ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.795.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 795/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání obviněného K. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 6 To 70/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 20/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 3 T 20/2003, byl obviněný K. H. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. a pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jichž se podle popsaných skutkových zjištění pod bodem 2. dopustil tak, že společně se spoluobviněným R. D. nezjištěného dne v červnu 1999 uzavřeli dohodu, na základě níž měl obviněný K. H. za úplatu provést u určeného bankovního ústavu výběr peněz na základě padělaného šeku, obviněný K. H. proto předal obviněnému R. D. svá osobní data pro vystavení takového šeku, a na základě jeho pokynů dne 25. 6. 1999 otevřel u I. a p. b., a. s., v Ú. osobní konto a následně s vědomím, že se jedná o padělek, převzal od obviněného R. D. šek na částku 550.261,48 USD fiktivně vystavený dne 5. 1. 2000 společností C. H. (bankou vystavitele je Ch.B. of T. N.A.) splatný ve prospěch společnosti H. – P. s.r.o., Ú., který dne 19. 1. 2000 předložil pobočce I. a p. b. a. s., Ú. s žádostí o jeho proplacení na osobní konto, z důvodu možnosti převodu částky pouze na účet majitele, na jehož řad byl šek vystaven, založil dne 2. 2. 2000 běžný účet na jméno obchodní společnosti H.-P. s.r.o., D., Ú., přičemž na základě sdělení banky Ch. B. of T., že se jedná o padělaný šek, mu v přepočtu částka 19.630.028,04 Kč nebyla vyplacena.
Za tyto trestné činy byl obviněný K. H. odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Vrchní soud v Praze rozhodující z podnětu odvolání podaných proti shora uvedenému rozsudku obviněným K. H. a obhájkyní obviněného R. D. (proti němuž bylo vedeno řízení proti uprchlému), rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 6 To 70/2007, rozhodl tak, že I. z podnětu odvolání obviněného R. D. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu tohoto obviněného a znovu rozhodl tak, že ho pro výkon trestu zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Dovolání obviněného K. H. v bodě II. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti bodu II. výroku o vině rozsudku vrchního soudu podal obviněný K. H. prostřednictvím obhájce JUDr. L. H. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., protože výrok o zamítnutí jeho odvolání byl učiněn v rozporu se skutečnostmi zjištěnými při dokazování. Dovodil, že skutek mu kladený za vinu, byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli z něho jeho trestní odpovědnost nevyplývá, a nemohl být tudíž uznán vinným žádným trestným činem. V této souvislosti vyjádřil, že nebylo prokázáno ohledně padělku šeku vše významné, když tento padělek nebyl zkoumán a ověřován „in natura“, a i kdyby bylo prokázáno, že šek byl padělkem, nebylo prokázáno, že jednal s vědomím, že tento šek je padělkem. Obviněný poukázal na svou obhajobu, v níž od samého počátku uváděl, že nevěděl, že daný šek je padělek, a tuto skutečnost ani sám nemohl rozpoznat. Odvolacímu soudu vytkl způsob, s nímž se s touto jeho námitkou uplatněnou v odvolání vypořádal. K tomu poznamenal, že ani pracovnice I. a p. b. svědkyně E. S. nebyla tuto okolnost schopna posoudit, neboť se jen vyjádřila i k tzv. nezávaznému inkasu, které podle něj spočívá v tom, že musí být nejprve ověřeno, zda je šek pravý a teprve pak je možné na jeho základě plnit. V důsledku toho předpokládal, že šek bude nejprve prověřen, a pak teprve podle něj bude banka plnit. Z tohoto důvodu došel k závěru, že kdyby nebyly finanční prostředky proplaceny, nebyl by to problém obviněného, neboť šek nebyl jeho, nepadělal jej a ani neměl vědomost o tom, že byl padělaný. Obviněný uvedl, že věděl, že banka není schopna při proplácení šeku rozpoznat pravý původ peněz, jimiž je šek kryt, avšak měl i sám obavy, z jakých zdrojů peníze pocházejí. Neměl však žádnou právní povinnost o takových okolnostech a trestněprávních důsledcích něco vědět, a to tím spíš, když samotný šek vykazoval veškeré náležitosti, jeho nepravost nebyla patrná, když ji nebyla schopna rozpoznat ani bankovní pracovnice, která na něm vyznačila poznámku „cenzura šeku bez závad“. Pokud soudy nižších stupňů vyhodnotily, že obviněný jednal v eventuálním srozumění s možným následkem, pak zdůraznil, že se spoléhal, že žádný následek nenastane, a v rámci předložení šeku ani žádný následek nepředpokládal. Znak spoléhání je typický maximálně pro nedbalostní zavinění, nikoli pro eventuální úmysl, jak jej vyvodily soudy nižších stupňů. Úsudek odvolacího soudu o zavinění ve formě eventuálního úmyslu nemá žádný podklad v provedeném dokazování, naopak je to obviněný, kdo se cítí být podveden spoluobviněným R. D. Obviněný též namítl, že o tom, že došlo k dohodě s tímto spolupachatelem, nebyl v trestním řízení proveden žádný důkaz. Vedle těchto námitek obviněný shledal i nedostatky v procesním postupu při zjišťování nepravosti šeku, kdy pravost šeku byla zjišťována pouze podle jeho pouhé kopie a na základě jakéhosi sdělení jistého pracovníka banky v USA. Obviněný rovněž zmínil, že úsudek o jeho vině je podle soudů založen na závěru o jeho znalostech poměrů obviněného R. D., aniž by však takové znalosti skutečně měl. Obviněný jeho finanční situaci pokládal za dobrou, jelikož chodil dobře oblékaný, měl dobře vybavený byt, jezdil automobilem značky M. apod. Za zásadní pochybení odvolacího soudu považoval, že jeho vědomost o tom, že šek není pravý, odvodil z toho, že původní šek obsahoval chybné označení firmy obviněného, načež měl R. D. zjednat nápravu, aniž to bylo legálně možné a z časového hlediska uskutečnitelné s ohledem na to, že šek pochází z USA. Vrchní soud vychází z toho, jako kdyby existovaly šeky dokonce dva. Jeden chybný a jeden, u kterého byla v podstatě vzápětí chyba odstraněna, a ten byl předložen bance. Tak tomu podle obviněného nebylo. Šeky nebyly ani nemohly být dva, ale jenom jeden jediný. Žádné chyby se neodstraňovaly a nenapravovaly. Obviněný předložil ten šek, který byl doručen R. D. Chyba na šeku byla, ale nikoli jak vypovídal v přípravném řízení v názvu jeho společnosti, kdy chybělo písmeno „n“, ale spočívala ve vadném uvedení adresy, kdy v označení ulice chybělo písmeno „a“, neboť na šeku bylo napsáno „D.“, přičemž název ulice je D. Na tuto skutečnost vrchní soud nereflektoval, neboť výpovědi z přípravného řízení nekonfrontoval s výpovědí z hlavního líčení, kde obviněný chybu na šeku uvedl na pravou míru. Obviněný zdůraznil, že pro absolutní nedostatek subjektivní stránky je použitá právní kvalifikace vyloučena s tím, že zaviněním musí být pokryty veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu, což v projednávané věci dodrženo nebylo, neboť jeho eventuální úmysl jako znak úmyslného zavinění trestného činu podle §140 odst. 2 aliena 2, ve spojení s §143 tr. zák., a pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nebyl prokázán. V takovém případě uvedenými trestnými činy nemohl být uznán vinným.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem aby přikázal, věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že právně relevantně ve vztahu ke zvolenému dovolacímu důvodu obviněný namítl pochybení při stanovení stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost a v hodnocení materiálních podmínek podle §88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle §140 odst. 2 tr. zák. (což však v dovolání není zmíněno), a námitkou, že šek byl v rámci „nezávislého inkasa“ jako padělek odhalen, což podle obviněného mělo znamenat, že jde o prostředek technicky zásadně nezpůsobilý ke spáchání trestného činu. Žádnou z těchto námitek však neshledala důvodnou. Uvedla, že odvolací soud v souvislosti s námitkou, že padělaný šek nebyl způsobilý k vyvolání následku relevantního z hlediska zákona, odkazuje na obsah svědecké výpovědi bankovní úřednice E.S., která sama nepoznala, jedná-li se o šek pravý nebo padělaný a hodnotila ho jako splňující všechny potřebné náležitosti. Šek byl odeslán na p. ústředí, kterým byl následně předán šekovníkovi s tím, že je-li krytí, dostane pobočka na vědomí, že lze finanční prostředky připsat na účet klienta. V posuzované věci objektivně mohl nastat předpokládaný následek, protože teprve tímto postupem bylo zjištěno, že šek společnosti C. C.C., stejného čísla, byl již proplacen. Zabývala se též správností použité vyšší právní kvalifikace ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl obviněný uznán vinným. Na základě všech rozvedených úvah došla k závěru, že právnímu posouzení skutku jako pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. ve výroku rozsudku krajského soudu, aprobovaného Vrchním soudem v Praze, nelze nic vytknout, protože odpovídá zákonu. Shledala, že soudy obou stupňů posoudily řádně všechny otázky
a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Ze všech těchto uvedených důvodů dospěla k závěru, že jde v případě dovolání obviněného K. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť opakuje námitky uplatňované již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, přitom právní závěry odvolacího soudu nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. zák. lze uplatnit v případě, bylo li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť namítl, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k tomu, že dovolatel dovolání opřel též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné uvést, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní.
Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný K. H. v dovolání zčásti uplatnil výhrady, které nelze pod označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jedná se především o tu část dovolání, kde namítal nedostatky v postupu při provádění důkazů tím, že vytýkal procesní nepoužitelnost důkazů, zejména těch, které byly zajištěny prostřednictvím dožádání do USA, nebo poukazoval na neúplnost provedeného dokazování se zřetelem na neověření originálu předmětného šeku, anebo to, že jediným důkazem, o nějž se jeho vina opírá je jeho vlastní výpověď, když ani spoluobviněným není usvědčován.
K těmto výhradám obviněného lze s odkazem na shora uvedené pouze zmínit, že ve vztahu k nim Nejvyšší soud nemohl posuzovat opodstatněnost podaného dovolání, protože na uplatněný dovolací důvod nedopadají. Tyto námitky směřovaly především proti způsobu hodnocení důkazů a proti rozsahu provedeného dokazování, ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Mají procesní charakter, a proto jde o námitky, které jsou právně irelevantní. Stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu nejen podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nekorespondují ani s žádným jiným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Dovolací soud proto z jejich podnětu napadené rozhodnutí nemohl věcně přezkoumat.
Za relevantní námitku mající právní povahu Nejvyšší soud považoval výhrady, jimiž obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák. a pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. proto, že skutková podstata těchto trestných činů nebyla naplněna v důsledku absence subjektivní stránky, což jsou výhrady, které na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. dopadají, a proto z podnětu této námitky dovolací soud dále zkoumal, zda je takto podané dovolání opodstatněné.
S ohledem na řešenou problematiku je vhodné uvést, že trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle §143 tr. zák. je ochrana podle tohoto ustanovení poskytnuta též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředků, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům.
Šek, o jehož zneužití se v daném případě jednalo, je podle zákona č. 191/1950 Sb., směnečném a šekovém, cenný papír (požívá tedy ochrany podle tohoto ustanovení nejen jako bezhotovostní platební prostředek, ale i jako cenný papír), který obsahuje bezpodmínečný příkaz výstavce šeku jiné osobě, a to pravidelně bance, u níž má pohledávku, obvykle ve formě účtu, se kterou je oprávněn šekem disponovat, aby vyplatila oprávněnému majiteli šeku peněžitou částku uvedenou na šeku zpravidla z jeho účtu. Tiskopisy šeků, které vydávají zpravidla banky, a jež jsou opatřeny ochrannými prvky, jsou individualizovány tím, že jsou označeny jménem šekovníka – banky, opatřeny číslem účtu, ze kterého mají být uhrazeny, a jsou číslovány.
Pokud jde o placení šekem a zúčtování šeku, v zásadě je založeno na tom, že majitel účtu je při splnění předepsaných podmínek svou bankou vybaven šekovou knížkou s jednotlivými šeky, poté tyto šeky vyplňuje a jimi platí nebo vybírá hotovost v bance. Ten kdo získá takto vyplněný šek, jej předkládá bance výstavce nebo své bance k proplacení. Šek je splatný vždy na viděnou. Banka, která je požádána o proplacení šeku jej buď okamžitě proplácí, když není pochyb o krytí šeku, nebo přebírá šek k inkasu, a to ve formě zálohového inkasa, kdy ho okamžitě proplácí s výhradou storna pro případ, že by jí nebyl bankou výstavce proplacen nebo ve formě proplacení šeku, až poté, co obdrží platbu od banky výstavce.
Paděláním cenných papírů se rozumí úplné vyhotovení některého z uvedených listinných cenných papírů, kterým je poskytována ochrana podle §143 tr. zák., aby vypadaly jako pravé, přičemž nezáleží na tom, jakým technologickým postupem jsou padělány např. tiskopisy apod. Jejich pozměněním je především neoprávněná změna některé podstatné náležitosti jinak pravého cenného papíru pachatelem. Podvodné změny a úpravy v již řádně a úplně vyhotoveném šeku lze považovat za pozměňování šeku ve smyslu §140 odst. 2, §143 tr. zák. (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání Praha : C. H. Beck, 2004, 1011 s. 885, 886).
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání, pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Jak u pokusu trestného činu podvodu tak i v případě trestného činu podle §140 odst. 2 alinea odst. 2 §143 tr. zák. se jedná o trestné činy úmyslné, a proto je k nim vhodné uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Závěr o subjektivních znacích trestného činu musí vycházet ze skutkových zjištěních soudů, jež jsou založeny na provedeném dokazování a jak je shora uvedeno, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo.
Nejvyšší soud podle obsahu spisu shledal, že se soud druhého stupně otázkou týkající se subjektivní stránky, o níž obviněný své výtky opírá, v postačujícím rozsahu vypořádal. Na objasnění úmyslu obviněného bylo zaměřeno zejména dokazování před soudem prvního stupně. Na jeho podkladě tento soud i v odůvodnění svého rozsudku zejména na str. 8 konstatoval, že v průběhu trestního řízení byla též zcela vyvrácena obhajoba obviněného, v níž namítal, že o tom, že by se jednalo o padělek, nevěděl. Soud rovněž v návaznosti na tyto své závěry všechny provedené důkazy vyhodnotil, vyjádřil na jejich podkladě své úvahy směřující k závěru, že obviněný jednal ve vztahu k oběma uvedeným trestným činům v nepřímém úmyslu (§4 písm. b) tr. zák.).
Soud druhého stupně, který se rovněž uvedenou námitkou obviněného v dostatečné míře v rámci podaného odvolání zabýval, na straně 6 odůvodnění svého rozsudku vyjádřil, že se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, rozvedl a shrnul všechny rozhodné skutečnosti, které soudem prvního stupně učiněný závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podpořily.
Nejvyšší soud k argumentaci obou soudů zejména připomíná, že je v podstatné míře založena na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními, které nelze v rámci podaného dovolání přezkoumávat, ale i přesto je vhodné nad rámec učiněného dovolání zmínit, že úvahy obou soudů založené na zhodnocení provedených důkazů, z nichž pro své právní závěry vycházely, byly výsledkem dokazování provedeného v potřebném rozsahu, se splněním všech zákonných podmínek, a způsob, jakým byly vyhodnoceny, rovněž nevzbuzuje žádné pochybnosti. Naopak je nutné je považovat za logické. I když jde o nikoliv právní námitku, lze takový závěr učinit i ve vztahu k tvrzení obviněného o chybě, k níž došlo v obsahu zfalšovaného šeku. Je zřejmé, že informace o této skutečnosti, která se stala jedním z podkladů pro závěr, že obviněný byl minimálně se všemi okolnostmi činu i jeho následky srozuměn, vyplývala právě z výpovědi obviněného. Byť je poukazováno na rozpor mezi výpovědí obviněného z přípravného řízení, kde hovořil o chybě v jeho příjmení (chybějícím „n“), anebo z hlavního líčení, kde uváděl nesprávnost o označení jména ulice (chybějící písmeno „a“), a ač soud se na tento rozpor přímo nezaměřil, je zřejmé, že k nepřesnosti, bez ohledu na to jaké, došlo. Jak i sám obviněný uváděl, upozornil na to spolupachatele R. D. Jestliže tyto okolnosti vzal soud za prokázané, pak nic nebránilo v tom, aby je vyhodnotil způsobem, jak učinil, a svůj závěr o tom, že obviněný nejenom s ohledem na tuto skutečnost, ale i na další, které odvolací soud zmínil, jednal při srozumění s tím, že šek, který v bance udává, není pravým, a jde o padělek. Jestliže obviněný v této souvislosti rovněž namítal, že o takové srozumění nešlo proto, že ani pracovnice banky nepoznala, že šek není pravý, není tato skutečnost rozhodná. Narozdíl od obviněného totiž jmenovaná pracovnice banky, která šek přebírala a k dalšímu posouzení je odesílala, neznala všechny okolnosti předložení šeku v bance předcházející, o nichž však obviněný vědomost měl. Z provedeného dokazování je navíc zřejmé, že obviněným bance předložený šek na první pohled nejevil žádné zjevné známky pozměnění nebo padělání, což bylo též záměrem pachatelů. Tato skutečnost vyplynula z výsledků dokazování i přesto, že důkaz přímo uvedeným falzem šeku nebyl proveden, neboť nebyl pro potřeby trestního řízení zajištěn poté, co byl bankou k přezkoumání jeho pravosti odeslán do USA. Skutečnost, že byl padělkem byla zjištěna teprve až na základě dokazování provedeného formou trestního dožádání v USA, a to přímo u šekovníka, který nepravost obviněným předloženého šeku odhalil. Teprve tímto ověřením se zjistilo, že tento šek není pravým šekem. Šekovník k tomuto závěru uvedl další podstatné souvislosti a okolnosti, které dále vyplynuly i z dalšího šetření v USA provedeného. Nutné podotknout, že toto šetření bylo nejprve učiněno v rámci mezinárodního bankovního styku, a teprve na žádost orgánů činných v trestním řízení cestou mezinárodního trestního dožádání na základě mezinárodních smluv, a bylo konáno šetření trestními orgány USA, státu T., které okolnosti týkající se nepravosti předmětného šeku rovněž potvrdily.
Nejvyšší soud proto na základě všech těchto skutečností, jimž byla soudy obou stupňů věnována dostatečná pozornost, v souladu s již učiněnými a v napadených rozhodnutích rozvedenými závěry shledal, že pokud obviněný namítal, že nevěděl, že šek je padělkem, a celou transakci považoval za investici společnosti C. H. v částce 550.261,48 USD do společnosti H. – P. s.r.o., tak jde o výhradu, která nemá odraz v provedeném dokazování. Okolnosti, za nichž byl čin spáchán, když bylo předstíráno, že neznámá společnost z USA měla společnosti H.-P. s.r.o., poskytnout finanční prostředky ve výši 550.261,48 USD, které měly být darem, za situace, kdy neexistoval ani žádný smluvní vztah mezi těmito oběma subjekty a daná investice nebyla ničím zajištěna, svědčí o nereálnosti takového tvrzení, z něhož dovolatel musel být minimálně srozuměn s tím, že daná transakce je pochybná a šek je ve vztahu k částce na něm uvedené nekrytým padělkem.
Navíc Nejvyšší soud podotýká, že vyjde-li se ze skutkového zjištění, jak je popsáno v úvodu skutkové věty, že obviněný „společně se spoluobviněným R. D. nezjištěného dne v červnu 1999 uzavřeli dohodu, na základě níž měl obviněný K. H. za úplatu provést u určeného bankovního ústavu výběr peněz na základě padělaného šeku…“, přinejmenším srozumění se všemi okolnostmi činu obviněného dokládá, neboť z této skutečnosti, kterou soud dovodil z vlastní výpovědi obviněného učiněné u hlavního líčení, by bylo možné dovozovat i hlubší povědomost obviněného o okolnostech vztahujících se k charakteru předmětného cenného papíru, než jak v rámci svých právních úvah ve prospěch obviněného v závěru o jeho zavinění oba soudy uzavřely.
V souvislosti s těmito skutečnostmi Nejvyšší soud shledal, že se s námitkou obviněného ohledně absence úmyslu neztotožnil, neboť skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. ve spojení s §143 tr. zák.
Jestliže za uvedených podmínek obviněný v bance označený šek předložil a činil tak se snahou hodnotu na něm v USD vyjádřenou, činící v přepočtu částku 19.630.028,04 Kč, od banky získat, jednal tak srozuměn s tím, že uvedený šek není pravý, a že tudíž předkládá doklad, jímž banku uvádí v omyl. Obviněný totiž po celou dobu před pracovníky banky nedal najevo, že by tento šek nebyl pravý, ale nechal proběhnout celé šetření, které s ohledem na povahu „nezávazného inkasa“ uvedeného šeku následovalo. Tedy i ve vztahu k pokusu trestného činu podvodu, kdy je nutné podotknout, že k dokonání činu nedošlo jen díky výsledkům bankovního zkoumání, a tedy nikoliv na základě vůle obviněného, bylo dostatečně objasněno, že obviněný při srozumění s tím, že šek není pravý, tedy ani krytý, na něm uvedenou částkou vyláká podvodně. Jeho zaviněním je tedy pokryta i snaha způsobit při proplacení částky uvedené bance škodu rovnající se výši, v jaké by byla podle přepočtu daných měn vyplacena.
Není proto pochyb, že i v případě pokusu trestného činu podvodu obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k tomu, že skutková zjištění mají podklad v provedeném dokazování, a tak, jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, dostatečně vyjadřují všechny znaky obou skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, a to nejen po objektivní stránce, ale i po stránce subjektivní, Nejvyšší soud závěry o vině, k nimž oba soudy dospěly, shledal správnými a učiněnými v souladu se zákonem.
S ohledem na to, že námitky, jež obviněný nyní v rámci podaného dovolání uplatnil, byly opakováním jeho obhajoby učiněné již v přípravném řízení a v dalším řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci řádného opravného prostředku, s nimiž se oba soudy v potřebné a nezbytné míře vypořádaly, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Jelikož obviněný žádal o odklad výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit, že s ohledem na způsob rozhodnutí, jímž bylo dovolání odmítnuto, neshledal zákonné důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. a žádosti obviněného o odklad výkonu trestu nevyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. června 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová