ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.879.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 879/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2008 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 13 To 435/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 186/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 22 T 186/2006, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 2 T 14/2005, a trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 20 T 136/2004, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a devět měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 20 T 136/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. B. na náhradě škody částku 223.600,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že
- dne 9. 2. 2005 v P. uzavřel s P. B. v jeho bytě ve S. dohodu o půjčce, jíž se zavázal do 14. 2. 2005 zaplatit P. B. půjčenou částku ve výši 158.000,- Kč, ačkoliv věděl, že nemá finanční prostředky na její uhrazení, čímž poškodil P. B. o částku ve výši 158.000,- Kč, neboť do současné doby dlužnou částku neuhradil,
- dne 14. 3. 2005 v P. podvodně vylákal od P. B. finanční hotovost v celkové výši 65.600,- Kč pod smyšlenou záminkou, že tyto peníze použije k uspokojení finančních požadavků spojených s prodejem motorového vozidla zn. Fiat Brava leasingové společnosti GE M. A., a. s., P., avšak finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil P. B. škodu ve výši 65.600,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. P. odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 13 To 435/2007, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti označenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Soudům obou stupňů vytkl, že porušily základní zásady trestního řízení specifikované v §2 tr. ř., zejména zásadu vyhledávací, volného hodnocení důkazů a materiální pravdy, a taktéž principy řádného a spravedlivého procesu. Nesouhlasil se závěrem soudů, že si půjčil od P. B. 158.000,- Kč, ačkoliv věděl, že nemá na úhradu této půjčky. Ve shodě s dosavadní obhajobou tvrdil, že půjčku zamýšlel vrátit z peněz získaných z přislíbených provizí v H., avšak tyto mu nebyly vyplaceny. Není proto pravdou, že si půjčoval peníze od P. B. v podvodném úmyslu. Na důkaz těchto svých tvrzení navrhoval výslech svědků Z. B. a N. H., avšak návrhy na doplnění dokazování byly odvolacím soudem nedůvodně zamítnuty. Jeho podnikatelský plán spočíval v tom, že chtěl vozit pracovníky do H., a k tomuto účelu si prostřednictvím autobazaru P. B. obstaral vícemístný vůz, za který v hotovosti zaplatil. Protože mu nebyla zaplacena provize za dovoz pracovníků do H., nemohl ani splatit vypůjčené peníze. Měl za to, že nevrácení vypůjčených peněz ve stanovené lhůtě v podnikání je rizikem a dlužná částka je důsledkem občanskoprávního vztahu. Dovolatel dále tvrdil, že mu poškozený na provizích za zprostředkování prodeje aut dlužil 80.000,- Kč a o tuto částku měla být půjčka ponížena. Rovněž zpochybnil i závěr soudu, že měl podvodně vylákat od poškozeného i další částku 65.600, - Kč. Pokladní doklady z GE M. B. podle něj vyvracejí tvrzení svědka L. H., že leasingové splátky neplatil, a byť se nejedná o okolnost, která by byla součástí skutkové věty, dokládá tato okolnost věrohodnost jeho obhajoby. Soudům vytkl, že přeceňovaly výpovědi poškozeného a svědků a zcela neopodstatněně označily jeho tvrzení za nevěrohodná, ačkoliv neuvedly důvody, které je k takovým závěrům vedly. Soudy podle něj rovněž pochybily, pokud jeho nevěrohodnost vyvozovaly z předchozích odsouzení, a v tomto postupu shledával porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný zopakoval, že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl vypůjčené peníze nevrátit. V případě vypůjčených částek se vždy jednalo o řádný smluvní vztah, o záležitost výhradně občanskoprávní, nikoliv trestněprávní, a v této souvislosti se dovolával znění čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadané usnesení odvolací soudu zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že v posuzovaném případě je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se jeho obhajoba, že půjčka byla určena k podnikatelským účelům, s ohledem na dikci smlouvy o půjčce jeví jako nevěrohodná a je zřejmé, že obviněný i s přihlédnutím k obsahu podnikání, které se v následném období neuskutečnilo, si musel být přinejmenším vědom toho, že nebude schopen tento závazek uhradit. Se zřetelem k dostupnému spisovému materiálu konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a tím i proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Pardubicích a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nevyslechly obhajobou navrhované svědky Z. B. a N. H., nesprávně hodnotily výpovědi poškozeného a svědka L. H. a v řízení nerespektovaly zásady spravedlivého procesu.
Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky tak uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Těmito námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolateli lze do jisté míry přisvědčit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který svědčí pro závěr, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů a že rozhodnutí o vině obviněného zjevně nebylo vystaveno na poznatku o jeho předchozích odsouzeních. Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Soud prvního stupně také vysvětlil, proč své závěry o vině obviněného opřel zejména o výpovědi poškozeného P. B., svědků P. a P. V. a L. H. a proč neuvěřil tvrzením obviněného, že půjčka byla určena k podnikatelským účelům a nevrácení peněz poškozenému bylo toliko důsledkem „podnikatelského rizika“. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a přesvědčivými je shledává i dovolací soud.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný tvrzením, že nejednal v podvodném úmyslu a že se ve skutečnosti jednalo toliko o nesplnění občanskoprávního závazku, zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu naplňují. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku - škody v celkové výši 223.600,- Kč (tj. škody nikoli malé), také podvodné jednání obviněného, které spočívalo v tom, že s P. B. uzavřel dohodu o půjčce, jíž se zavázal do 14. 2. 2005 zaplatit P. B. půjčenou částku ve výši 158.000,- Kč, ačkoliv věděl, že nemá finanční prostředky na její uhrazení a do současné doby dlužnou částku neuhradil, a následně také tím, že podvodně vylákal od téhož poškozeného finanční hotovost ve výši 65.600,- Kč pod smyšlenou záminkou, že tyto peníze použije (ve prospěch zájmů poškozeného) k uspokojení finančních požadavků spojených s prodejem motorového vozidla zn. Fiat Brava leasingové společnosti GE M. A., a. s. P., avšak finanční prostředky použil pro vlastní potřebu.
Nutno připustit, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není zcela přiléhavý. Soud prvního stupně mohl ve výrokové části výroku o vině zejména ve vztahu k dílčímu útoku ze dne 14. 3. 2005 uvést přesněji skutková zjištění, která by výstižněji vyjádřila konkrétní jednání obviněného, jimiž měl poškozeného uvádět v omyl; jde však jen o určitou nepřesnost či neúplnost popisu skutku. Rozsudek tím sice nevyhovuje zcela ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., ale nejedná se o nesprávné právní posouzení skutku, poněvadž i takto jen stručně popsaný skutek zachycuje všechny vyžadované zákonné znaky. Z výsledků dokazování je zjevné, že obviněný jednal v podvodném úmyslu.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obviněný v době uzavření smlouvy o půjčce, tedy než získal od P. B. peněžní prostředky, které byly předmětem útoku, jednal s vědomím, že je bez finančních prostředků, nemohl reálně předpokládat takový příjem, který by mu během pěti dnů umožnil vrátit vypůjčenou částku. Tento závěr je podporován i následnou úvahou soudu prvního stupně, že obviněný mohl, pokud by skutečně chtěl vypůjčené prostředky vrátit, převést zakoupené vozidlo na poškozeného nebo je prodat a z výtěžku alespoň částečně dluh splatit. Soud prvního stupně rovněž popsal události, který následovaly poté, co obviněný nevrátil vypůjčené peníze, když tvrdil, že peníze bude mít za práci na S. od sestry, od družky R. K. z prodeje pozemků (strany 4, 5 rozsudku). Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a dodal, že obviněný si s přihlédnutím k obsahu podnikání, které se v období po zapůjčení peněz neuskutečnilo, musel být přinejmenším vědom toho, že nebude schopen svému závazku dostát.
Ve vztahu ke druhé části skutku (týkající se částky 65.600,- Kč) soud prvního stupně zjistil, že obviněný poškozenému uváděl nepravdivá tvrzení i ohledně vozidla zn. Fiat Brava, a tak od něj vylákal částku 65.600,- Kč. Svědek P. V. sháněl s pomocí obviněného vozidlo prostřednictvím leasingové společnosti. S ohledem na nevýhodnost leasingu leasingové splátky doplatil a vozidlo bylo následně převedeno na jinou osobu. Žádné komplikace nebo nátlak, kvůli kterým obviněný žádal od poškozeného částku 65.600,- Kč, nebyly ze strany P. V. ani nikoho z jeho rodiny zjištěny. Naopak manželka P. V. vyšla obviněnému vstříc, když svolila k tomu, že obviněnému budou peníze od poškozeného zaslány na jejich účet (tvrdil, že on má účet zablokovaný), odkud je následně vybrala a předala dovolateli, který je užil pro svoji potřebu.
Výše uvedenými závěry se soud prvního stupně jakož i soud odvolací přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněných, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci podvodného úmyslu; dovolací soud sdílí jejich závěry i co do formy úmyslného zavinění, má je za přiléhavé.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu jsou nepřípadné, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně naplňují zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., jak uvádí odvolací soud v odůvodnění svého usnesení.
Nejvyšší soud připomíná, že omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností a za uvedení v omyl jsou judikaturou považovány situace, kdy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečností. O takovou situaci se jednalo i v posuzované věci. V prvním případě byl poškozený uveden v omyl nepravdivým tvrzením dovolatele, že vrátí ve sjednané době vypůjčené peníze, uvěřil mu a vyplatil mu předmětnou částku. Obviněný však neučinil žádné kroky vedoucí ke splnění závazku, o němž od samého počátku věděl, že jej vzhledem ke svým majetkovým poměrům splnit nedokáže a nevytvořil si ani žádné předpoklady pro to, aby jej splnit mohl. Peníze si přes opakované urgence ponechal a použil pro vlastní potřebu. Jeho tvrzení, že se jednalo jen o „vzájemně nevyřízené platby“, nemá oporu ve výsledcích dokazování a nelze je akceptovat. Ve druhém případě to byla lživá záminka, pod kterou obviněný vylákal od poškozeného vyplacení částky 65.600,- Kč. Obviněný poškozenému v rozporu se skutečností tvrdil, že peníze budou užity k uspokojení finančních požadavků spojených s prodejem vozidla, ačkoliv od samého počátku byly určeny pro jeho osobní potřebu. Takové jednání jednoznačně vykazuje znaky trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak dovodily soudy obou stupňů.
Za takových okolností se nelze dovolávat znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu. Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl vrátit poškozenému v dohodnuté době či vůbec půjčené peněžní prostředky obviněný pouze předstíral, aby tak dosáhl toho, že mu poškozený peněžní prostředky půjčil, a že úmyslně vylákal od poškozeného peněžní prostředky pod lživou a jím smyšlenou záminkou, což bylo primárně prostředkem pro jeho obohacení, je vyloučeno posuzovat věc jen jako nesplnění závazku z občanskoprávního vztahu, jak naznačuje obviněný.
Skutek obviněného byl správně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková