiny břišní, v důsledku čehož poškozený utrpěl zranění, jemuž následujícího dne i přes operativní zákrok a maximální lékařskou péči podlehl. Útok obviněného byl nečekaný, pro poškozeného jistě překvapivý a tak eliminující jeho obranu. Přestože obviněný bodl jenom jednou, nelze odhlédnout od části těla, jež byla útokem postižena. Poškozený byl bodnut do dutiny břišní, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Nechat stranou pozornosti není možné ani směr a hloubku bodného kanálu cca 14 cm, který pronikal celou stěnou a dutinou břišní do tzv. zádových měkkých tkání (v podstatě to znamená úplné probodnutí), což svědčí o tom, že se jednalo o útok razantní. Zasažení dutiny břišní bylo jasným výsledkem útoku obviněného, nejednalo se o překvapivé či nahodilé zasažení místa, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jak tvrdí obviněný. Jistě není bez významu, že po provedení činu obviněný opustil místo činu, aniž poškozenému zajistil jakoukoliv pomoc, o jeho zdravotní stav se nezajímal, odešel do restaurace a zde požádal svědkyni I. Z., servírku, aby nůž, jímž předtím útočil, uschovala. Toto zjištění taktéž zapadá do řetězce nepřímých důkazů spolehlivě vedoucích k závěru o srozumění obviněného se smrtí poškozeného. Jak přiléhavě poznamenala státní zástupkyně ve svém vyjádření, smrt poškozeného byla zcela adekvátním a tedy předvídatelným následkem té formy a intenzity útoku, kterou obviněný zvolil. S ohledem na použitý nástroj, způsob a intenzitu útoku, lokalitu zásahu na těle poškozeného musel obviněný předpokládat, že v důsledku jeho jednání může dojít ke smrti poškozeného, přičemž pro případ, že k jeho smrti dojde, byl s tím srozuměn, což koresponduje s požadavky kladenými na zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Skutek obviněného M. M. byl proto správně kvalifikován jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. Stran naplnění podmínek zvlášť nebezpečné recidivy dovolatel žádné námitky neuplatnil, nezpochybnil, že se zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Jen pro úplnost a nad rámec již řečeného lze poznamenat, že i této kvalifikační okolnosti byla již soudem prvního stupně věnována náležitá pozornost a zákonné znaky zvlášť nebezpečné recidivy byly jak po stránce formální, tak i materiální pečlivě vysvětleny a zdůvodněny. Soud prvního stupně správně připomněl, že podle stávající praxe soudů byl-li pachatel v minulosti již odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. a alespoň zčásti vykonal trest za něj uložený, lze jeho další trestný čin vraždy posoudit zároveň jako spáchaný opětovně podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. i jako spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva jako okolnosti podmiňující vyšší trestnost činu mají sice společný základ v tom, že obě vycházejí ze spáchání dřívějšího trestného činu, avšak zatímco \"opětovnost\" vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, \"zvlášť nebezpečná recidiva\" v tomto případě vyžaduje, aby pachatel alespoň zčásti vykonal trest za něj uložený. Z této rozdílnosti vyplývá, že obě uvedené okolnosti se mohou uplatnit současně, aniž se jedná o porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti ve smyslu §31 odst. 3 tr. zák.(k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 410/2004, publikované též pod č. 7/2005 Sb. rozh. tr.).
Obviněný dále namítl, že trest, který mu byl uložen, je trestem, který nemůže splnit svůj účel, je pro něj demotivující. Měl za to, že na něj bylo automaticky pohlíženo jako na pachatele s nemožností nápravy, třebaže předchozí trestný čin vraždy spáchal za jiných okolností.
Ze smyslu těchto výhrad vyplývá, že obviněný v zásadě nezpochybňoval splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu podle §29 odst. 2 tr. zák., ale že uložený trest považoval za trest nepřiměřeně přísný, nezpůsobilý splnit účel trestu. Podle ustálené praxe dovolacího soudu pochybení soudu spočívající v tvrzeném uložení nepřiměřeného přísného trestu coby důsledek chybného vyhodnocení přitěžujících okolností, případně důsledek vadného přístupu k účelu trestu, jak je sledován v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jimi nezpochybňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ani jiný v §265b odst. 1 tr. taxativně vypočtený dovolací důvod (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však obviněný nevytkl a ani tak učinit nemohl.
Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost otázkám souvisejícím s výměrou trestu odnětí svobody a pečlivě odůvodnil splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu, tj. v tomto případě trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Ten lze podle §29 odst. 2 tr. zák. uložit pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Soud prvního stupně shledal, že jsou splněny obě alternativně vyžadované podmínky pro uložení výjimečného trestu (strany 35 až 37 rozsudku), jeho závěry sdílel i odvolací soud a ani dovolací soud nemá důvod je zpochybnit. Pakliže obviněný naznačoval, že byla přeceněna „nemožnost jeho nápravy“, nelze mu přisvědčit. Soud prvního stupně zrekapituloval závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, podle něhož je prognóza resocializace velmi nízká, i když určité efekty nelze vyloučit, akcentoval poznatky o chování obviněného ve výkonu předchozího trestu odnětí svobody, vzal v úvahu motivaci činu, chování obviněného po činu i absenci jakékoliv lítosti nad spáchaným činem a na základě komplexního hodnocení všech relevantních skutečností učinil přesvědčivý závěr o tom, že možnost nápravy obviněného je obzvláště ztížena. Pachateli trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §41 odst. 1 tr. zák. lze za splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu uložit výjimečný trest po modifikacích ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. ve výměře od 20 let do 25 let. Výjimečný trest odnětí svobody na 20 let, který mu byl uložen, byl tak vyměřen na samé dolní hranici takto upravené sazby. Uložený trest, jakkoliv se jeví jako trest relativně přísný, nelze vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková