ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.799.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 799/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2008 o dovolání obviněné I. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 5 To 61/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 153/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 17 T 153/2007, byla obviněná I. V. uznána vinnou, že :
„dne 29. 10. 2006 v době od 01:00 hodin do 02:00 hodin odcizila ve Z. v penzionu z volně odložené peněženky finanční hotovost ve výši 2.500,- Kč ke škodě majitele L. S., přičemž bylo zjištěno, že byla za takový čin v posledních třech letech odsouzena, a to rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 17 T 54/2006, který nabyl právní moci dne 29. 8. 2006“.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a uložil jí podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §36 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit poškozenému L. S. způsobenou škodu ve výši 2.500,- Kč.
Rozsudek soudu prvého stupně napadla obviněná odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 5 To 61/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná (dále případně též „dovolatelka“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsáhlém podání nejprve podrobně popsala jednotlivé důkazy a namítla, že soud blíže nezkoumal jednání poškozeného a nepřipustil další důkazy a svědky. Nesouhlasila ani s postupem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy, polemizovala s jejich skutkovými závěry a prezentovala k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje. Zdůraznila, že se jednání, pro které byla odsouzena, nedopustila. Opakovaně zpochybnila závěr soudu, že se skutek stal a současně tvrdila, že výše uloženého trestu neodpovídá jeho účelnosti a přiměřenosti. Vyslovila přesvědčení, že odvolací soud se nevypořádal s argumentací obhajoby a neprokázal jí spáchání trestného činu.
Dovolatelka dále namítla nesprávné právní hodnocení věci, neboť při správném právním posouzení měl soud dojít k závěru, že se nejedná o trestný čin. Podle jejího názoru nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže, takže šlo pouze o občanskoprávní vztah. Připustila, že v případě dispozice s penězi mohlo jít „o zcizení v rámci kontraktačních vztahů“, současně však popřela společenskou nebezpečnost takového jednání.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí jak odvolacího, tak i nalézacího soudu.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku. Poukázal na tu skutečnost, že obviněná se výlučně soustředila na zpochybňování procesu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Takovou formu uplatnění námitek však nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., akceptovat.
Státní zástupce připomenul, že dovolatelka svým mimořádným opravným prostředkem rovněž napadla výrok o trestu. V úvahu by pak přicházel dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten však není naplněn námitkami v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřený, že je příliš přísný, neboť soud nesprávně vyhodnotil některé skutkové okolnosti a k jiným naopak nepřihlížel. Námitky obviněné vůči pravomocnému výroku o trestu nelze uplatnit ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné než právní kvalifikace skutku.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla dovolatelka uznána vinnou a byl jí uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněnou uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že obviněná zčásti uplatnila námitky, které nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit (jednalo se zejména o výhrady k rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů vedoucí ke konečnému zpochybnění správnosti skutkových zjištění). Pod něj však nelze podřadit ani námitku týkající se údajné nepřiměřenosti a přísnosti uloženého trestu odnětí svobody. Výrok o trestu lze totiž napadnout dovoláním v zásadě jen z důvodu upraveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu), příp. v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (upuštění od potrestání) nebo §265b odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí).
Pokud by obviněná uplatnila jen tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmínout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatelka však soudům také vytýkala, že její jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, nýbrž jen jako občanskoprávní vztah, a to zejména proto, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Třebaže takovou výhradu lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná si přisvojila cizí věc tím, že se jí zmocnila a byla za takový čin v posledních třech letech odsouzena. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. evidentně naplňují. Proto námitky obviněné, v tomto směru uplatněné, nemohly obstát.
V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu krádeže podle
§247 odst. 1 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a byl za takový trestný čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci. Přisvojením věcí se nerozumí jejich získání do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. U drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. Zda věc je v moci někoho jiného se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí.
Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. O dokonané přisvojení věci zmocněním jde i tehdy, když pachatel věc odejme z dispozice poškozeného a ukryje ji na jiném místě s úmyslem si ji kdykoli později vyzvednout. V takovém případě je čin dokonán (nejde o pokus), ač pachatel věc ukryl v prostoru, v němž se původně nacházela (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1431 a 1432).
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněné připomenout podstatu jejího jednání, jež záleželo v tom, že „… dne 29. 10. 2006 v době od 01:00 hod. do 02:00 hod. odcizila ve Z. v penzionu z volně odložené peněženky finanční hotovost ve výši 2.500,- Kč ke škodě majitele L. S. …“.
Nemohou tak obstát námitky obviněné, že „... pokud bylo nakládáno s penězi, pak nelze hovořit o zmocnění se, jak tomu rozumí právo trestní, nýbrž šlo o zcizení v rámci běžných kontraktačních vztahů“.
Již okresní soud se přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněné, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestného činu krádeže. V odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 3) uvedl, že „… poškozený od samého počátku trvá na odcizení finanční částky 2.500,- Kč z peněženky v době, kdy obžalovaná měla před tím jeho peněženkou platit za pizzu kolem 250,- až 300,- Kč“. Zdůraznil, že „... poškozený jednoznačně popsal, že v peněžence měl 3.000,- Kč, čímž si byl jist. Jakmile se vrátil ze záchodu, peníze tam již nebyly. Rozhodně popřel, že by měl předem peníze prohrát na automatu, nebo že by měl mít doma problém s manželkou“. Zcela případně zhodnotil, že „… pokud bychom považovali za důvodnou obhajobu obžalované, že měl mít (poškozený) strach z vysvětlování manželce, kde má peníze, jistě je podivné, že by v tomto případě měl volat policii do penzionu, kde strávil čas s cizí ženou, která se netají tím, že poskytuje za úplatu sexuální služby“. Okresnímu soudu je třeba přisvědčit i v jeho závěru, že „… obhajobu (obviněné) nepovažoval za natolik odůvodnitelnou, aby výpověď poškozeného mohl vyhodnotit za nepravdivou“.
Ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněné soud prvého stupně učinil zjištění, která svědčí o jejím úmyslném zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. S takovou argumentací se ztotožnil i soud odvolací (srov. stranu 2 odůvodnění jeho usnesení) a za správnou ji považuje (v souvislosti se všemi již shora zdůrazněnými okolnostmi činu) také soud dovolací.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výhrady obviněné nemají opodstatnění. Především soud prvého stupně v souladu se zákonem vyložil a správně odůvodnil své závěry z hlediska použité právní kvalifikace. Na základě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu nelze mít pochyb o tom, že žádná z verzí obviněné ohledně výše finanční hotovosti, kterou nalezla policie v křesle, nemá oporu v provedených důkazech. Naproti tomu tvrzení poškozeného je v průběhu celého trestního stíhání konstantní a logické (srov. str. 3 rozsudku nalézacího soudu).
Při úvahách, zda obviněná zjištěným jednáním naplnila materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. byly splněny.
Po objektivním zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah nalézacího soudu a shodně s ním považuje za významná ta skutková zjištění, v nichž se poukazuje na způsob provedení trestné činnosti, hodnocení osoby obviněné a možnosti její nápravy. Soudy obou stupňů své úvahy nezaměřily pouze na zkoumání okolností, které zakládají znaky uvedeného trestného činu, nýbrž přihlédly i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatelku a mají vliv i na společenskou nebezpečnost jednání obviněné. Nelze proto soudům nižších stupňů vytknout, že trestnou činnost dovolatelky posoudily jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná