ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.298.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 298/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2008 o dovolání obviněného M. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 156/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 145/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 5 T 145/2006, byl obviněný M. N. uznán vinným, že:
„dne 12. 8. 2006 kolem 11:00 hod. v K., v pekárně N. R., vyhrožoval fyzickou újmou a použitím střelné zbraně v přítomnosti své dcery L. N. tomu, kdo by se nějak dotknul či jinak manipuloval s jeho vozidlem, které zaparkoval ve společné garáži způsobem bránícím vyjetí tam již stojícího vozidla sloužícího k rozvozu pečiva, když veškeré prováděné výhrůžky byly způsobilé vyvolat důvodné obavy o život a zdraví, mj. s ohledem na jeho dřívější chování, kdy vyhrožoval a své útoky doprovázel použitím sečné zbraně“.
Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §197a odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 4 To 156/2007, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Z. B. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v prvé řadě namítl, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Třebaže připustil, že po formální stránce je zjištěný skutek trestným činem, současně vyjádřil přesvědčení, že nebyla naplněna jeho materiální stránka, a proto jej soudy neměly uznat vinným. V této souvislosti zdůraznil, že jeho jednání od roku 2000 do 12. 8. 2006 nebylo agresivní, vulgární a směřující k tomu, aby někomu ublížit. Zmínil skutečnost, že v roce 2004 byl Policií ČR prověřován pro agresivní chování vůči své manželce, tato věc však byla odložena. Pokud mělo být jeho jednání vůči manželce a dceři agresivní a v rozporu s morálkou, pak poukázal na to, že obě ženy se během zmiňovaného období s žádostí o pomoc na nikoho neobrátily (vyjma roku 2004). Poznamenal rovněž, že k zaměstnancům pekárny se vždy choval slušně a případné spory s nimi se týkaly pouze pracovních úkolů.
Závěrem dovolatel podotkl, že jediným důvodem, proč je trestně stíhán, je chování jeho bývalé manželky a dcery, které jej „vyhodily ze sdružení, kde všichni společně podnikali v pekárně“, aby v rámci vypořádání společného jmění manželů získaly nemovitost na ulici R., kde je provozována pekárna.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně stejně jako usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu projednání.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě však plně souhlasila se závěry soudů obou stupňů, zejména se závěrem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že vina obviněného byla prokázána zejména výpověďmi poškozených N. N. a L. N., vůči kterým agresivní chování obviněného především směřovalo. S ohledem na dostupný spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Státní zástupkyně tudíž považovala dovolání obviněného M. N. za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný ve svém podání uplatnil námitky, které by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly založit. Nesouhlasil totiž se závěry soudů, že shora popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména stránku materiální. Takové námitky Nejvyšší soud považoval za relevantně uplatněné; současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je zde konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou újmou. Zda je někomu vyhrožováno jinou těžkou újmou, musí být hodnoceno jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným a jednak ke konkrétním okolnostem případu se zřetelem k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, čímž se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu zla, kterým je vyhrožováno. Výhrůžka musí být objektivně způsobilá vzbudit důvodnou obavu, není však nutné, aby důvodná obava byla v tom, komu bylo vyhrožováno, skutečně vzbuzena (srov. rozhodnutí č. 5/1979 Sb. rozh. trest.).
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [srov. §3 odst. 3, §4 písm. a), b) tr. zák.].
Při aplikaci těchto obecných východisek na projednávanou trestní věc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně na základě provedených důkazů jsou podřaditelná pod ustanovení §197a odst. 1 tr. zák. o trestném činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci. Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí rozhodnutí nalézacího soudu obsahuje natolik konkrétní skutková zjištění, která formální zákonné znaky tohoto trestného činu v zásadě naplňuje.
Pojmovými znaky trestného činu však nejsou jen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je tedy nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. byly splněny.
Po objektivním zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah obou soudů, že jednání obviněného je již třeba považovat za natolik závažnou výhrůžku, která byla s to vyvolat důvodnou obavu u poškozených, aby bylo možné dovozovat jeho odpovědnost uvedeným trestným činem. Zejména nalézací soud své úvahy nezaměřil pouze na zkoumání okolností, které zakládají znaky uvedeného trestného činu, nýbrž důsledně přihlédl i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a mají vliv i na společenskou nebezpečnost jednání obviněného. Z tohoto pohledu považuje i Nejvyšší soud za významná ta skutková zjištění, v nichž se poukazuje na opakovaný charakter jednání obviněného, neboť se nejednalo o první takový útok, ale obviněný se již v minulosti dopustil slovního nebo i fyzického napadání poškozených. Také ze svědectví zaměstnanců pekárny vyplynulo, že obviněný přibližně od roku 2000, kdy měl neurovnané rodinné vztahy s N. N., vyvolával hádky týkající se provozu živnosti, případně poškozoval zařízení pekárny. Navíc se obviněný zjištěného jednání dopouštěl v době, kdy byl pod vlivem alkoholu. Tím spíš takové jeho opakované agresivní chování mohlo u obou poškozených vyvolat důvodnou obavu z dalších násilných útoků, a to jak slovních, tak fyzických, příp. též útoků se zbraní. K podobnému excesu totiž v minulosti již došlo, když obviněný přišel do pekárny s mačetou a sháněl se po N. N.
Dovolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že popsané jednání je již nutné odlišit od méně závažných forem vyhrožování. V projednávané věci totiž opakované agresivní jednání obviněného, doprovázené slovními i fyzickými útoky, stejně jako výhrůžkami se zbraní, již dosáhlo potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, a to vyššího nežli nepatrného.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvého stupně vytýkanými vadami netrpí. Především soud nalézací v souladu se zákonem vyložil
a správně odůvodnil závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného shledal naplnění skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a