ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.533.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 533/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008 o dovolání obviněných J. B., T. E. a L. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 9 To 379/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku, pod sp. zn. 14 T 115/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. B., T. E. a L. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 14 T 115/2007, byli obvinění J. B., T. E. a L. H. uznáni vinnými, že:
„dne 11. 10. 2006 po předchozích slovních konfliktech v prostorách restaurace U Č. V. v Ch., i okolí mezi obž. L. H. a obž. M. M., do kterých částečně zasahoval obž. J. B., nejprve na volném prostranství u špalku na štípání dříví za restaurací, kde obž. L. H. štípal dříví, požadovali s použitím výhrůžek obž. T. E. a obž. J. B. po obž. L. H. vydání dlužné finanční hotovosti ve výši 8.500,- Kč, následně na místo přišel obž. M. M. a L. P., kteří se do dění nezapojovali, všichni obstoupili obž. L. H. a obž. J. B. s obž. T. E. opět požadovali peníze, zatímco obž. M. M. tyto odváděl z místa pryč, když při odchodu obž. T. E. hodil po obž. L. H. železnou tyč, která ho minula a proletěla nad kočárkem se čtyřměsíčním synem obž. L. H. a poté obž. L. H. za těmito šel a sekerou zasáhl obž. J. B. do levé části hlavy nad uchem, a obž. J. B. utrpěl tříštivou zlomeninu lebky v levé spánkové oblasti s ložiskovým krvácením do mozku a se zhmožděním mozku a následným bezvědomím a dosud trvající pracovní neschopností“.
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval u obviněných J. B. a T. E. jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., u obviněného L. H. jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., a uložil J. B. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. podmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou v trvání dvanácti měsíců, T. E. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání třiceti měsíců, L. H. podle §222 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému L. H. uložil povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, částku 410.395,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal obviněného J. B. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu zprostil obviněného M. M. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. Zt 436/2006 pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni tři obvinění, o nichž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 9 To 379/2007, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. tř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu u obviněného L. H. a v celém výroku o náhradě škody, a to jak ve vztahu ke Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, tak i ve vztahu k obviněnému J. B. S přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému L. H. uložil podle §222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon za současného vyslovení dohledu podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §256 tr. ř. odvolání J. B. a T. E. zamítl.
S rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili opět všichni tři obvinění a podali proti němu prostřednictvím svých obhájců JUDr. F. D. (J. B.), L. E. (T. E.) a JUDr. M. K. (L. H.) dovolání.
Obviněný J. B. ve svém dovolání namítal, že nebyl dán žádný právní ani faktický důvod k tomu, aby odvolací soud zamítl jeho odvolání. Ve svých předchozích podáních uvedl chronologický průběh události ze dne 11. 10. 2006 a tvrdil, že z jeho chování ani z výpovědí svědků nevyplynulo, že by nutil obviněného L. H. násilím nebo pohrůžkou násilí k tomu, aby něco konal, opominul nebo strpěl, a podrobně rozebíral skutkovou situaci uvedeného dne. Zejména konstatoval, že obviněný L. H. se finančně nevyrovnal s M. M., proto se snažil s L. H. na celé záležitosti domluvit, popisoval, jak se dohodl se svou dcerou a jejím přítelem M. M., že se odstěhují, a jak viděl obviněného L. H. na místě činu chodit se sekerou. Při odchodu se ještě jednou chtěl domluvit s tímto obviněným a protože viděl, že má v ruce sekeru, vzal si na svou obranu trubku; byl to také obviněný L. H., kdo první pozvedl zbraň k útoku, ne k obraně.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil napadené rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí z důvodů daných ust. §265b odst. 1) tr. řádu“.
V dodatku dovolání ze dne 25. 3. 2008 obviněný uvedl, že konkrétní nesprávnosti spatřuje v hodnocení celkové důkazní situace, ze které vyplývá rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně viny a navazujícího rozhodnutí o uložení trestu. Tuto důkazní stránku pak převzal i odvolací soud, což blíže rozvedl ve svém dovolání. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud „ve smyslu ust. §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí … a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí z důvodů daných ust. §265b odst. 1) písm. l tr. ř.“.
Obviněný T. E. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domníval se, že dokazování před soudem prvního stupně nebylo vedeno tak, aby byl prokázán skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Nebyla prý prokázána existence kovové trubky, výpověď obviněného L. H. je v tomto směru osamocená a byla vyvrácena výpověďmi ostatních obviněných a výpověďmi svědků. Neztotožnil se s provedenými důkazy a s jejich hodnocením, ani s celkovým posouzením svého jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. a domníval se, že měl být podle zásady in dubio pro reo zproštěn obžaloby v plném rozsahu podle §226 písm a), b) nebo c) tr. ř.
Závěrem svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Také obviněný L. H. ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávnost právního posouzení skutku shledal ve skutečnosti, že byl uznán vinným jednáním, v němž soudy spatřovaly naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., přestože nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že k újmě na zdraví došlo při odvracení přímo hrozícího a trvajícího útoku ze strany obviněného J. B., takže jeho jednání naplňovalo znaky nutné obrany podle §13 tr. zák. Namítal rovněž, že soud druhého stupně se náležitě nevyrovnal s jeho argumenty uplatněnými v rámci odvolání, s námitkami ohledně průběhu skutkového děje se vypořádal velmi střídmě, a to odkazem na znalecký posudek MUDr. P. – T. a konstatováním, že soud prvního stupně v žádném případě neuzavřel, že k útoku na hlavu obviněného J. B. došlo zezadu.
Dovolatel dále tvrdil, že v řízení nebylo sporu o tom, že byl obviněným J. B. fyzicky napaden tyčí, kterou mu byla způsobena poranění a která podle znaleckého posudku mohla způsobit proražení lebky a vznik mozkolebečního zranění. Trval na tom, že ke zranění obviněného J. B. došlo, když stáli bokem k sobě a když sekera sklouzla po tyči a dopadla na levou stranu hlavy J. B. V této souvislosti poukázal na závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku, podle něhož obrana obviněného (L. H.) byla shledána jako obrana nikoliv zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a to ve fázi, kdy oba obvinění stáli proti sobě.
Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř zrušil výrok o vině a výrok o trestu jeho se týkající z rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, a aby ve věci buď sám rozhodl za použití §265m tr. ř. a podle §226 písm. b) nebo c) tr. ř. jej zprostil obžaloby, nebo aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovoláním všech obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K dovolání obviněného T. E. uvedl, že podstatou jeho námitek jsou výhradně výtky vůči skutkovým závěrům soudu prvého stupně, aprobované odvolacím soudem jako správné, pokud jimi nebyla akceptována jeho obhajoba, že se skutek, který byl předmětem trestního stíhání, nestal. Opakoval svá tvrzení o tom, že skutkový stav byl vybudován na základě nesprávně hodnocených důkazů, jakož i dalších procesních pochybení, např. při ohledání místa činu, zpochybňující správnost učiněných závěrů. Všechny tyto námitky podle státního zástupce primárně směřovaly ke změně skutkových zjištění a prosazovaly skutkový stav věci v odlišné podobě, než kterou shledaly soudy prvního a druhého stupně, tj. že obviněný společně se spoluobviněným J. B. nutili výhrůžkami a násilím za užití plastové a kovové trubky, spoluobviněného L. H. vydat M. M. doplatek mzdy.
Zároveň státní zástupce zdůraznil, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení
a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům obou stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, kterými deklarovaný dovolací důvod ve skutečnosti naplněn není.
K dovolání J. B. státní zástupce uvedl, že obviněný sice doplnil své dovolání dne 25. 3. 2008 a zopakoval námitku, že odvolací soud neměl žádný právní důvod k zamítnutí jeho odvolání, přičemž „konkrétní nesprávnosti spatřuje v hodnocení celkové důkazní situace“. Obviněný ani na výzvu předsedy senátu neodkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 2 tr. ř., o které dovolání opírá a v dovolání ani jeho doplňku nevyjádřil žádný zákonný dovolací důvod ani slovně. Dovolání ani tehdy náležitosti dovolání požadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř., kterými je vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3 tr. ř.) podání uvedení, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá, neobsahuje.
Konečně k dovolání obviněného L. H. státní zástupce namítl, že v napadeném rozsudku skutková věta výroku o vině trestnými činy vydírání a ublížení na zdraví neobsahuje popis jednání, kterým by obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, aby dovolatel mohl namítat, že zjištěný skutek není trestným činem s ohledem na ustanovení §13 tr. zák. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za úplná a správná, i když větší význam, zejména pro možné uložení pouhé pohrůžky trestem odnětí svobody, přikládal okolnostem předcházejícím konfliktu mezi obviněnými, kteří v přítomnosti více osob násilím nutili obviněného něco konat a v tomto rozsahu odvolání tohoto obviněného vyhověl. Státní zástupce dále poukázal na stranu 4 a 5 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, kde jsou rozvedeny závěry soudu o tom, že v přezkoumávané věci nemůže jít o nutnou obranu, protože se ze strany obviněného L. H. jednalo o neočekávaný útok poté, co spoluobvinění již z místa činu zády k němu odcházeli. Názor obviněného, že byly splněny podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák., státní zástupce sice v obecné rovině považoval za právní závěr, avšak obviněný ho dovozoval výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně.
Státní zástupce tedy uzavřel, že v této části námitek obviněný podstatu dovolacího důvodu, který slouží k nápravě právních chyb, shledal výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy nižších stupňů, a deklarovaný dovolací důvod jimi proto ve skutečnosti naplněn není. Přitom z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi provedenými důkazy a takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením by existoval extrémní nesoulad.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněných tak, že se odmítají, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v případě obviněných T. E. a L. H. a podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. ohledně obviněného J. B.; současně navrhl, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech tří obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňují i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř. [s jistou mírou tolerance Nejvyšší soud usoudil, že požadované náležitosti v zásadě splňuje i dovolání obviněného J. B.; uplatněný dovolací důvod jím byl totiž citován (srov. shora) až v samém závěru (v petitu) doplněného podání].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že naději na úspěch nemohlo mít dovolání obviněného J. B. formálně podané z dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolatel totiž blíže neuvedl žádné vady, jimiž by měl být tento důvod dovolání naplněn, jen paušálně zmínil, že konkrétní nesprávnosti spatřuje v hodnocení celkové důkazní situace, ze které vyplývá rozhodnutí soudu ohledně viny a trestu.
Přitom podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného J. B. bylo zamítnuto až poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V této alternativě však obviněný tento dovolací důvod neformuloval. Nejvyšší soud tudíž shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl tímto obviněným uplatněn relevantně.
Další dva obvinění T. E. a L. H. uplatnili důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněných T. E. a L. H., které ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž napadají především způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obvinění brojili proti údajně nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci, přičemž se snažili uplatnit vlastní náhled na provedené důkazy, prosadit výpovědi některých svědků a z toho konstruovali odlišný skutkový závěr. Tak je tomu i v případě námitek obviněného L. H. poukazujících na to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana a tudíž jednání beztrestné. Třebaže by se v obecné rovině mohlo jednat o námitky právní, obviněný také tyto výhrady podmiňoval a dovozoval z odlišných skutkových okolností, které se naprosto lišily od skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli tito dva obvinění ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé neuplatnili takové konkrétní námitky, které by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel, resp. dovolatelé (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Za správně uplatněnou nelze považovat ani námitku obviněného T. E., že soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu in dubio pro reo. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Z těchto důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání všech tří obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelů, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a