ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1334.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1334/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 o dovolání obviněného R. Š. a obviněného P. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2009, sp. zn. 67 To 173/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 64/2008, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š.
o d m í t á .
II. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání obviněného P. K. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2009, sp. zn. 67 To 173/2009, ohledně tohoto obviněného zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. května 2009, sp. zn. 2 T 64/2008, byli obvinění R. Š. a P. K. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. v souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a za to byl oběma obviněným uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Soud podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných nahradit poškozené VZP ČR vzniklou škodu.
K odvolání obviněných R. Š. a P. K. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 30. června 2009, sp. zn. 67 To 173/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. Š. uznal vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a obviněného P. K. uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 a §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Oběma obviněným za to uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud rozhodl o povinnosti obou obviněných zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené V. z. p. Č. r. se sídlem P. částku 9 650 Kč.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 7. 10. 2007 v době kolem 00.50 hod. v P. šli prostředkem ulice, čímž bránili v průjezdu osobnímu automobilu tovární značky Renault Megane Scenic když je řidič automobilu poškozený P. Ř. vyzval, aby mu uvolnili cestu, začali se s ním navzájem slovně urážet, obžalovaný R. Š. nasedl na přední kapotu automobilu a udeřil do ní, vzápětí se začal s poškozeným, který z automobilu vystoupil, strkat, až poškozený i obžalovaný Š. upadli na zem, přitom byl poškozený obžalovaným P. K. opakovaně lehce kopnut do hlavy, a když v dalším napadání poškozeného bylo obžalovanému P. K. zabráněno J. L., obžalovaný P. K. z místa utekl, přičemž následně poškozený P. Ř. upadl na zem a tímto jednáním oba obžalovaní způsobili poškozenému vážné zranění spojené s dvanáctidenní hospitalizací a následnou dlouhotrvající ambulantní léčbou, a to těžký otřes mozku, úrazové podmozečnicové krvácení v levé temenospánkové krajině mozku, zlomeninu pyramidy skalní kosti (spodina lební) a puklinu spánkové kosti vpravo s úrazovou perforací ušního bubínku vpravo, v důsledku čehož byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života pod dobu nejméně 3 měsíců jednak počáteční hospitalizací, jednak v další době zejména pro psychické se notorické se poruchy, zpočátku trpěl bolestmi hlavy, v další době závrativostí, poruchami čichu a chuti a jednostranným zhoršením sluchu, přičemž výraznější potíže přetrvávaly po dobu cca 10 týdnů.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění R. Š. a P. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný R. Š. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku zopakoval svou obhajobu uplatněnou již v průběhu předchozího řízení, když především namítl, že v posuzované věci ve výpovědích svědků a poškozeného existuje značné množství rozporů. Není pravdou, že by si sedl na kapotu auta poškozeného a dokonce z něj poté odmítl slézt. Soudy se nijak nezabývaly tím, že on sám byl poškozeným napaden, a pokud jej poté chytl za ruce, tak se pouze bránil případným dalším útokům ze strany poškozeného. Veškerá zranění si přitom poškozený způsobil sám, když vlastní vahou těla upadl na obrubník. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, zrušil a věc případně přikázal k novému projednání jinému soudu.
Obviněný P. K. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především namítl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Soudy sice dospěly k závěru, že poškozeného opakovaně kopl do hlavy, avšak výpovědi svědků (P. Ř., D. Ř. a J. L.) se v tomto směru rozchází. Jediným svědkem, který o jeho kopání do hlavy poškozeného vypovídal, byl J. L., jehož výpověď nelze považovat za věrohodnou, neboť obsahuje zásadní rozpory. Dovolatel dále namítl, že ze znaleckého posudku, z něhož v řízení soudy vycházely, nevyplývá, že by svým jednáním způsobil poškozenému jakoukoliv újmu na zdraví. Takový závěr učinil i odvolací soud, avšak již nesprávně kvalifikoval jednání obviněného jako pokus trestného činu ublížení na zdraví. Taková právní kvalifikace by byla možná pouze tehdy, pokud by soudy zjistily, že obviněný vůbec nejednal, tedy, že např. pouze napřahoval nohu směrem k hlavě poškozeného, ale vůbec jej nezasáhl. Pokud obviněný podle zjištění soudů jednal (tj. své jednání dokonal), ale svým jednáním nezapříčinil žádný relevantní následek (újmu na zdraví poškozeného), nemůže se podle názoru dovolatele jednat o trestný čin. Úmyslem obviněného nebylo způsobit poškozenému újmu na zdraví. Soudy vůbec nehodnotily, že sám poškozený udeřil spoluobviněného Š. do obličeje a i dále pokračoval v jeho napadání, až sám upadl u zdi domu. Pokud pak soudy dospěly k závěru, že si obviněný musel být vědom následků, které mohou nastat, pokud bude kopat ležícího poškozeného do hlavy, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a nevycházely z učiněných skutkových zjištění. Vzhledem k závěru, že se obviněný na vzniklé újmě na zdraví poškozeného svým jednáním nepodílel, je pak nesprávný také výrok, kterým odvolací soud rozhodl, že obvinění R. Š. a P. K. jsou povinni nahradit vzniklou škodu společně a nerozdílně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a ve věci znovu rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje.
Nejvyšší soud po zjištění, že obě podaná dovolání jsou přípustná, byla podána včas, oprávněnými osobami a vykazují zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž obvinění svá dovolání opírají, naplňují dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky uplatněné obviněným R. Š. Podstatou dovolacích námitek tohoto obviněného je totiž v podstatě (přestože formálně namítá nesprávnost právního posouzení skutku) polemika se skutkovými zjištěními soudů. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci jeho činu. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci a dovolacímu soudu překládá vlastní, od těchto zjištění odlišnou, verzi skutkového děje, jejíž podstatou je tvrzení, že ve skutečnosti to byl poškozený, kdo tohoto obviněného fyzicky napadl.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je ovšem nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k námitkám obviněného R. Š., jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). Dovolání obviněného R. Š. tak bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, což opodstatňuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Stejné závěry je pak nutno učinit i ve vztahu k té části dovolacích námitek obviněného P. K., které spočívají v tvrzení, že se jednání, které je mu kladeno za vinu nedopustil a závěry soudů (o opakovaném kopnutí do hlavy poškozeného) vychází z vzájemně si odporujících svědeckých výpovědí. Takovými námitkami dovolatel, stejně jako obviněný R. Š., nenapadá vadnou právní kvalifikaci svého činu, ale ve skutečnosti toliko polemizuje se skutkovými závěry soudů. Pro posouzení těchto námitek proto platí, co již bylo uvedeno výše, s tím, že i u tohoto obviněného by tak bylo opodstatněno odmítnutí jeho dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pouze pro úplnost tak lze dodat (obvinění v tomto směru nijak nenamítají extremní rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním), že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely především ze svědeckých výpovědí poškozeného P. Ř., D. Ř. a J. L., z výpovědi znalce MUDr. M. S., a pokud jde o jednání obviněného P. K. částečně také z výpovědi spoluobviněného R. Š., a z listinných důkazů (zejména z protokolu o lékařském vyšetření obviněného R. Š. na ovlivnění alkoholem ve Fakultní nemocnice na Bulovce ze dne 7. října 2007, ze záznamu o prohlídce obviněného R. Š. z Fakultní nemocnice na Bulovce ze dne 7. října 2007, z lékařské zprávy o stavu poškozeného ze dne 7. října 2007 z neurologického oddělní ÚVN Praha, z propouštěcí zprávy ÚVN Praha ze dne 18. října 2007, ze zprávy o ambulantním vyšetření poškozeného P. Ř. ze dne 31. října 2007, z protokolu o ohledání místa činu ze dne 7. října 2007, z fotodokumentace Policie ČR o ohledání místa činu ze dne 7. října 2007, z odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha ze dne 19. listopadu 2007). Na základě těchto skutkových zjištění pak soudy dospěly k závěru, že se obviněný R. Š. dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když po vzájemném strkání a potahování s poškozeným z nedbalosti způsobil jeho pád na obrubník chodníku, následkem čehož poškozený utrpěl zranění specifikovaná ve výroku napadeného rozsudku, a obviněný P. K. jednáním spočívajícím v opakovaném lehkém kopnutí do hlavy na zemi ležícího poškozeného se dopustil pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že popsané jednání obviněného nezpůsobilo poškozenému žádnou újmu na zdraví. Je zřejmé, že soudy se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Již v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly však uplatněny dovolací námitky obviněného P. K. spočívající v tvrzení, že nemohl být uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., pokud soudy dospěly k závěru, že poškozeného opakovaně lehce kopl do hlavy, a tedy své jednání dokonal, aniž poškozenému způsobil nějakou újmu na zdraví, a dále též námitkou, že mu byla nesprávně uložena povinnost, aby nahradil vzniklou škodu společně a nerozdílně s obviněným R. Š., pokud ze zjištění soudů vyplynulo, že svým jednáním poškozenému žádnou újmu na zdraví nezpůsobil.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za „ublížení na zdraví“ se přitom považuje porucha zdraví, která spočívá v porušení normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňující výkon obvyklé činnosti nebo mající jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a jež zpravidla vyžaduje lékařské vyšetření, i když nezanechává trvalé následky.
Pokus trestného činu je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§8 odst. 1 tr. zák.). Vykoná-li tedy pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, ale k jeho dokonání nedojde, pak jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu (srov. rozhodnutí č. 33/1965-I. Sb. rozh. tr.). Jednání musí být v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, přičemž trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové větě, nebo již přímo směřuje k takovému jednání popsanému ve skutkové větě. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je tedy třeba chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. tr.).
Pokud ze skutkových zjištění soudů, opírajících se o ve věci provedené důkazy, vyplývá, že obviněný P. K. opakovaně (byť lehce) kopal do hlavy na zemi ležícího poškozeného, což by vzhledem k charakteru útoku a k části těla, která byla napadána, mohlo mít za následek takovou újmu na zdraví poškozeného, která by vykazovala znaky přinejmenším ublížení na zdraví ve smyslu §221 tr. zák., a obviněný byl s takovýmto následkem srozuměn, přičemž takový následek na zdraví poškozeného jednáním obviněného nenastal, pak je zcela zřejmé, že se svým jednáním dopustil pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný v posuzovaném případě vykonal vše, co bylo třeba, aby nastal následek (ublížení na zdraví), který zakládá trestný čin podle §221 tr. zák., když v době svého útoku prakticky bezbranného poškozeného ležícího na zemi opakovaně a cíleně kopal do hlavy, tedy do takové části těla, kde se jednak nachází mozek, tj. jeden z životně důležitých lidských orgánů, ale dále i jednotlivé smyslové orgány, přičemž k následku na zdraví poškozeného nedošlo z důvodů nezávislých na vůli obviněného. Obviněný tedy poškozeného svým jednáním bezprostředně ohrožoval a vzhledem ke způsobu a cíli jeho útoku (obviněný si zároveň v době útoku nemohl být jistý, kterou část hlavy poškozeného zasáhne) muselo být zřejmé, že toto jeho jednání může mít za následek újmu na zdraví, která může mít přinejmenším charakter ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §221 tr. zák., a s případným vznikem tohoto následku musel být i srozuměn /§4 písm. b) tr. zák./. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného důvodnými, neboť právnímu posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 ve spojení s §221 odst. 1 tr. zák. nelze nic, co by prospívalo obviněnému, vytknout.
Tomuto posouzení činu obviněného P. K. však již neodpovídá obsah skutkové věty výroku napadeného rozsudku, v níž se mimo jiné též uvádí, že „…obžalovaný R. Š. nasedl na přední kapotu automobilu a udeřil do ní, vzápětí se začal s poškozeným, který z automobilu vystoupil, strkat, až poškozený i obžalovaný Š. upadli na zem, přitom byl poškozený obžalovaným P. K. opakovaně lehce kopnut do hlavy, a když v dalším napadání poškozeného bylo obžalovanému P. K. zabráněno J. L., obžalovaný P. K. z místa utekl, …a tímto jednáním oba obžalovaní způsobili poškozenému vážné zranění spojené s…“. Ve skutkové větě je sice popisováno samostatné jednání obou obviněných, spočívající v případě obviněného R. Š. ve stržení poškozeného na zem, které podle zjištění soudů způsobilo poškozenému zranění popsaná ve skutkové větě rozsudku, a v případě obviněného P. K. v opakovaném kopání do hlavy poškozeného, z něhož však poškozenému žádná újma na zdraví nevznikla. V rozporu s těmito závěry je však ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu výslovně uvedeno, že zranění poškozenému způsobili oba obvinění, byť obviněný P. K. byl uznán vinným toliko pokusem trestného činu ublížení na zdraví. Skutek, tak jak byl popsán ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, tak evidentně neodpovídá ve věci učiněnému zjištění, že poškozenému jednáním obviněného P. K. nevznikla žádná újma na zdraví, a neodpovídá pak ani použité právní kvalifikaci činu tohoto obviněného. Odvolací soud tak sice na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, že obviněný P. K. nezpůsobil svým jednáním žádný trestně právně relevantní následek vztahující se k poškození zdraví poškozeného P. Ř., tento závěr však nepromítl do skutkové věty výroku rozsudku, a naopak zde nesprávně uvedl, že následek v podobě tam blíže konkretizované újmy na zdraví poškozeného způsobili oba obvinění. Popis skutku ve skutkové větě rozsudku tedy neodpovídá použité právní kvalifikaci a proto je z tohoto hlediska vadný a s ohledem na dovolací námitky obviněného P. K. nemůže obstát.
Nejvyšší soud pak shledal důvodnými i ty námitky obviněného P. K., které směřují proti správnosti výroku o náhradě škody napadeného rozsudku, jímž bylo obviněnému uloženo, aby škodu vzniklou na zdraví poškozeného nahradil poškozené VZP ČR společně a nerozdílně se spoluobviněným R. Š.
Podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu (či jinou odškodnitelnou materiální újmu), uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas a řádně uplatněn. Soud však může zavázat obžalovaného k povinnosti nahradit škodu jen v případě, když škoda byla způsobena právě trestným činem, jímž byl uznán vinným v odsuzujícím rozsudku (srov. rozhodnutí č. 32/1963 Sb. rozh. tr.). Musí jít tedy o škodu, která byla následkem (účinkem) trestného činu, kterým byl uznán vinným, a to případně i bez ohledu na to, zda a jak se projevila v právní kvalifikaci trestného činu. O takovou škodu jde, pokud její vznik je v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem, naplňujícím znaky tohoto trestného činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele jako základní složkou skutku a znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu (srov. rozhodnutí 1/1968-II. Sb. rozh. tr.). O povinnosti zaplatit škodu rukou společnou a nerozdílnou, může soud rozhodnout pouze tehdy, pokud za způsobenou škodu odpovídá více spoluobžalovaných a nárok poškozeného byl uplatněn vůči všem (srov. rozhodnutí č. 45/1993-II. Sb. rozh. tr.).
Při promítnutí výše uvedených zásad na projednávaný případ, je zřejmé, že ve věci bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného P. K. nahradit poškozené V. z. p. Č. r. škodu vzniklou na zdraví poškozeného P. Ř. společně a nerozdílně se spoluobviněným R. Š., ačkoliv soudy na základě ve věci učiněných skutkových zjištění uzavřely, že obviněný P. K. svým jednáním nezpůsobil žádnou újmu na zdraví poškozeného a škoda vznikla výlučně jednáním obviněného R. Š. (str. 6 a 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Za této situace je pak výrok napadeného rozsudku, jímž byla stanovena povinnost obviněného P. K. k náhradě škody spočívající v nákladech vynaložených poškozenou V. z. p. na léčení poškozeného P. Ř. v rozporu s ustanovením §420 odst. 1 obč. zák., podle něhož každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Proto tento výrok odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací námitky obviněného P. K. jsou v tomto směru opodstatněné.
Nejvyšší soud z důvodů výše již rozvedených k dovolání obviněného P. K. ohledně tohoto obviněného zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze, přičemž zrušení výroku o vině u tohoto obviněného též ohledně trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jenž ani nebyl podaným dovolání napaden, je opodstatněno zjištěním, že tento trestný čin byl spáchán v jednočinném souběhu (jedním skutkem) s trestným činem ublížení na zdraví, resp. s jeho pokusem. V dalším řízení pak Městský soud v Praze jako soud odvolací znovu projedná odvolání obviněného P. K. a rozhodne o něm v intencích tohoto rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud též zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. S ohledem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. pak platí, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného P. K.
Dovolání obviněného R. Š. pak Nejvyšší soud z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných, než zákonných důvodů. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík