ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.724.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 724/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovoláních obviněných J. L., J. L., L. F., a M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 25/2007, ve spojení s unesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 4 To 25/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. L. a J. L. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. F. a M.H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 5 T 5/2002, byli uznáni vinnými obviněný J. L. st. pod body 1 - 3, 7 - 8, 10 - 11, 13 - 14, 16, 18, 20 - 24, 26, 28, 30, 34 - 50, 52 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod body 32, 59 - 61 trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., obviněný J. L. ml. pod body 1, 3, 8, 10, 19, 22, 38 - 43, 45 - 50, 52 - 54 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod body 59, 60 trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Obviněný L. F. byl uznán vinným pod body 5, 38 - 58 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod body 64 - 74 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. ve znění téhož zákona a pod bodem 32 trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Obviněný M. H. byl uznán vinným pod body 5, 40 - 42 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a pod body 66 - 68, 75 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. ve znění téhož zákona. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obviněný J. L. st. podle §247 odst. 4, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný J. L. ml. podle §247 odst. 4, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný L. F. podle §247 odst. 4, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět roků, pro jeho výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a obviněný M. H. podle §247 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. M., M. T., D. L., R. R., D. M., R. K., A. K. a o náhradě škody. Součástí rozsudku je i zprošťující výrok ohledně popsaných skutků, jichž se měli dopustit obvinění J. L. st., J. L. ml., M. T., D. L., R. K., D. M., L. F., R. R. i M. H.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění J. L. st., J. L. ml., L. F., M. H., J. M., D. L., R. R., D. M., R. K. a A. K. (odvolání podal i spoluobviněný M. T., avšak jeho věc byla ze společného řízení vyloučena). Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 25/2007, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 4 To 25/2007, byl z podnětu odvolání obviněných J. L. st., J. L. ml., J. M., R. R., D. M., R. K. a A. K. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celé odsuzující části, a to podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného J. L. st., podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného J. L. ml., podle 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. ohledně obviněných J. M. a R. R. a podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných D. M., R. K. a A. K. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. L. st. byl pod body 1 - 11, 13 - 20, 22 – 39 tohoto rozsudku uznán vinným pomocí k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod body 21, 42 - 44 trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění téhož zákona a odsouzen podle §247 odst. 4, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný J. L. ml. byl uznán vinným pod body 1, 3, 5, 6, 12, 15, 26 - 31, 33 - 41 tohoto rozsudku pomocí k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod body 42 a 43 trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění téhož zákona a odsouzen podle §247 odst. 4, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Nově bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných D. M., R. K. a R. R. a znovu bylo rozhodnuto i o povinnosti k náhradě škody. V rozsudku jsou obsaženy též další zprošťující výroky ohledně spoluobviněných D. M., R. K., J. M., A. K. Odvolání obviněných D. L., L. F. a M. H. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 4 To 25/2007, podali obvinění J. L. st., J. L. ml., L. F. a M. H. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obvinění J. L. st. a J. L. ml. v dovoláních zaměřených proti výroku o trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v podání nesprávně uvedeno §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.] namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný J. L. st. odvolacímu soudu vytkl, že přestože dospěl ke změně právní kvalifikace v jeho prospěch, neprojevila se tato skutečnost ve výroku o trestu; byl mu uložen stejný trest jako v rozsudku soudu prvního stupně. Nesouhlasil s názorem, že nedošlo ke změně skutkových zjištění a samotná změna právní kvalifikace neměla vliv na změnu společenské nebezpečnosti jeho činů, a nebyly proto shledány důvody pro uložení mírnějšího trestu. Měl za to, že odvolací soud nerespektoval zásady obsažené v ustanovení §31 a násl. tr. zák. Pro určení míry společenské nebezpečnosti je podle něj rozhodující, zda se obviněný dopustil jednání jako přímý pachatel či jako pouhý pomocník, a stejně tak je významné, že byl uznán vinným toliko trestným činem podílnictví podle odst. 1 §251 tr. zák. Zohledněna měla být i doba, která uplynula od spáchání činu. Vrchní soud v Praze podle dovolatele pochybil, neboť při ukládání trestu nesprávně posoudil hmotně právní ustanovení, konkrétně ustanovení §31 odst. 1 a §31 odst. 2 písm. b) tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný J. L. ml. shodně namítal, že odvolací soud při ukládání trestu nepřihlédl v dostatečné míře ke změně právní kvalifikace v jeho prospěch ani k době, která uplynula od spáchání trestného činu. Skutečnost, že byl shledán vinným toliko pomocí k trestnému činu krádeže a trestným činem podílnictví jenom v jeho základní skutkové podstatě, se podle jeho názoru patřičně neodrazila v úvahách při ukládání trestu. Přes všechny tyto okolnosti byl obviněnému uložen nepřiměřený trest, odvolací soud nerespektoval zásady vyjádřené v §31 odst. 1 a §31 odst. 2 písm. b) tr. zák. a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. I on navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný L. F. ve svém dovolání, směřujícím proti výroku o vině, trestu i náhradě škody, odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Zásadní pochybení soudů spatřoval v hodnocení výše škody. Shrnul, že trestná činnost, jíž se měl dopustit, spočívala v odcizování vesměs sakrálních předmětů, u nichž je stanovení výše škody velmi problematické, jak ostatně konstatoval i odvolací soud s odůvodněním, že panuje obava z toho, že věci pocházejí z trestné činnosti. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že tyto věci se na trhu zpravidla neprodávají a za jejich cenu či hodnotu se pak považují náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci, přičemž ta může být podstatně vyšší než cena vyčíslená znalci. Úvaha odvolacího soudu nemá podle dovolatele oporu v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Oba znalci připustili, že takovýchto předmětů se prodává jen velmi málo, oba však připustili, že i takové věci se, a to dokonce i legálně, prodávají. Stanovit škodu prostřednictvím vynaložených nákladů lze pouze tehdy, nelze-li cenu věci stanovit obvyklým způsobem, tedy podle §89 odst. 12 věty první, což v posuzované věci nebylo na místě. Pokud soudy vycházely ze znaleckých posudků vyslechnutých znalců, pak v důsledku zásady in dubio pro reo měly vycházet z cen určených znalci, které by byly sníženy o 30 %. Připomněl, že podle ustálené soudní praxe je třeba zásadně určit cenu či škodu podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci především tehdy, když věci nemají tržní cenu. Mají-li ovšem tržní cenu, primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě obvykle prodává. Otázka výše způsobené škody podle obviněného bezprostředně souvisí i s otázkou její náhrady. Obviněný měl za to, že byla-li by výše škody stanovena jím udávaným způsobem, nemohlo by být jeho jednání kvalifikováno podle odst. 4 §247 tr. zák. a výše škody nemohla být taková, jak o ní bylo rozhodováno a jaká byla přisouzena. Nedostatek při stanovení výše škody se promítl jak do výroku o uložené solidární odpovědnosti k náhradě škody, tak i do výroku o trestu, poněvadž nedosáhla-li by škoda hranice škody velkého rozsahu, mělo by to vliv i na uložený trest.
Obviněný L. F. nesouhlasil ani se způsobem, jakým byla hodnocena jeho postupně učiněná výpověď. Soud prvního stupně při hodnocení jeho viny vycházel z jeho výpovědi z přípravného řízení včetně prověrky výpovědi na místě samém a konstatoval, že obviněný se doznal k trestné činnosti v rozsahu, v jakém byl uznán vinným. V hlavním líčení dne 14. 5. 2003 ale obviněný svoji výpověď změnil a je třeba ji při rozporné protokolaci vykládat tak, že doznal toliko skutky pod body 7, 49 - 52, 54, 56. Soud prvního stupně této jeho výpovědi neuvěřil a odvolací soud se s jeho hodnocením v podstatě ztotožnil, přičemž v jeho neprospěch hodnotil i rozpory v označení skutků, které doznal. Přestože si je obviněný vědom, že důvodem dovolání nemůže být hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, je jejich povinností se s těmito rozpory vypořádat a provést dostupné důkazy k odstranění rozporů. Obviněný naznačoval, že použitelnost jeho výpovědi z přípravného řízení je velmi problematická, poněvadž mu bylo přislíbeno trestní stíhání toliko pro trestný čin podílnictví, usvědčí-li i ostatní pachatele; když tak učinil, byla provedena změna právní kvalifikace, která měla být použita již od počátku. Znovu upozornil i na vážné procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že ve vztahu k němu nebyla přednesena obžaloba. Odvolací soud sice tuto skutečnost nezpochybnil, ale označil to za formální pochybení, které nemohlo mít vliv na výsledek řízení. Podle jeho přesvědčení nejde o formální, zanedbatelný nedostatek, ale o závažnou procesní vadu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný M. H. v dovolání zaměřeném proti výroku o vině i trestu odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že závěr o jeho vině pod body 40 - 42 byl opřen pouze o výpověď jednoho ze spolupachatelů, ačkoliv on sám vinu popíral. Dodal, že jednoznačně prokázána nebyla jeho vina ani stran útoků pod body 5, 66 - 68. Poukázal na absenci označení skutku pod bodem 75 na straně 31 (a naopak odkaz na něj na straně 33) v rozsudku soudu prvního stupně s tím, že na tuto vadu upozorňoval již v odvolacím řízení, ale odvolací soud ji neodstranil. Ve vztahu ke skutku pod bodem 75 také namítl, že toto jednání vykazuje znaky pouze trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák., nikoliv znaky trestného činu krádeže, neboť automobil pouze přemístil, nechtěl si jej přisvojit. Navrhl, aby Nejvyšší soud sám překvalifikoval skutek pod bodem 75, opravil číselné označení skutku pod bodem 75 na straně 33 rozsudku soudu prvního stupně a aby mu přiměřeně snížil trest, event. aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných J. L. st. a J. L. ml. uvedl, že jejich námitky směřující výhradně do výměry trestu nevyhovují uplatněnému dovolacímu důvodu. Obecné zásady pro ukládání trestu vyjádřené v §31 a násl. tr. zák. nejsou hmotně právní normou, která by se přímo uplatnila v rozhodování o trestu, ale stanoví pouze všeobecná pravila a směrnice, podle nichž se při ukládání postupuje, nejde o speciální ustanovení, která bezprostředně ovlivňují podobu trestní sankce (jako např. §35, §36, §40, §41 a další tr. zák.). S ohledem na četnost útoků, nutnost mezinárodní spolupráce nelze dobu trestního řízení považovat za nepřiměřeně dlouhou a v činnosti justičních orgánů nedošlo k žádné nedůvodné prodlevě. Rovněž nepřisvědčil obviněným, pokud odvolacímu soudu vytýkali, že učiněná změna právní kvalifikace měla zásadním způsobem ovlivnit hodnocení společenské nebezpečnosti. V daném případě se podle státního zástupce účastenství dovolatelů pohybovalo na hranici pomoci a organizátorství, resp. návodu a jejich účast na trestné činnosti nemá o nic menší závažnost než chování ostatních pachatelů. Změny, ke kterým v rozhodnutí odvolacího soudu oproti rozsudku soudu prvního stupně došlo, našly odraz v odpovídající změně u obviněného J. L. ml.; ve vztahu k osobě J. L. st. není žádného důvodu pro modifikaci trestu v jeho prospěch.
Stran dovolání obviněného L. F. státní zástupce uvedl, že jeho námitkám přitakat nelze, neboť dovolatel zcela přehlíží specifiku předmětů útoků. Při posuzování výše škody způsobené odcizením nebo poškozením uměleckých předmětů, ať už sakrální či jiné povahy, nelze mechanicky uplatňovat obecná pravidla pro stanovení výše škody. Jednak se může jednat o předměty svým způsobem spadající do režimu věcí extra commercium, u nichž nelze vůbec stanovit obvyklou tržní cenu, a na druhé straně může být škoda podstatně zvyšována v případech poškození či znehodnocení takového předmětu, nebo např. odcizením části homogenního souboru uměleckých předmětů, kdy náklady na její uvedení v předešlý stav nemusí vyjadřovat skutečnou škodu vzniklou na původním předmětu. V takových případech není nezbytné postupovat podle metodického návodu obsaženému v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., ale je třeba přihlédnout i k dalším hlediskům. Výše škody způsobené trestnou činností obviněných byla podle něj soudy určena správně a správné je i rozhodnutí o její náhradě. Pokud dovolatel namítal nedůsledné posouzení jeho variabilní výpovědi, jedná se o námitku, která je s ohledem na deklarovaný důvod zcela irelevantní, neboť se týká způsobu, jímž soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, a nejde o hmotně právní posouzení skutkového stavu.
K dovolání obviněného M. H. uvedl, že jeho námitky nelze označit za důvodné. Tento dovolatel uplatnil zejména námitky skutkové, směřující proti hodnocení důkazů soudem, které citovaný dovolací důvod nenaplňují. Zvolený důvod dovolání nenaplňuje ani jinak opodstatněný poukaz na písařskou chybu (na straně 31 absentuje označení bodu č. 75, ačkoliv o dvě strany dále se již tento bod uvádí). Výhrada dovolatele, že skutek pod bodem 75 měl být posouzen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 tr. zák. nereaguje na skutečný právní stav věci. Vozidlo bylo odcizeno z uzamčené garáže, přičemž obviněný v minulosti s tímto vozidlem jezdil jako zaměstnanec poškozeného, odcizil z vozidla tankovací kartu CCS, k níž znal PIN. Dovolatel tak podle státního zástupce přehlédl fakt, že mu nebylo kladeno za vinu odcizení vozidla, ale odcizení věcí z vozidla a zneužití karty CCS, takže v tomto bodě je specifikována škoda ve výši necelých osmi tisíc a nijak zde nefiguruje hodnota automobilu, jehož se obvinění zmocnili. Poznamenal, že případné posouzení skutku jako trestného činu podle 249 tr. zák. by směřovalo v neprospěch obviněného.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud všechna podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných J. L. staršího a J. L. mladšího byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., a dovolání obviněných L. F. a M. H. jsou zjevně neopodstatněná.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na nějž odkázal obviněný L. F., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání tohoto obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.
Odvolání obviněného L. F. bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný ostatně na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž odkázali všichni dovolatelé, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K dovoláním obviněných J. L. st. a J. L. ml.
Obvinění v podstatě shodně namítli, že odvolací soud při ukládání trestu dostatečně nezhodnotil změnu právního posouzení v jejich prospěch, v jejímž důsledku došlo i ke snížení stupně nebezpečnosti jejich činů pro společnost, nevzal v úvahu ani dlouhou dobu, jež uplynula od spáchání trestné činnosti, a tak porušil ustanovení §31 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Tyto námitky jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obvinění ale nevytýkali. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že na trestnost účastníka se podle §10 odst. 2 tr. zák. užije ustanovení o trestnosti pachatele (protože trestní zákon v tomto případě nestanoví jinak). Pachatele trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. jako trestného činu nejpřísněji trestného (§35 odst. 1 tr. zák.) lze podle §247 odst. 4 tr. zák. odsoudit k trestu odnětí svobody na pět až dvanáct let. Trest odnětí svobody na osm a půl roku, který byl uložen obviněnému J. L. st., a trest odnětí svobody na šest a půl roku uložený obviněnému J. L. ml. není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani jim nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimiž byli uznáni vinnými. Uložený trest je trestem sice relativně přísným, ale zcela vystihuje stupeň nebezpečnosti činů obviněných pro společnost, možnosti jejich nápravy i jejich poměry.
Je pravdou, že odvolací soud ohledně obou obviněných změnil právní posouzení, ale jen u obviněného J. L. ml. zmírnil původně uložený trest, přičemž ani v jeho případě nebylo zmírnění trestu primárně důsledkem změny právní kvalifikace, ale důsledkem jeho závěru, že soud prvního stupně přecenil roli, kterou tento obviněný sehrál v rámci organizované skupiny, a nevzal v potaz též menší rozsah trestné činnosti, nižší výši škody a jeho věk i předchozí bezúhonnost. To našlo svého výrazu v uložení úhrnného trestu odnětí svobody nižší výměry i zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice. Naopak u obviněného J. L. st. uzavřel, že změna právního posouzení vzhledem k týmž skutkovým zjištěním, jaká učinil již soud prvního stupně, s ohledem na rozhodující roli tohoto obviněného v páchání pokračujícího trestného činu krádeže, množství útoků, výši způsobené škody i dobu páchání trestné činnosti nemohla znamenat změnu stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost v jeho prospěch, a proto mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve stejné výměře, jak již učinil i soud prvního stupně, a zařadil jej do stejného typu věznice.
Oba obvinění také vytkli, že odvolací soud měl při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout také k dlouhé době, jež uplynula od spáchání činů. Ani tato námitka však nemůže obstát, zváží-li se náročnost, jež byla na orgány činné v přípravném řízení kladena při objasňování rozsáhlé trestné činnosti skupiny obviněných, jakož i obsáhlost dokazování před soudem prvního stupně. S ohledem na četnost útoků, nutnost mezinárodní justiční spolupráce, rozsah dokazování nelze rozhodně dobu, jež uplynula od páchání trestné činnosti, považovat za určující pro stanovení druhu trestu a jeho výměry v odlišné kvalitě, než jak to učinil odvolací soud, když činnosti orgánů činných v trestním řízení nelze vytknout žádné nedůvodné průtahy.
K dovolání obviněného L. F.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Plzni a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze, a námitky procesní povahy, které pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který svědčí pro závěr, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že jeho vina nebyla v plném rozsahu prokázána, poněvadž způsob hodnocení jeho postupně učiněné výpovědi není správný, jsou jeho vlastní verzí, s níž se soud prvního stupně neztotožnil, a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč závěr o vině tohoto obviněného opřel o jeho výpověď z přípravného řízení (strany 66, 67 rozsudku). Odvolací soud jeho závěry označil za správné (strana 65 rozsudku) a ani dovolací soud nemá žádný důvod se od těchto skutkových závěrů soudů odchýlit.
Za vážné procesní pochybení obviněný označil, že mu v hlavním líčení nebyla přečtena obžaloba. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, který sice připustil, že k takovému pochybení soudu prvního stupně došlo, ale označil je toliko za pochybení formálního charakteru. Poznamenal, že obžaloba se čte především proto, aby byla obviněnému dána možnost se hájit, nečte se v rozsahu, který se týká nepřítomného obviněného. Navíc se nečte jen pro obviněného, ale také pro ostatní obviněné a senát, a pokud s obžalobou nejsou seznámeni také spoluobviněný a senát, jde o závažnou procesní vadu.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud připustil, že obžaloba byla vskutku čtena v přítomnosti obhájce obviněného, avšak v nepřítomnosti obviněného, aniž byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, a tato vada nebyla zhojena ani později v průběhu hlavního líčení. Současně ovšem dodal, že obviněnému byla obžaloba doručena a měl možnost se s jejím obsahem podrobně seznámit téměř měsíc před zahájením hlavního líčení, v řízení před soudem byl ke všem bodům obžaloby, jež se ho týkaly, vyslechnut a jeho právo na obhajobu nebylo tedy nijak dotčeno.
Dovolací soud souhlasí se závěry odvolacího soudu, ani on nemá konstatované porušení ustanovení §206 odst. 1 tr. ř. za fatální. Jak odvolací soud přiléhavě připomněl, obviněnému L. F. byl opis obžaloby společně s předvoláním k hlavnímu líčení řádně doručen dne 6. 1. 2003 (nikoliv 8. 1. 2003 - viz č. l. 4408a, sv. XVIII) a třebaže v jeho případě mu státní zástupce po rozhodnutí o spojení jeho trestní věci s věcí ostatních spoluobviněných (č. l. 4798) obžalobu nepřednesl, v hlavním líčení dne 14. 5. 2003 byl ke skutkům, jež mu byly v obžalobě kladeny za vinu, vyslechnut. Opis obžaloby byl doručen obhájci obviněného, ten byl dokonce hlavnímu líčení dne 3. 2. 2003 v této jeho části, kdy státní zástupce obhajobu přednášel a kdy bylo poté rozhodnuto o vyloučení věci obviněného L. F. k samostatnému projednání (č. l. 4587), přítomen. Stejně tak byl přednesení obžaloby přítomen senát a přítomní spoluobvinění a v tomto ohledu je výhrada obviněného, jíž se snažil význam posuzovaného nedostatku akcentovat, zcela nepřípadná.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je však významná otázka, zda soudy obou stupňů dospěly ke správným závěrům ohledně výše škody a zda jejich postup při stanovení výše škody koresponduje se zásadami vyjádřenými v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák.
Obviněný vytýkal, že postup soudů zákonným kritériím neodpovídal, poněvadž oba znalci (patrně míní znalce H. N. a J. P.) sice připustili, že se takových věcí, které tvořily předmět útoku, prodává relativně málo, ale prodávají se, a to dokonce i legálně. Proto nebylo důvodu nestanovit výši škody podle ceny těchto věcí, nikoliv prostřednictvím dalších pomocných kritérií. Stanovená cena měla být ve smyslu zásady in dubio pro reo snížena o 30 % a celková výše škody by pak nemohla přesáhnout hranici rozhodnout pro právní posouzení skutku podle §247 odst. 4 tr. zák. Ani tyto výhrady nemohou obstát.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (k tomu srov. č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud na obdobně formulovanou námitku reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí (strany 78, 79) a je zjevné, že si byl problematické otázky stanovení výše škody vědom. S odkazem na závěry znalců H. N. a J. P. zejména v těch částech, ve kterých znalci shodně přednesli, že předměty, které byly objektem jejich posouzení, se na našem trhu zpravidla neprodávají a také vysvětlili, proč tomu tak je, odmítl představu obviněného, že cena stanovená znalci se měla snížit o 30 procent. Naopak zdůraznil, že pokud by soud prvního stupně důsledně vážil obsah výpovědí znalců, musel by dospět k závěru, že tzv. hledisko ceny ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák. nelze v případě sakrálních předmětů uplatnit. Musel by vycházet z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci a v případě takového postupu je podle něj evidentní, že takto zjištěná škoda, představovaná náklady na obstarání sakrálních předmětů mnohdy nejen výtvarné ale i historické hodnoty (např. v aukci) by v každém případě byla podstatně vyšší než škoda vyčíslená znalci s přihlédnutím k jimi udávané situaci na našem trhu. Znalec J. P. totiž vycházel právě z uvedených snížených cen a znalkyně H. N. přihlížela k cenám nabídkovým či vyvolávacím, které jsou podle její výpovědi zhruba ve výši dvou třetin odhadní ceny. Proto odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně při stanovení výše škody postupoval výrazně ve prospěch obviněných.
Dovolací soud se s jeho názory ztotožňuje. Jak případně připomněl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, obviněný zcela přehlíží specifickou povahu předmětů útoku a poznatky, že při stanovení výše škody způsobené odcizením uměleckých předmětů - ať už sakrální či jiné povahy - nelze mechanicky výše konkretizovaná hlediska uplatnit. Může se dokonce jednat o předměty spadající do režimu věcí extra comercium, u nichž vůbec není možno stanovit obvyklou tržní cenu. Znalci, kteří vypracovali znalecké posudky v písemné podobě a kteří posléze své závěry vyložili i v hlavním líčení, na něž obviněný poukazuje, tj. především H. N. (č. l. 5182 až 5185) a J.P. (č. l. 5290 až 5292), se s problematickými otázkami stanovení výše škody přesvědčivě vypořádali a odvolací soud na jejich závěry přiléhavě reagoval. Ani dovolací soud nemá žádných pochybností o tom, že při stanovení výše škody bylo postupováno beze zbytku v souladu se zásadou in dubio pro reo a jakákoliv modifikace škody ve prospěch obviněných by byla zcela nepodložená.
Pochybení v úvahách o stanovení výše škody nebyla shledána, v důsledku čehož nelze přisvědčit ani výhradám proti správnosti výroku o náhradě škody.
K dovolání obviněného M. H.
Z obsahu dovolání podaného tímto obviněným také vyplývá, že obviněný uplatnil v převážné části výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud, tj. námitky skutkové, které s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatnit, jak již bylo v podrobnostech vyloženo, nelze. V tomto světle nutno pohlížet na jeho námitky, že nebylo spolehlivě prokázáno, že skutky pod body 5, 40 - 42, 66 - 68 skutečně spáchal on. I v jeho případě platí, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zevrubně rozvedl, o jaké důkazy svá skutková zjištění o jeho vině opřel, vyložil, jak provedené důkazy hodnotil. Námitky obviněného jsou jen polemikou, navíc konkrétně nepodloženou, s hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně.
Pod deklarovaný důvod dovolání nelze subsumovat ani důvodně vytýkané pochybení soudu prvního stupně, jehož se dopustil tím, že ačkoliv v části označující konkrétní trestné činy, jimiž uznal obviněné vinnými, uvádí, že pod body 66 - 68, 75 obviněný M. H. spáchal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (strana 33), při konkretizaci tzv. právních vět bod 75 rozsudku opomněl v této souvislosti zmínit (strana 31). Je evidentní, že se jedná toliko o písařskou chybu bez jakéhokoliv vlivu na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího.
Zjevně neopodstatněná je ovšem i výhrada obviněného vůči právnímu posouzení skutku pod bodem 75, byl-li tento skutek posouzen jako dílčí útok pokračování v trestném činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.
Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. H. dopustil dílčího útoku pokračování v uvedeném trestném činu pod bodem 75 jeho rozsudku tím, že spolu se spoluobviněným M. T. dne 1. 12. 2000 v době od 17.30 hodin do 23.16 hodin odvezli z uzamčené garáže v P., Ú. nezajištěné vozidlo tov. zn. Peugeot J 5 2,5 D, z kterého ke škodě společnosti E. R., s. r. o. P. odcizili kartu CCS, na kterou vzápětí ve dvou případech natankovali pohonné hmoty a zakoupili telefonní karty do mobilních telefonů, čímž uvedené společnosti způsobili škodu ve výši 7.687,90 Kč.
Podle názoru obviněného měl být jeho čin posouzen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., poněvadž automobil chtěl jen přemístit, nechtěl si jej přisvojit. V přisvojení automobilu ovšem podstata jeho protiprávního jednání podle závěrů soudu nespočívala. Ta spočívala v tom, že z tohoto automobilu společně se spoluobviněným odcizili kartu CCS, na kterou natankovali pohonné hmoty a zakoupili telefonní karty a způsobili tak škodu ve výši 7.687,90 Kč; předmětem útoku trestného činu krádeže automobil nebyl a jeho hodnota se též do skutkových zjištění soudu nepromítla. Jak správně podotýká státní zástupce, byl-li by posléze skutek posouzen jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. odvolacím soudem, znamenalo by to nepřípustné porušení zákazu reformace in peius [k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. založenému již dílčími skutky pod body 66 - 68 by přistoupil ještě další trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák.].
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných L. F. a M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, poněvadž jsou zjevně neopodstatněná. Dovolání obviněných J. L. staršího a J. L. mladšího byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková