ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1074.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1074/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 3. února 2009 dovolání Mgr. P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 385/2007 ze dne 24. 9. 2007, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, sp. zn. 92 T 54/2007 ze dne 29. 5. 2007 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 92 T 54/2007 byl obviněný Mgr. P. V. uznán vinným z trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a §213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle ustanovení §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. jej zároveň Městský soud v Brně zařadil do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný Mgr. P. V. v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodl usnesením Krajský soud v Brně dne 9. 5. 2007, sp. zn. 92 T 54/2007 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obžalovaného zamítl.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se uvedeného trestného činu obviněný dopustil dvěma skutky.
a) Od měsíce září 1999 do listopadu 2006 včetně (kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody), neplatil výživné na svou nezletilou dceru J. V., a to přesto, že mu tuto povinnost stanovil zákon o rodině a rozsudek Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. P 1200/99 ze dne 29. 2. 2000, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2000, ve kterém mu byla stanovena povinnost měsíčně přispívat na výživu nezletilé dcery J. částkou ve výši 1.000,- Kč, a to vždy do 1. dne v měsíci předem, k rukám matky J. V. V této souvislosti matka nezletilé dcery byla nucena, vzhledem k nepříznivé finanční situaci, požádat Úřad městského obvodu Mariánské hory a Hulváky v Ostravě o placení výživného za povinného, ale tento úřad vyplatil příspěvek na výživu nezletilého dítěte za povinného pouze od července do srpna roku 2001 včetně. Poté byla matka nucena tento příspěvek vrátit vzhledem k jeho odejmutí. Neplacením výživného se dostala do stavu nouze, v důsledku čehož byla nucena zajistit výživu své nezletilé dcery J. přijetím nekvalifikovaných zaměstnání, přičemž si rovněž vzala půjčku v celkové výši 120.000,- Kč. Za uvedené období obžalovaný dluží k rukám J. V. částku v celkové výši 86.000,- Kč.
b) Od března 2005 do listopadu 2006 včetně, kdy obviněný Mgr. P. V. nastoupil výkon trestu odnětí svobody, neplatil výživné pro svou nezletilou dceru K. V., studující, a to přesto, že dle pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně pod č. j. 23 P 20/98 ze dne 29. 5. 1998 je povinen přispívat na její výživu částkou 600,- Kč měsíčně vždy do 10. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte R. V., čímž za uvedené období dluží k rukám R. V. na výživném částku v celkové výši 12.600,- Kč.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Mgr. P. V. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. E. K. v zákonné lhůtě dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne 11. 3. 2008. Obviněný svým dovoláním napadl zamítavý výrok usnesení odvolacího soudu a v dovolání odkázal na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen o tom, že usnesení Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle názoru jeho obhájkyně Mgr. E. K. je napadené rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné a protiústavní, z důvodu tzv. opomenutých důkazů.
V odůvodnění dovolání obviněný uvádí, že oba soudy nižší instance nesprávně právně posoudily subjektivní stránku předmětného trestného činu a pochybily, když jej uznaly vinným. U mladší nezl. dcery J., kterou obviněný má z druhého manželství s J. V., uvádí, že k přímému nehrazení stanovených částek výživného nedocházelo z objektivního důvodu spočívajícího v tom, že mezi odsouzeným, matkou nezletilé na straně jedné a věřitelem panem J. H. na straně druhé byla uzavřena dohoda o tom, že obviněný bude věřiteli H. splácet dluh, který jemu a matce nezletilé vznikl za jejich společného soužití. V této dohodě bylo ujednáno, že obviněný bude měsíčně hradit částku 4.000,- Kč, z toho částku 1.000,- Kč místo matky nezletilé a tímto bude každý měsíc uhrazeno výživné na nezletilou. U starší nezl. dcery K., kterou má obviněný z prvního manželství s R. V., pak odsouzený hradil výživné pravidelně trvalým příkazem ze svého bankovního účtu, a to až do března 2005, kdy mu byl účet obstaven exekutorem z důvodu vymáhání dluhu právě panem J. H. Rovněž mu byly prováděny srážky ze mzdy, v důsledku čehož ztratil odsouzený možnost se svými finančními prostředky disponovat. V dalším období obviněný žil pouze z prostředků sociálních dávek, v důsledku čehož výživné fakticky hradit nemohl. Z výše uvedených důvodů se obviněný domnívá, že soud I. stupně pochybil, když jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy dle §213 tr. zák.
Dle názoru advokátky, právně zastupující Mgr. P. V., je napadené rozhodnutí navíc nepřezkoumatelné a protiústavní, a to z důvodu tzv. opomenutých důkazů. Podle obhajoby bylo totiž v řízení před soudem I. i II. stupně porušeno právo odsouzeného na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod tím, že soudy neprovedly výslech obhajobou navrhovaného svědka pana J. H., jehož výpověď měla významným způsobem potvrdit obhajobu odsouzeného. Před soudem II. stupně odsouzený navrhl provedení dalších důkazů, které nemohl předložit u jednání soudu I. stupně, nicméně soud II. stupně se s navrhovanými důkazy nevypořádal – z odůvodnění předmětného usnesení vůbec nevyplývá nic o tom, zda tyto důkazy soud provedl a jakým způsobem je zhodnotil. Tímto – dle názoru obhajoby – soudy porušily ústavou zaručené právo obviněného na spravedlivý proces i právo na obhajobu. Bez ohledu na to, zda předmětná dohoda byla platná či nikoliv, její uzavření by ovlivnilo pohled zainteresovaných soudů na subjektivní stránku trestného činu Mgr. P. V.
Závěrem svého vyjádření proto obviněný prostřednictvím své obhájkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyslovila státní zástupkyně, činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ve svém vyjádření nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení u soudů nižších instancí, poté shrnula dovolání obviněného a následně uvedla, že skutkové námitky, které obviněný v rámci svého dovolání vznáší, nezakládají žádný z důvodů dovolání dle §265b tr. ř. (což ani dovolatel nezpochybňuje). Nicméně dále uvedla, že předmětný dovolací důvod je relevantně uplatněn i tehdy, pokud v jeho rámci jsou tvrzeny skutečnosti, z nichž je možné usoudit, že došlo k porušení základních práv a svobod, ve smyslu dotčení základních požadavků na spravedlivý proces. V této souvislosti pak dále uvádí, že z pohledu ústavněprávního lze dle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Následně státní zástupkyně uvádí, že je pravdou, že výživné na nezletilé děti je pohledávka nezapočitatelná, a proto jakékoliv dohody, které uvedenou skutečnost ignorují, jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Přesto význam takových dohod v trestněprávním smyslu úplně bagatelizovat nelze, tím spíš za situace, že by obviněný takovou dohodu skutečně plnil, tato dohoda by byla z obou stran respektována a obviněný by byl přesvědčen o tom, že takto svou vyživovací povinnost plní. Logicky by tato skutečnost našla odraz především při hodnocení otázky zavinění a zkoumání stupně společenské nebezpečnosti obviněného.
V daném případě svědkyně J. Š., dříve V., existenci takové dohody zcela popírá – což ovšem nekoresponduje s tím, že v souvislosti se splácením dluhu podepsala svědkovi J. H. potvrzení o zaplacení výživného za rok 2002 (přestože v tomto bylo uvedeno, že toto pozbývá platnosti, pokud nebude obsahovat notářsky ověřený podpis pana H., k čemuž v daném případě nedošlo). Nicméně i takto naznačená skutečnost nasvědčuje tomu, že souvislost mezi splácením dluhu panu H. a hrazením výživného na nezletilou dceru J. je možné vysledovat. Proto státní zástupkyně uzavírá, že vzhledem k faktu, že v soudních rozhodnutích nebyla žádným způsobem řešena otázka, zda obviněný alespoň po nějakou dobu na nezletilou dceru J. prováděl splátky na úhradu dluhu, a to v rámci předpokládané částky 4.000,- Kč, má za to, že by jej soud I. stupně měl doplnit, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně a aby Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud jde o námitky obviněného ve vztahu k hrazení výživného na nezletilou dceru K., má státní zástupkyně za to, že dovolatelovy námitky jsou ryze skutkového charakteru a nelze k nim přihlížet, neboť skutková zjištění soudu I. stupně jsou kompletní a soud z nich vyvodil odpovídající právní závěr.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Následně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], v předepsané zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).Vzhledem k tomu, že dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze subsumovat pod citované ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska – zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, neboli zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti, relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat pouze soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako další přezkumnou instanci, nepředepisoval by taxativní vymezení dovolacích důvodů – srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03. Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na fakt, že tyto nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit stanovením jednotlivých zákonných dovolacích titulů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Vzhledem k důvodům uvedeným v obou předcházejících odstavcích nelze pod hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, které představují polemiku se způsobem, jak soudy nižších instancí vyhodnotily provedené důkazy a se správností či nesprávností některých skutkových závěrů, které učinily soudy na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud za právně relevantní pouze ty námitky dovolatele, podle nichž svým jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., zejména pro nedostatek subjektivní stránky.
V souvislosti s výše uvedeným trestným činem je třeba nejprve vymezit termín „výživné“. Tento pojem není žádným zákonem definován. Nicméně literatura i soudní praxe charakterizuje výživné jako nárok majetkové povahy, jehož prostřednictvím dochází k zabezpečování potřeb mezi subjekty rodiněprávního vztahu, určené především k hrazení výživy ve vlastním slova smyslu, ale rovněž k uspokojování ostatních hmotných potřeb (ošacení, obuv) i potřeb vzdělávacích, kulturních apod. Jinými slovy výživné je rodičem každoměsíčně odváděná částka, která je určena k uspokojování všech životních potřeb dítěte pro jeho všestranný rozvoj, a to po stránce fyzické i duševní.
Přestože je pravdou, že dle ustanovení §97 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, je výživné na nezletilé děti pohledávkou zásadně nezapočitatelnou, a proto jakékoliv dohody, které tento zákonný požadavek nerespektují jsou absolutně neplatné, přesto v trestněprávním smyslu je pro spravedlivé posouzení subjektivní stránky trestného činu i společenské nebezpečnosti trestného činu obviněného nutné posoudit i jakkoli prokázanou snahu o spolufinancování výdajů hmotných, popř. vzdělávacích a kulturních potřeb dětí. Za klíčové pro posouzení předmětného dovolání považuje Nejvyšší soud zejména projevený zájem obviněného o hrazení výživného k rukám obou matek svých dcer.
Ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že Mgr. P. V. se dostal do vleklých finančních problémů, když neuváženě a bez vědomí své manželky J. V., utratil půlmilionovou částku, pořízenou půjčkou od firmy K., za spotřební zboží určené k zařízení pronajatého domu v D. D. a nákupem zboží pro osobní spotřebu. V průběhu soudních řízení však vyšel najevo i fakt, že obviněný utrácel peníze rovněž hraním na automatech, pro tuto závislost se léčil na psychiatrické léčebně. Ze spisu rovněž vyplývá, že obviněný rozhodně nepatří mezi otce, kteří mají zájem po rozpadu manželství se aktivně spolupodílet na výchově svých dětí. Naopak, své děti zabezpečoval pouze soudně stanoveným výživným, které u dcery J. platil nepravidelně, přičemž náklady spojené s její výchovou a výživou hradil většinou až po upozornění nebo dokonce pod hrozbou trestního stíhání. U dcery K. je situace mírně odlišná – obviněný platil výživné nejprve nepravidelně, když mu na něm vznikl nedoplatek, doplatil jej, ale až po upozornění či hrozbě soudem. Později placení soudem stanovené částky platil každoměsíčně po dobu půl roku, to se však změnilo březnem 2005, kdy mu byl účet obstaven exekutorem, takže počínaje tímto měsícem se již na hmotném zabezpečení ani této dcery nijak nepodílel.
Kromě problematického hrazení soudně vyměřených částek výživného se obviněný na výchově svých dcer jak z prvního, tak z druhého manželství nijak nepodílel a lze bez nadsázky říct, že je zcela ignoroval – nijak je nekontaktoval, neinformoval se u jejich matek o tom, jak se jim daří či jak ve škole prospívají, ani jednou do roka jim nevěnoval dárek, čímž neprojevil o J. a K. zájem ani formálně. Svůj laxní postoj k hmotnému zabezpečení svých dcer nakonec zcela nezakrytě několikrát demonstroval, např. dne 16. 9. 2006 na Městském ředitelství Policie ČR slovy: „S bývalými manželkami se nestýkám, ani s nimi nejsem v žádném kontaktu. Dcery rovněž nenavštěvuji, ani se s nimi nestýkám, ani si nevoláme. Každý má svůj život.“ (č. l. 62-63). Tento jednoznačně neetický postoj je o to víc s podivem vzhledem k tomu, že obviněný je vysokoškolsky vzdělaný a navíc pedagog, u něhož se předpokládá kladný vztah k dětem a mládeži.
Ve svých námitkách, které odvolatel uplatnil v rámci svých písemných podání, uvádí na prvním místě fakt, že ohledně hrazení výživného na nezl. dceru J. k rukám matky J. Š. – V. existovala vedle písemného uznání závazku ještě ústní dohoda o způsobu hrazení dluhu svědkyní J. V. Tato dohoda dle výpovědní verze obviněného zněla tak, že odsouzený bude věřiteli H. splácet dluh, s tím, že dovolatel bude měsíčně splácet částku ve výši 4.000,- Kč, z toho 1.000,- Kč místo matky nezletilé, a tím bude výživné na nezletilou J. uhrazeno. Matka však před soudem existenci ústní dohody tohoto znění popřela. Dle její výpovědi tato dohoda byla nikoliv mezi ní a obviněným, ale mezi ní a panem H. a zněla tak, že až poté, co jí dovolatel zaplatí výživné, tak by mu mohla z této částky přispět na splátku dluhu (č. l. 131). V přípravném řízení se k tomuto spornému bodu vyjádřil i věřitel H., nicméně soud I. stupně důkaz výslechem tohoto svědka zamítl s tím, že dohoda je z právního hlediska stejně neplatná. Dovolatel však namítá, že skutečnost uzavření této dohody je podstatná pro posouzení subjektivní stránky projednávaného trestného činu.
K námitce dovolatele, že soudy I. i II. stupně neakceptovaly jeho návrh na provedení důkazu, který navrhoval a jehož provedení považuje v posouzení svého případu za klíčový, je nejprve nutno obecně uvést, že ustanovení §215 odst. 4 tr. ř. sice ukládá předsedovi senátu, aby po provedení všech důkazů zjistil, jestli strany řízení nečiní návrh na doplnění důkazů. Je však třeba rovněž říct, že pokud alespoň jedna ze stran návrh učiní, není povinností soudu provést každý navrhovaný důkaz. Soud, který případ projednává, je odpovědný za provedení všech důkazů, které jsou nutné ke zjištění skutkového stavu, a to tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. To však neznamená, že by soud měl povinnost provést všechny důkazy, opatřené v přípravném řízení. Projednávající soud sám rozhoduje, které důkazy provede, aby skutkový stav byl bez pochybností náležitě zjištěn. Je třeba říct, že v daném případě soudy I. i II. stupně nevyslechly svědka J. H. z toho důvodu, že jeho výslech k prokázání skutkového stavu nepovažovaly za nezbytný.
Při posuzování námitky dovolatele ke způsobu jím hrazeného výživného u nezletilé dcery J. V. ani Nejvyšší soud nepovažuje za klíčový moment zjištění přesného znění ústní dohody, o kterém z výpovědi svědků nepanuje shoda. Tedy nepovažuje za nutné, aby soud nalézací zjistil jakým způsobem měla J. V. – Š. přispívat na splácení dluhu – zda zápočtem výživného (které správně odmítl pro jeho protiprávní charakter) nebo odvedením domluvené částky do rukou pana H. poté, co jí obviněný výživné zaplatí. Nejvyšší soud za primární a určující považuje způsob jakým Mgr. V. svůj dluh skutečně splácel, neboť právě ze způsobu plnění dohodnutého závazku je možné usuzovat na skutečný úmysl dovolatele a z něj dovodit i míru jeho zavinění.
Pokud by za rozhodné bylo považováno znění ústní dohody, pak by jistě bylo v hlavním líčení nutné k otázce přesného znění této dohody vyslechnout nejenom obviněného a svědkyni V. – Š., ale rovněž i věřitele H. Nicméně za situace, kdy z výpovědí účastníků řízení vyplynul fakt, že po uzavření písemné dohody s věřitelem obviněný zaplatil ze svého účtu pouze první splátku a poté trvalý příkaz na dohodnutou částku zrušil (č. l. 73-75), již nebylo nutné požadovat svědectví od věřitele J. H., neboť otázka přesného znění ústní dohody, vzhledem ke zcela zjevné neochotě dlužníka předmětný dluh splácet, významově ztrácí smysl. Dovolatel tímto krokem dal jasně najevo, že jeho souhlas se vstřícným splátkovým kalendářem ze strany věřitele nebyl upřímný, a to ani přes reálnou hrozbu exekuce. Navíc ani v následujícím časovém období nevyplynula z jeho strany nijaká snaha o aktivní řešení této situace. Dovolatel se ani nepokusil znovu kontaktovat věřitele za účelem dodatečné úpravy smluvních podmínek o splácení svého dluhu, a stejně tak nekontaktoval ani svou bývalou manželku. Právě tento moment logicky nezmiňuje obhajoba, ale ani státní zástupkyně, která díky tomu ve svém jinak velmi podrobném rozboru dochází k závěru, aby Nejvyšší soud rozhodnutí krajského i městského soudu zrušil a aby městskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z výše uvedeného má Nejvyšší soud za prokázaný fakt, že úmysl Mgr. P. V. splnit svůj závazek vůči věřiteli H. (který se navíc písemně zaručil, že vůči obviněnému nebude podávat návrh na exekuci, pokud každý měsíc bude hradit domluvenou částku) je dostatečně zjevný, v důsledku čehož mají soudy, posuzující jeho zavinění, zcela jasnou představu o subjektivní stránce předmětného trestného činu.
V případě hrazení výživného u dcery K. je situace mírně odlišná. Na tuto svou dceru obviněný plnil svou vyživovací povinnost do února 2005, od března 2005 a v dalším období již výživné neplatil, neboť mu byl účet obstaven exekutorem právě z důvodu vymáhání dluhu panem J. H. V důsledku toho dovolatel ztratil možnost disponovat svými finančními prostředky, dle obhajoby měl k dispozici pouze omezené prostředky k uhrazení svých základních životních potřeb, a tak stanovené výživné v dalším období nehradil. Je však pravdou, že ani matka dcery K. – R. V. nebyla s plněním vyživovací povinnosti ze strany obviněného spokojena, neboť platby nebyly hrazeny pravidelně každý měsíc – dovolatel výživné neplatil a pak pod hrozbou soudního vymáhání zaplatil jednorázově, v dalším období výživné platil každý měsíc po dobu půl roku a poté zase přestal (č. l. 37). Co se týče nezaplacení výživného v období od března 2005, v této části projednávaného případu považuje Nejvyšší soud za klíčové pro posouzení míry zavinění především posouzení snahy obviněného na řešení své finanční situace, včetně zhodnocení jeho aktivit při hledání stálého pracovního poměru.
V dané souvislosti je ze spisového materiálu možné vysledovat dovolatelův laxismus rovněž při hledání stálého pracovního poměru, kterým by obviněný řešil svou dlouhodobě nepříznivou finanční situaci. Je sice pravdou, že obviněný práci skutečně hledal – tuto skutečnost soudům posuzujícím jeho případ za období od března do června 2006 i písemně doložil (č. l. 168 – 178), nicméně předložený počet odmítavých odpovědí vhledem k předmětnému období nesvědčí o dostatečně aktivním zájmu obviněného o trvalý pracovní poměr. Např. v měsíci květnu obviněný zdokladoval pouze jednu zamítavou odpověď, v měsíci červnu byly dvě. Přitom je nutné vzít v potaz i to, že obviněný nemá v péči nijakou osobu, a proto – vzhledem ke své finanční situaci – mohl veškerý svůj čas věnovat legálním výdělečným aktivitám.
Nedostatek finančních prostředků nepřivedl však dovolatele ke zvýšenému pracovnímu úsilí (např. k přijetí dvou pracovních poměrů – v dané situaci si to mohl dovolit), ale naopak k majetkové trestné činnosti – konkrétně ke spáchání trestného činu krádeže a trestného činu zpronevěry.
Ve svém dovolání se obviněný rovněž ohradil proti rozhodnutí soudu I. stupně, který jeho jednání kvalifikoval dle ust. §213 odst. 3 tr. z., ve vztahu k nezletilé dceři J. V., neboť se domnívá, že nezletilá J. nebyla nikdy neplacením výživného z jeho strany vystavena nebezpečí nouze. V této souvislosti argumentuje, že „stav nouze“ je nedostatek prostředků k uspokojení nutných životních potřeb bydlení, stravy a ošacení. Nicméně na svou obhajobu uvádí, že matka byla schopna svými silami zajistit dceři dostatečné vyživovací podmínky. Důkazem toho, že životní podmínky matky a dcery nebyly tak alarmující je dle jeho názoru i fakt, že bývalé manželce J. Š. – V. byl příspěvek na výživu nezletilé dcery, poskytnutý Úřadem městského obvodu Mariánské hory a Hulváky v Ostravě přiznán a v zápětí zase odebrán.
K tomu je nutné uvést, že z formulace ust. §213 odst. 3 tr. z. jednoznačně plyne, že stav nouze nemusí u oprávněné osoby skutečně nastat, jak předpokládá dovolatel. K naplnění tohoto znaku stačí, že tento stav v důsledku jednání pachatele reálně hrozí. To znamená, že v důsledku neplnění vyživovací povinnosti obviněným došlo k situaci, že vyživovaná by si sama, popř. bez poskytnutí příspěvku od státu, nemohla bez pomoci jiných osob opatřit ani základní prostředky k životu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 5. 4. 1984, sp. zn. 11 Tz 15/84, publikovaný v Bulletinu Nejvyššího soudu České republiky pod č. 31, ročník 1984, sešit 3, s. 30). Přičemž míra prostředků se posuzuje jak objektivně – ve vztahu k současné přiměřené životní úrovni občanů i subjektivně – s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 7. 3. 1986, sp. zn. 8 Tz 7/1986, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 24, s. 123).
Nejvyšší soud ale zdůrazňuje, že okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby je naplněna rovněž v případě, kdy hrozící nouze byla odvrácena zvýšenou či mimořádnou pracovní aktivitou matky dítěte, a to na úkor upokojování jejích vlastních potřeb, popř. poskytnutím státního příspěvku na výživu dítěte, apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 24. 7. 1981, sp. zn. 11 Tz 41/81, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod. č. 42, s. 289).
Období hrozící nouze sice není explicitně vymezeno ve výroku rozsudku soudu I. ani II. stupně, nicméně ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že onou kritickou periodou je období od r. 2001 do současnosti, tedy doba, kdy J. Š. ukončila mateřskou dovolenou a nastoupila do zaměstnání. V tomto období si přivydělávala brigádami a rovněž si brala půjčky – za celé dlužné období obviněného si dle vlastních slov vypůjčila cca 120.000,- Kč, které v současnosti splácí (č. l. 133).
Z takto provedeného dokazování soudů I. a II. stupně jasně vyplynulo, že obviněný liknavým hrazením povinných vyživovacích částek skutečně nebezpečí nouze způsobil, ale toto nebezpečí matka průběžně odvracela přijímáním brigád a půjčkami. Vzhledem k této důkazně ověřené skutečnosti Nejvyšší soud námitku dovolatele, aby jeho jednání bylo kvalifikováno rovněž dle §213 odst. 3 tr. z., odmítá jako neoprávněnou.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se ještě k názoru obhajoby Mgr. V. o tom, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a protiústavní z důvodu opomenutých důkazů, neboť v řízení před soudy I. a II. stupně bylo porušeno právo odsouzeného na spravedlivý proces (vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a to tak, že soudy neprovedly výslech navrhovaného svědka H., jehož výpověď měla významným způsobem potvrdit obhajobu odsouzeného. Jak bylo řečeno výše – Nejvyšší soud tuto argumentaci obhajoby odmítá, neboť oba soudy neprovedly tento důkaz pro jeho nadbytečnost. Je sice pravdou, že provedením výslechu tohoto svědka by soud nalézací nebo odvolací přesněji zjistil znění ústní dohody o způsobu hrazení výživného obviněným vůči jeho bývalé manželce J., nicméně provedení tohoto důkazu by na rozhodnutí soudu nemělo žádný vliv. Z předložených výpisů z účtu pana H. jednoznačně vyplynulo, že dovolatel zaplatil domluvenou měsíční splátku pouze jednou, a to v květnu 2002. Rovněž další písemně doložené důkazy, které obhajoba před soudem II. stupně navrhovala, a sice emailový dopis J. Š. – V. ze dne 9. 3. 2005 (č. l. 179) a dále zamítavé emailové odpovědi adresované obviněnému, reagující na zájem o uzavření pracovního poměru (č. l. 168 – 178), skutečně projednávajícímu soudu nesdělují žádnou natolik podstatnou informaci, která by byla schopna zvrátit jejich rozhodnutí ve prospěch obviněného.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že právo na spravedlivý proces tímto postupem jednoznačně porušen nebyl. Naopak nadbytečným prováděním obhajobou navrhovaných důkazů by došlo ke zbytečným průtahům v řízení, čímž by se nalézací či odvolací soud provinil proti zásadě hospodárnosti řízení. Obhajobě lze přisvědčit pouze v tom, že o důvodu odmítnutí navrhovaných důkazů se měly oba soudy alespoň stručně zmínit v odůvodnění svých rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s rozhodnutími soudů I. i II. stupně ztotožňuje, v důsledku čehož dovolání Mgr. P. V. podané na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v daném případě se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman