ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.851.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 851/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2008 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 23 To 1033/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 161/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 6 T 161/2006, uznán vinným, že
„nejméně v období ode dne 1. 6. 2004 do dne 30. 3. 2006 zejména v místě trvalého bydliště v H. n. V., soustavně slovně urážel, zastrašoval, ponižoval i fyzicky napadl svoji manželku A. V., a to různými vulgarismy, vyhrožováním újmou na zdraví, zakazováním kontaktů s přáteli a sousedy, kontrolováním příchodů ze zaměstnání a opakovanými údery otevřenou dlaní do hlavy a celého těla, což vyvrcholilo dne 30. 3. 2006 fyzickým napadením, po kterém poškozená ze společné domácnosti odešla“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za což mu podle §215a odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 23 To 228/2007, tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc postoupil Městskému úřadu Hluboká nad Vltavou ke konání přestupkového řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1058/2007, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal jmenovanému krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrátila do procesního stadia řízení před soudem druhého stupně. Krajský soud v Českých Budějovicích nařídil ve věci veřejné zasedání a usnesením ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 23 To 1033/2007, nově rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
S takovým rozhodnutím odvolacího soudu tentokrát nesouhlasil obviněný a prostřednictvím své obhájkyně JUDr. N. V. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávnému posouzení znaků skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., zejména jeho materiální stránky ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák.
Dovolatel dále uvedl, že z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že k objasněnému skutku došlo v rámci jejich manželského soužití s poškozenou, v soukromí jejich domova, a proto ani výpověď svědka K. E., popisující jejich sousedské vztahy, usvědčující výpověď poškozené nezpochybňuje. Domnívá se proto, že právě toto je důkazem nevěrohodnosti výpovědi poškozené, když tvrdila, že (obviněný) s žádným sousedem neměl dobré sousedské vztahy. V dalším obviněný odkázal na svá písemná vyjádření ze dne 14. 12. 2007 a 22. 4. 2008.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, příp. zrušil vadné řízení mu předcházející, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
Případné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud v době rozhodování neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný v závěru svého podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž by jej jakkoliv vyargumentoval. Stačí proto jen stručně uvést, že podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v úvahu rozhodně nepřicházela, neboť soud druhého stupně zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. ve veřejném zasedání, takže procesní podmínky pro takové rozhodnutí byly splněny. Ovšem vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považoval Nejvyšší soud za relevantně uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto důvodu dovolání nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku mimo jiné namítl, že výpověď poškozené je nevěrohodná, protože uvedla, že (obviněný) neměl s žádným sousedem dobré vztahy, přitom toto její tvrzení vyvrátil ve své výpovědi svědek K. E. Takovou výhradou se Nejvyšší soud nezabýval, protože jde o námitku skutkového charakteru, která není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná. Jestliže by obviněný ve svém podání uplatnil pouze tuto námitku, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný však v dovolání také namítl, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to zejména materiální stránku. Třebaže ani tuto námitku blíže neodůvodnil, je třeba mít za to, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku relevantní.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné; shledal však, že tomu tak není.
K obsahu dovolání obviněného je zapotřebí zmínit, že otázkou naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty jmenovaného trestného činu se Nejvyšší soud v této trestní věci zabýval již v usnesení ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1058/2007, jímž zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. Na stranách 4 až 9 jeho odůvodnění se věnoval podrobnému rozboru objektivní stránky trestného činu, především znaku „týrání“, pokračování v páchání takového činu „po delší dobu“ jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, samotným pojmem domácí násilí, ale i subjektivní stránkou a otázkou společenské nebezpečností jednání obviněného. Z důvodu stručnosti proto postačuje na toto odůvodnění odkázat.
Vzhledem k dovolatelem uplatněné výhradě, že jeho jednání nenaplnilo materiální stránku souzeného trestného činu, je třeba dále uvést, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Úvahy o tom, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, musejí vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Z tohoto hlediska soud prvého stupně nepochybil, pokud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byly jednáním obviněného splněny. V projednávané věci bylo zjištěno, že se obviněný vůči poškozené dopouštěl fyzického (srov. skutkovou větu rozsudku, svědecké výpovědi citované v jeho odůvodnění) i psychického násilí, které na ní zanechalo poruchové následky (srov. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie). Takové jednání dovolatele přitom trvalo po dobu dvaceti měsíců, tedy „po delší dobu“ ve smyslu zákona.
Nelze proto pochybovat, že obviněný se dopustil jmenovaného trestného činu z materiálního hlediska nejen v jeho základní skutkové podstatě (§3 odst. 2, 4 tr. zák.), ale i ve skutkové podstatě kvalifikované, neboť právě výše uvedená delší doba (zhruba dvaceti měsíců), po kterou poškozenou týral, je tou okolností, která podmínila použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.).
V této souvislosti je vhodné poukázat na srovnatelné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, schválené do Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu na poradě jeho trestního kolegia ze dne 24. 6. 2008 (dosud nepublikováno), ve kterém se mimo jiné uvádí, že „pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. pokračoval v páchání takového činu po delší dobu, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti, apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak uvedený v §215a odst. 2 písm. b) tr. zák.“ (pro úplnost lze dodat, že v tomto případě šlo dokonce jen o dobu cca sedmi měsíců).
Lze tak uzavřít, že tentokrát ani soud druhého stupně nepochybil, pokud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že nejen formální, ale i materiální znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byly jednáním obviněného naplněny.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a