ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.494.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 494/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného J. A., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 61 To 71/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 199/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 1 T 199/2004, byl obviněný J. A. uznán vinným, že:
„dne 16. 8. 2004 kolem 18:25 hod. v P., na stadionu E. R., při fotbalovém utkání týmů Slávia Praha a Slovan Liberec utrhl v sektoru fanoušků hostů na severní tribuně, umělohmotnou sedačku a tuto hodil směrem ke hřišti na tartanovou dráhu, čímž způsobil majiteli Sportovního areálu S., Českého svazu tělesné výchovy se sídlem P., škodu ve výši 820,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §202 odst. 1, k §45 odst. 1, k §45a odst. 1 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 (stopadesát) hodin. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému ČSTV, na náhradě škody částku 820,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 61 To 71/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. S. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ten sice necitoval zcela přesně ani v doplněném podání, ale s jistou mírou tolerance lze mít za to, že právě tento důvod dovolání měl na mysli).
Obviněný se z velké části svého dovolání věnoval popisu skutkového děje a rozborům svědeckých výpovědí P. Š. a P. S., které považoval za stěžejní. Vyjádřil přesvědčení, že oba svědci zcela účelově a bezprecedentně lhali, aby nebylo zjištěno, že nebyli schopni plnit své povinnosti. V souvislosti s výpověďmi obou svědků naznačil z jejich strany možné naplnění skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi.
V této souvislosti je vhodné poznamenat, že obviněný podobné argumenty použil také v řízení před soudy nižších stupňů, ty je však vyhodnotily jako nepodložené. Svědectví o tom, že se obviněný na stadionu nedopustil žádného násilného chování pak označily za ryze účelová.
Skutečnost, že podal dovolání, je podle obviněného iniciována skutečným viníkem, a to J. V., který přiznal své chování během inkriminovaného zápasu prostřednictvím e-mailu. V něm měl J. V. také informovat soudce (zřejmě JUDr. D. D.) o tom, že se dopustil výtržnosti na místě veřejnosti přístupném.
Dovolatel konečně konstatoval, že nelze akceptovat ani rozsudek soudu prvního stupně, ani rozhodnutí odvolacího soudu. V doplnění svého dovolání ze dne 24. 3. 2008 navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Státní zástupce dále uvedl, že obviněný v doplňku svého dovolání poukazoval toliko na „omyl v osobě pachatele“. Ani v původním formálně vadném dovolání neuváděl žádné námitky týkající se nesouladu mezi skutkovými okolnostmi uvedenými v tzv. skutkové větě a zákonnými znaky souzeného trestného činu nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení, ale pouze obsáhle polemizoval se skutkovými zjištěními učiněnými soudy a dovozoval, že souzeného skutku se dopustila osoba jménem J. V. Tvrzením, že souzeného skutku se nedopustil dovolatel, ale jiná osoba, se obviněný domáhal naprosto zásadní změny skutkového základu napadaných soudních rozhodnutí. Námitky skutkového charakteru však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání; s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný ve svém dovolání v podstatě nesouhlasil s provedeným dokazováním a především s výpověďmi svědků P. Š. a P. S. Trval na vlastní skutkové verzi, konstruoval vlastní právní závěry o své vině, resp. nevině a v závislosti na tom zpochybňoval závěr soudu o správnosti použité právní kvalifikace. S tím souvisí i to, že poukazoval na to, že předmětný skutek byl spáchán zcela jinou osobou, a to jistým J. V., který se měl k němu doznat prostřednictvím e-mailu.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže se obviněný domníval, že se ve věci objevily naprosto nové skutečnosti, mohl využít jiný a vzhledem k tvrzeným skutečnostem jiný a vhodnější mimořádný opravný prostředek, než jakým je dovolání.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a