ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.787.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 787/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 9 To 541/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 71/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 2 T 71/2007, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle §49 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli všichni poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 9 To 541/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově uznal obviněného vinným, že:
„dne 26. 10. 2006 okolo 05:10 hod. ve směru od obce B. n. H. T., při jízdě po silnici s dodávkovým motorovým vozidlem značky Ford Tranzit, vjel celou šíří vozidla do protisměrného jízdního pruhu a při návratu do svého jízdního pruhu se u středové čáry střetl s protijedoucím osobním motorovým vozidlem zn. Peugeot 205, řízeném P. P. se spolujezdcem R. G., přičemž došlo k čelnímu střetu obou vozidel, kdy poškozený P. P. utrpěl mimo jiné vnitřní vykrvácení při roztržení stěny srdce a poškozený R. G. utrpěl mimo jiné vnitřní vykrvácení při roztržení stěny hrudní srdečnice a stěny srdce a další zranění neslučitelná se životem, přičemž oba poškození těmto utrpěným zraněním na místě dopravní nehody podlehli“.
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §224 odst. 2 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku, a podle §49 odst. 1 tr. zák. také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou a půl roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. všechny poškozené s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. J. K. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdil v něm, že zjištěný skutkový stav soud nesprávně právně kvalifikoval, že mezi skutkovými a právními závěry existuje extrémní nesoulad a že jeho vina byla vyslovena pouze na základě pravděpodobnosti.
V této souvislosti dovolatel namítal, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že obě vozidla se střetla u středové čáry, nikoliv však v jeho protisměrném pruhu. Nebylo přitom zjištěno, že by jel nepřiměřenou rychlostí, byl pod vlivem alkoholu nebo omamných a psychotropních látek a jedů. Také znalecký posudek soudního znalce V. D. prokázal, že technický stav vozidla zn. Ford Tranzit byl dobrý, naopak automobil poškozeného P. P. zn. Peugeot 205 byl totálně zkorodovaný, měl opotřebované brzdové destičky. Vedle toho bylo zjištěno, že oba poškození nebyli připoutáni bezpečnostními pásy.
Dále se obviněný zabýval znaleckým posudkem soudního znalce Ing. T. W. a zdůraznil, že sám znalec nebyl s to sestavit časový snímek pohybu obou vozidel krátce před střetem, protože k tomu neměl žádné podklady. Sestavil pouze modelové řešení dopravní situace s přijetím určitých technických předpokladů. Pokud znalec uvedl, že technický stav vozidla poškozených nelze dávat do příčinných souvislostí se vznikem dopravní nehody, vyslovil s tím nesouhlas. Namítl rovněž, že hranice okolností, které řidič může nebo nemůže předvídat, nelze vymezovat v hypotetické rovině, protože pak by řidič musel předvídat v podstatě všechno. Svými argumenty tedy (dovolatel) směřoval k závěru, že technický stav vozidla poškozených a skutečnost, že nebyli připoutáni, měly vliv na vznik dopravní nehody.
Obviněný své úvahy shrnul v závěr, že dopravní nehodu nezavinil, pouze reagoval na vzniklou situaci. Oba soudy proto postupovaly nesprávně, když posoudily jeho jednání jako trestný čin, neboť rozhodná skutková zjištění prý svědčí pro to, že nehodu způsobil poškozený P. P. Vzhledem k uvedenému navrhl (bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení), aby „bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí“.
Případné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. neměl Nejvyšší soud v době rozhodování k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Obviněný sice v návrhu na způsob rozhodnutí dovolacího soudu necitoval žádné ustanovení trestního řádu, to však není natolik významný nedostatek podání, aby Nejvyšší soud mohl postupovat podle ustanovení §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný ve svém dovolání v podstatě nesouhlasil s provedeným dokazováním a především se závěry soudů obou stupňů, které vyvodily mj. z vypracovaných znaleckých posudků. Trval na vlastní skutkové verzi o tom, že z jeho strany nedošlo k žádnému porušení dopravních předpisů a že významný podíl na nehodě měli samotní poškození a špatný technický stav jejich vozidla. Konstruoval tak vlastní skutkové a posléze i právní závěry o své vině, resp. nevině a v závislosti na tom zpochybňoval závěr odvolacího soudu o správnosti použité právní kvalifikace.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a