ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.275.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 275/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2008 o dovolání obviněného L. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 6 To 273/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 144/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 3 T 144/2006, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři léta. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené L. T. – R. na náhradu škody částku 440.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že dne 13. dubna 2005 v P., V., v restauraci J. vylákal od poškozené L. T. – R. vydání finanční hotovosti v celkové výši 480.000,- Kč, a to pod nepravdivou záminkou s příslibem budoucího společného podnikání v bezpečnostní agentuře T., přičemž neměl reálnou možnost slibované podmínky jejich vzájemné dohody dodržet a uvedenou finanční částku ke škodě poškozené použil pro svoji potřebu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný L. B. odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 6 To 273/2007, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Městského soudu v Praze, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal obviněný L. B. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že se skutku, kterým byl uznán vinným, nedopustil. I kdyby se ho však dopustil, shledával jeho právní posouzení nesprávným. Soud prvního stupně podle něj provedl důkazy svědčící v jeho prospěch i neprospěch ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ale dospěl k chybným právním závěrům. Připustil, že si od poškozené půjčil částku 480.000,- Kč, avšak odmítl závěr soudů obou stupňů, že již v době, kdy si finanční prostředky půjčoval, měl v úmyslu je nikdy poškozené nevrátit. Toto zjištění je podle dovolatele vyvráceno tím, že jí část dluhu ve výši 40.000,- Kč vrátil. Soudy obou stupňů učinily nesprávný závěr i stran vrácení zbytku dluhu, nepřesvědčivě opřely své úvahy o nevěrohodnosu výpověď svědka O. K. a nepřihlédly k výpovědím svědků J. S. a P. H. Dále soudům obou stupňů vytkl, že se při rozhodování neřídily zásadami trestního řízení obsaženými zejména v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 a 134 odst. 2 tr. ř. Odkázal na již přijaté nálezy Ústavního soudu, podle nichž vadou důkazního řízení je extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jak se stalo podle jeho mínění při hodnocení důkazů v tomto případě, kdy na straně jedné vystupoval on a svědci J. S. a P. H. oproti svědkům O. K. a R. T. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitku stran úmyslu peníze poškozené L. T. – R. vrátit, by bylo možno interpretovat jako námitku směřující proti existenci subjektivní stránky trestného činu, avšak v další argumentaci podatel nevytýká nesoulad mezi zjištěními obsaženými v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a subjektivními znaky trestního činu podvodu podle §250 trestního zákona, ale polemizuje s hodnocením důkazů soudy, zejména pokud se týká svědeckých výpovědí. Přitom se spíše než na otázku reálnosti příslibu zajištění budoucího společného podnikání s poškozenou, která by mohla mít význam z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu podvodu, zaměřuje na otázku údajného vrácení peněz a na kritiku kvality odůvodnění soudních rozhodnutí. Nutno je podle něj vycházet ze zjištění soudů, podle kterého obviněný vrátil pouze částku 40.000,- Kč, a to až na naléhání poškozené, což je skutečnost z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu podvodu irelevantní. Existenci naznačeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nelze podle státního zástupce dovozovat pouze ze skutečnosti, že soud hodnotil důkazy jiným v úvahu přicházejícím způsobem, než jaký by považoval za adekvátní dovolatel. Připomenul, že soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí stručně uvedl, proč považoval za hodnověrné výpovědi svědků, kteří vyvraceli některá skutková tvrzení dovolatele. Uzavřel, že dovolací námitky obviněného směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 1 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Do takto vymezené kategorie námitek patří ty, na jejichž základě obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou v podstatě vytkl, že se skutku nedopustil a že soudy pochybily, pokud neuvěřily jeho obhajobě, nepřihlédly k výpovědím svědků J. S. a P. H. a nesprávně vycházely z výpovědi svědků O. K. a R. T.
Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, které uzavřely, že obviněný vylákal od poškozené L. T. – R. vydání finanční hotovosti v celkové výši 480.000,- Kč, a to pod nepravdivou záminkou s příslibem budoucího společného podnikání v bezpečnostní agentuře T., přičemž neměl reálnou možnost slibované podmínky jejich vzájemné dohody dodržet a uvedenou finanční částku ke škodě poškozené použil pro svoji potřebu, a ze změny těchto skutkových zjištění (ničeho se nedopustil, nebylo prokázáno, že měl v úmyslu poškozené peněžní prostředky nevrátit, dluh uhradil) ve svůj prospěch vyvozoval, že se trestného činu podvodu nedopustil. Do shodné kategorie námitek, tj. námitek skutkových či nerelevantních námitek procesních, náležejí i ty, jejichž prostřednictvím namítal, že soudy nerespektovaly důsledně požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 a 134 odst. 2 tr. ř.
V této části opřel obviněný dovolání zjevně o námitky, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nimž neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně a strany 1, 2 napadeného usnesení odvolacího soudu), který nelze než akceptovat. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč neuvěřily jeho výpovědi a proč rozhodnutí o jeho vině opřely o výpovědi svědků L. T. – R., R. T., J. S. a P. H., kteří se shodně vyjadřovali k okolnostem předání peněžních prostředků v restauraci. Z výpovědi svědka O. K. se podává, že v rámci případných jednání o spolupráci při zajišťování bezpečnostní služby není vyžadována žádná peněžní záloha či platba. S bezpečnostní agenturou T. nebyla uzavírána žádná smlouva, s výjimkou vstupní nabídky již žádná další setkání uskutečněna nebyla. Z toho vyplývá, že smlouva s OD K. o zajištění bezpečnostní služby agenturou T. nebyla aktuální a rozhodně nebyla před podpisem a k její realizaci nebylo ani třeba žádného vstupního kapitálu, jak tvrdil obviněný poškozené. Že soudy hodnotily provedené důkazy způsobem, jež nekorespondoval představám obviněného, ještě neznamená, že mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními je rozpor, natož pak rozpor extrémní, jak tvrdí dovolatel. Není ostatně jasné, proč se dovolatel domnívá, že výpovědi svědků P. H. a J. S. svědčí ve prospěch jeho obhajoby a stojí v kontrapozici s výpověďmi svědků R. T. a O.K. Svědci P. H. a J. S. se vyjadřovali výlučně k okolnostem, za nichž poškozená v restauraci předala obviněnému částku 480.000,- Kč, a to zcela ve shodě s výpovědí poškozené i svědka R. T. Naznačuje-li obviněný, že měli potvrdit vrácení zbytku dluhu, pak k této otázce svědci neuvedli žádnou významnou skutečnost a z jejich výpovědí se ani nenaznačuje, že o ní měli nějakou vědomost. Svědek O. K., pracovník revizního oddělení v K., mající na starosti bezpečnost obchodních domů a logistických center, vypovídal k okolnostem vyhledávání a výběru bezpečnostních agentur, tedy k okolnostem zcela odlišné povahy. Výsledky dokazování v konkrétním případě zjevně vyznívají v neprospěch tvrzení obviněného, jeho výpověď je osamocená, nepodporuje ji žádný další důkaz. Podle přesvědčení dovolacího soudu požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí (§125, §134 odst. 2 tr. ř.) soudy obou stupňů dostály.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněných je významná otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., zvláště pak jeho subjektivní stránka.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují vedle následku - škody ve výši 480.000,- Kč, tj. škody nikoli malé na majetku poškozené L. T. – R., především podvodné jednání obviněného vůči poškozené, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný vylákal od poškozené L. T. – R. finanční hotovost pod nepravdivou záminkou spočívající v příslibu budoucího společného podnikání v bezpečnostní agentuře T., přičemž neměl reálnou možnost slibované podmínky jejich vzájemné dohody dodržet a uvedenou finanční částku ke škodě poškozené použil pro svoji potřebu.
Obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu; nesouhlasil se zjištěním soudů, že si půjčoval peněžní prostředky s úmyslem je nikdy poškozené nevrátit a ve prospěch své obhajoby poukazoval na okolnost, že poškozené vrátil 40.000,- Kč. Výhrady obviněného však nemohou obstát. Ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která naplňují zákonné znaky zavinění úmyslného, jak uvádí soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (strana 5) a s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací (strana 2 usnesení). Soud prvního stupně zdůraznil, že obviněný peněžní prostředky vylákal pod nepravdivou záminkou, s příslibem budoucího společného podnikání v bezpečnostní agentuře, přičemž neměl reálnou možnost slibované podmínky dodržet. Odvolací soud v daných souvislostech rovněž přiléhavě připomněl, že důvod, který měl vést obviněného k požadavku na předání peněz, nebyl pravdivý. Výsledkům dokazování neodpovídá verze obviněného, že si od poškozené peněžní prostředky půjčil. Je zjevné, že nemělo jít o půjčku, ale o vstupní kapitál do společného podnikání, které však obviněný nezamýšlel vážně realizovat a peněžní prostředky použil pro svoji potřebu. Z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu není relevantní, že obviněný později poškozené na její naléhání vrátil 40.000,- Kč a rozhodně to nikterak nedokládá opodstatněnost jeho námitky, že peněžní prostředky podvodně nevylákal (kontaktům s ní se posléze vyhýbal a jako nepravdivé se ukázalo i jeho tvrzení, že vrátil dokonce i zbytek částky). Obviněný totiž již v době převzetí peněz jednal s vědomím a záměrem, že dohodě s poškozenou nedostojí a záměr společného podnikání pouze předstíral, aby peněžní prostředky získal pro sebe. Skutek obviněného byl správně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.; dovolací soud ve shodě se soudy obou stupňů nemá též žádné pochybnosti o existenci úmyslné formy zavinění.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková