ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1386.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1386/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2009, o dovolaní obviněného M. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2009, sp. zn. 7 To 161/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/07, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2008, sp. zn. 49 T 10/07, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., za který byl odsouzen podle §222 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěné době dne 23. ledna 2007 v P., ulici N. P. v opuštěné zemědělské usedlosti naproti objektu, po předchozím konfliktu s poškozeným J. S. mezi bezdomovci přezdívaným „J.”, tohoto fyzicky napadl údery odpovídajícími ranami pěstí ruky a kopy obutou nohou či nakleknutím na hrudník zejména do oblasti hlavy a hrudníku, čímž mu způsobil zejména oděrky a krevní výron v pravé čelní krajině, v okolí pravého oka, v oblasti obočí, na nose, na levé polovině hrudníku, levé paži, pravém stehně, stržení kůže na hřbetu 3. a 4. prstu levé ruky, zlomeninu nosních kůstek, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních v obou čelních a spánkových krajinách, na konvexitě obou polokoulí mozku, podmozečnicové krvácení na obou čelních a pravém spánkovém laloku mozku a v oblasti červu mozečku, difuzní tečkovité krevní výrony v bílé hmotě mozku, příčnou zlomeninu třetiny hrudní kosti a sériové zlomeniny žeber vlevo 2. až 4. a 7. žebra ve vnitřní klíční části, 2. až 10. v zevní klíční až přední pažní čáře, vpravo 2. ve střední klíční čáře a 6. ve střední klíční čáře s krevními výrony ve svalstvu v okolí zlomenin a pod pohrudnicí a akutní roztažení pravé komory srdeční, tímto jednáním došlo k poškození důležitého orgánu poškozeného S., které vyžadovalo dobu léčení výrazně přesahující šest týdnů, přičemž jej měl po napadení na místě zanechat a poškozený omezený v pohybu v důsledku tohoto způsobeného poranění a následného nástupu bezvědomí urychleného těžkou opilostí, vdechl kyselý žaludečný obsah do plic a při spolupůsobení úrazového šoku, nízké teploty a následných změn v dýchacím a oběhovém systému v době do 24. 1. 2007 do 13,30 hod. zemřel.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. února 2009, sp. zn. 7 To 161/2008 tak, že podle §256 tr. řádu obviněným podané odvolání zamítl. Toto rozhodnutí bylo doručeno obhájci dne 12. března 2009 a obviněnému dne 10. června 2009.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. T. L. dovolání, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 12. května 2009.
Obviněný svým dovoláním napadl celou výrokovou část citovaného usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. 1) tr. řádu.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že nalézací soud svým výrokem chybně konstruuje trestní odpovědnost odsouzeného jako odpovědnost za následek a nikoli jako odpovědnost za jednání a za příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Konkrétně uvedl, že pokud jsou správná skutková zjištění nalézacího soudu (tedy, že zranění popsaná ve výroku napadeného rozsudku způsobil poškozenému obviněný), nelze obviněnému ve vztahu k smrtelnému následku přičítat zavinění. Dle obviněného jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Svoji námitku opírá o obsah zvukového záznamu výslechu znalce MUDr. Z. Š. z hlavního líčení, který dle obviněného opakovaně potvrdil, že k smrti poškozeného mohlo dojít i bez působení úrazového šoku, jen v důsledku spolupůsobení nízké okolní teploty a k bezvědomí mohlo u poškozeného dojít i bez působení úrazového šoku, jen v důsledku vdechnutí zvratků (ve stavu těžké opilosti) a v důsledku nízké okolní teploty. Dle obviněného znalec při výslechu také potvrdil, že k bezvědomí mohlo u poškozeného dojít i jen v důsledku samotné těžké opilosti. Dále rekapituluje otázky, které byly položeny znalci jeho obhájcem, jakož i odpovědi znalce:
• Na otázku: „Pokud by poškozený ve stavu těžké opilosti vdechnul žaludeční obsah a bylo by tam to spolupůsobení nízké okolní teploty, nebylo by tam působení úrazového šoku, mohlo by také dojít k úmrtí?”, odpověděl znalec „Samozřejmě.“
• Na doplňující otázku obhajoby: „Následkem jenom vdechnutí a spolupůsobení teploty?”, odpověděl znalec „Určitě.“
• Na otázku: „Ten úrazový šok tady nebyl nutnou podmínkou? Kdyby byl takhle těžce opilý vdechnul zvratky a byla tam taková nízká teplota, mohl zemřít i bez toho ten člověk?”, odpověděl znalec „Určitě, určitě.”
• Na otázku obhajoby, zda k bezvědomí poškozeného mohlo dojít v důsledku jeho těžké opilosti, znalec uvedl, že i těžká opilost sama o sobě vede k bezvědomí.
Na závěr svého dovolání obviněný shrnuje, že pokud z výpovědi znalce vyplývá, že poškozený mohl zemřít i jen v důsledku toho, že v těžké opilosti vdechl zvratky a že teplota okolního prostředí byla nepříznivě nízká, pak nalézací soud nesprávně o své vůli uzavřel, že na smrti poškozeného se jakkoli podílelo i způsobené poranění. Namítá, že soud rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo a nesprávně obviněnému přičetl vinu za smrt poškozeného. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve svém vyjádření uvedl, že obviněný formálně deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom, že nalézací soud ve výroku o vině chybně konstruoval jeho trestní odpovědnost za následek, a nikoli jako odpovědnost za jednání a za příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, avšak ve skutečnosti vznáší výhrady k tomu, jak soudy obou stupňů vyhodnotily obsah znaleckého posudku znalce MUDr. Š. Dále uvedl, že obviněný se prostřednictvím změny v hodnocení skutkových zjištění domáhá změny právního hodnocení věci a posouzení svého trestního jednání jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce připomíná, že v projednávané věci se nejedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Námitky obviněného uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu kvalifikuje státní zástupce jako nedůvodné a tudíž dle něho není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Státní zástupce uzavírá, že námitky uplatněné obviněným nenaplňují důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a 1) tr. řádu a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. řádu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu, vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu), že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. řádu), a že bylo podáno oprávněnou osobou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu).
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až h) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které dovolání obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na které je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání je podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předchozích odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ty námitky obviněného, v nichž právní vady spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů soudem a které se týkají hodnocení znaleckých posudků lékařů. Tyto námitky se týkají primárně procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení vycházely. V této části dovolání tedy uplatnil obviněný námitky skutkové, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat. Dovolací soud již opakovaně připustil, že zásada, s níž se přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl obviněným relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž namítl, že nalézací soud chybně konstruuje trestní odpovědnost obviněného jako odpovědnost za následek a nikoli jako odpovědnost za jednání založenou příčinnou souvislostí mezi jednáním a následkem - smrtí poškozeného. V návaznosti na svoji námitku o neexistenci příčinné souvislosti, obviněný zpochybnil použitou právní kvalifikaci, když namítl, že měl být odsouzen pouze za ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (k okolnostem spolupůsobícím při smrti poškozeného – prochladnutí – viz odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu).
V obecné rovině je nutno uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou ujmu na zdraví, způsobí-li tímto činem smrt. Za tento trestný čin bude potrestán odnětím svobody na deset až patnáct let. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk. Pojem „těžká újma na zdraví” je upraven v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. a je vymezen dvěma podmínkami: vážnou poruchou zdraví nebo vážným onemocněním, které je zároveň některým z taxativně vyjmenovaných případů popsaných pod písm. a) až ch) citovaného ustanovení.
Již z uvedené zákonné citace vyplývá, že k trestnosti jednání pachatele, které naplňuje znak trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. je třeba existence úmyslného zavinění, jako obligatorního znaku subjektivní stránky. Závěr o tom, zda tu zavinění je, popř. o jakou formu zavinění jde, je závěrem právním (srov. č. 60/1972-IV Sb. rozh.), ke kterému je možno dospět na podkladě skutkových zjištění soudu po provedeném dokazování. Dokazování nutno v tomto směru třeba zaměřit na vědomostní a volní složku psychického vztahu pachatele k jeho trestné činnosti a tyto okolnosti adekvátním způsobem vyjádřit zejména v tzv. skutkové větě rozsudku, ale též v jeho odůvodnění. Teprve po zjištění, co pachatel věděl a co chtěl, může soud učinit právní závěr o existenci a formě jeho zavinění, který následně vyjádří v tzv. právní větě rozsudku.
K naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (tedy v jeho základní skutkové podstatě) nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou ujmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. trest.). Obecně přitom platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /§4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /§4 písm. b) tr. zák./. Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl poškozenému přivodit právě takové poranění, které nakonec způsobil. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. (viz k tomu P. Šámal, F. Púry, S. Rizman, Trestní zákon. Komentář. II. Díl, 6. vyd., C. H. Beck, Praha 2004, str. 1321-1322). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z intenzity útoku, ze způsobu provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí číslo II/1965 Sb. rozh. trest). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. trest.).
Konečně je třeba zmínit, že z hlediska tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 §222 tr. zák. se vyžaduje, aby následek v podobě smrti napadeného byl způsoben pouze z nedbalosti /§6 písm. a), §5 tr. zák./. Jinak by totiž bylo nutné posoudit skutek jako trestný čin vraždy.
K otázce příčinného vztahu mezi jednáním a následkem je nutno v obecné rovině uvést, že požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek (který se vztahuje k objektu trestného činu) skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu §4 a §5 tr. zák. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu.
Podle všeobecně přijímané teorie – z níž Nejvyšší soud vychází ve své ustálené judikatuře (viz kupř. usnesení sp. zn. 11 Tdo 495/2009) – je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal nebo nenastal způsobem, jakým nastal. Není rozhodující, zda k následku došlo působením více okolností, tedy nejen jednáním pachatele (srov. přiměřeně č. 47/1970-II., Č. 21/1981, Č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. ledna 2003, sp. zn 4Tz 57/2002, podrobně vyložil hlediska, jimiž se při posuzování kauzálního nexu u nedbalostních trestních činů řídil. Zdůraznil, že nedbalostní jednání a jeho kauzální nexus k následku jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i příčina jednání pachatele, i když je jen jedním článkem z řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Každé jednání, bez kterého by následek nenastal, ale dle uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu není stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska spolupůsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku a zvlášt\' určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním a následkem trestného činu. Při nedbalosti, jak v předmětném rozhodnutí zdůraznil Nejvyšší soud, je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout (srov. rovněž 11 Tdo 1078/2006). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. V trestním právu do příčinnosti v širším smyslu se zahrnují i tzv. podmínky. Je tomu tak proto, že někdy je třeba postihnout i jednání, která jsou pouhou podmínkou následku. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Přitom není rozhodné, zdali taková podmínka byla objektivně nutnou nebo nahodilou příčinou následku.
Podle soudní judikatury (srov. R 47/1970-II) není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom pouze jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou. Trestní odpovědnost pachatele za tento následek závisí na tom, zda následek i příčinný vztah k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním či nikoliv.
Námitce stěžovatele ohledně absence kauzálního nexu přisvědčit nelze. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a způsobil tímto činem smrt. V návaznosti na to, co bylo vysloveno výše, nalézací soud si při posuzování subjektivní stránky jednání obviněného byl vědom toho, že následek v podobě smrti byl způsoben pouze z nedbalosti. Podrobně údaje ohledně otázky příčiny úmrtí poškozeného jsou uvedeny na str. 15 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Nalézací soud dovodil (srov. strany 18 a 19 odůvodnění jeho rozhodnutí), že „s ohledem na podrobné vysvětlení těchto příčin a okolností.... je třeba z hlediska subjektivní stránky hodnotit tuto část jednání jako nedbalostní.” Obviněný velmi dobře věděl, v jakém stavu poškozený je, fyzicky s ním byl v kontaktu, přesto v útoku pokračoval (viz četnost poranění), posléze bezvládného poškozeného na místě zanechal bez jakékoliv pomoci. Obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit i smrt poškozeného (opět je třeba konstatovat rozsah a charakter poranění, ale i skutečnost, že poškozený byl v prostředí, ve kterém může velmi rychle prochladnout), ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí (§5 písm. a) tr. zák.).
Obviněný označuje jako dovolací důvod dále ustanovení §265b odst. 1 písm. 1) tr. řádu. K tomu je třeba v obecné rovině uvést následující:
Tento dovolací důvod zahrnuje v sobě dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod založen tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Pokud jde o námitku obviněného, týkající se tvrzeného rozporu se zásadou in dubio pro reo, pak je možno říci, že tato námitka obsahově nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádný jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. řádu) znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dokazováním pochybnost o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ohledně právních otázek se totiž uplatňuje zásada iura novit curia.
Obviněný uplatnil druhou alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tj. že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí nalézacího soudu, byl dán důvod dovolaní uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný sice uplatnil uvedenou námitku k dovolání právně relevantně, ale Nejvyšší soud ji považuje za neopodstatněnou, jelikož jako neopodstatněné kvalifikuje námitky vznesené v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutkovým a právním závěrům soudu nalézacího, ke kterému se přiklonil i odvolací soud, nemohlo být jednání obviněného posouzeno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jak se obviněný v dovolání domáhal. Nejvyšší soud neměl důvod zpochybňovat právní závěr nalézacího a odvolacího soudu, že zjištěné jednání naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž uvedený (takto již zmíněný extrémní rozpor) obviněný ani nenamítal. Proto dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud rozhodnutí v předmětné věci učinil v souladu s stanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman