ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.324.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 324/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2009 dovolání podané obviněnou R. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 10 To 466/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 211/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 1 T 211/2008, byla R. F. uznána vinnou trestnými činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zák., řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a podle §201 odst. 2 a 35 odst. 1 tr. zák. byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byla obviněná pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Současně jí byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti let.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi se obviněná dopustila shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 7. 9. 2008 kolem 13.00 hod. v M. B. na parkovišti v ulici J. P. řídila osobní automobil zn. Citroën AX po požití alkoholických nápojů s nejméně 3,19 promile alkoholu v krvi, přičemž před domem narazila do zaparkovaného osobního automobilu zn. Dacia Logan majitele Z. K., na němž poškodila pravé přední dveře a tohoto jednání se dopustila přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 19 T 79/2008-20 ze dne 13. 5. 2008 byla odsouzena pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., za který jí byl mimo jiné uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců, čímž také pozbyla řidičského oprávnění skupiny B podle zákona č. 361/2000 Sb.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 10 To 466/2008, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl. Toto usnesení bylo doručeno mimo jiné obviněné R. F. dne 20. 1. 2009 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Mladé Boleslavi dne 15. 1. 2009.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Z. M. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi dne 26. 1. 2009.
Obviněná svým dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a jeho prostřednictvím i rozsudek soudu prvního stupně. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a písm. g) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněná v tom, že odvolací soud vyšel z nesprávného zjištění, že poslední kontrolu u lékaře absolvovala dne 18. 3. 2008. Ve skutečnosti obviněná toho dne absolvovala první z řady kontrol u svého praktického lékaře poté, co prodělala mozkovou mrtvici a od 22. 1. 2008 je v pracovní neschopnosti. Pravidelně navštěvuje neurologa. Dále obviněná uvádí data, kdy proběhly kontroly u její praktické lékařky v roce 2008 a 2009, jednalo se o kontroly v intervalech čtrnácti dnů až dvou měsíců. Obviněná se veřejného zasedání chtěla zúčastnit, vznesené obvinění bylo přímým důsledkem jejích zdravotních problémů. Před veřejným zasedáním se řádně omluvila a jestliže krajský soud její žádosti o odročení nevyhověl, nebylo jí umožněno se veřejného zasedání účastnit. Současně si obviněná není vědoma, že by byla řádně předvolána k hlavnímu líčení u soudu prvního stupně.
Dále zřejmě k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují námitky obviněné, podle kterých byl skutek, kterého se dopustila, nesprávně posouzen z hlediska jejích poměrů a její osobnosti a z hlediska související nebezpečnosti činu pro společnost. Obviněná má za to, že příčinou činu byly její zdravotní potíže. Dlouhodobě je od 22. 1. 2008 v pracovní neschopnosti poté, co prodělala mozkovou mrtvici. Dochází na kontroly a další vyšetření. Na doporučení lékařky požádala o plný invalidní důchod. Dne 22. 1. 2009 jí navíc zemřel manžel. Již jen samotná představa vězení v ní vyvolává hrozbu recidivy neurologického kolapsu a souvisejících psychických obtíží. Obviněná má za to, že není osobou společensky nebezpečnou. Rozhodnutím soudů obou stupňů proto vytýká, že neposoudily její zdravotní stav jako jednoznačnou polehčující okolnost a v důsledku toho jí udělily nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli takový trest není zárukou nápravy její osoby, náprava je zajišťována prostřednictvím lékařské péče. Obviněná respektuje trest zákazu řízení motorových vozidel, avšak nepodmíněný trest odnětí svobody považuje ve svém případě za nesprávný, jeho uložení je důsledkem nesprávného právního posouzení okolností, za nichž k jejímu pochybení došlo.
Vzhledem k uvedenému navrhla obviněná závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího.
Dne 20. 4. 2009 pak bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno podání obviněné nazvané „doplnění dovolání“, ve kterém znovu zdůraznila své aktuální zdravotní potíže a zdravotní riziko, které by pro ni výkon trestu představoval. Uvedla, že její pochybení bylo důsledkem duševní poruchy, která následovala po mozkové mrtvici. Přiložila také potvrzení psychiatra. K tomuto podání obviněné však Nejvyšší soud nemohl přihlížet, a to jednak s ohledem na to, že je podala sama nikoli prostřednictvím obhájce, jak to vyžaduje §265d odst. 2 tr. ř., jednak je podala po lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnou podaného dovolání k námitkám, jež obviněná zřejmě zamýšlela vztáhnout k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněná fakticky nenapadá výrok o vině, přičemž i své odvolací námitky směřovala toliko do výroku o trestu. Argumentaci obviněné, že nebyly splněny podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, podle názoru státního zástupce zvolenému dovolacímu důvodu podřadit nelze. Zákon ve vztahu k výroku o trestu výslovně stanoví dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) resp. písm. i) tr. ř. A contrario tak lze říci, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výrok o trestu napadat nelze, jinak by zmíněné dovolací důvody nemusely být v zákoně výslovně uvedeny. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k výroku o trestu může jít v případě, kdy vyvstane otázka, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy přichází v úvahu uložení souhrnného trestu, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a je třeba za každý z nich uložit trest samostatný. Ani z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není možné argumentaci obviněné přijmout, neboť tento dovolací důvod se vztahuje k druhu a výměře trestu v tom smyslu, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští (přičemž nejde o situaci, kdy byl uložen trest nepodmíněný namísto podmíněného), nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu zákonem stanovenou na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, což je situace, která v případě dovolatelky rovněž nenastala. I v případě, že by výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, 2 tr. zák. o obecných zásadách ukládání trestu, nebylo by to dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby (zde státní zástupce odkázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Připomněl také, že dovolací důvod musí být v podaném dovolání nejen tvrzen, ale také odůvodněn. Nakonec uzavřel, že pokud by obviněná podala dovolání jen z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by namístě je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K námitkám, jež lze podřadit dovolatelkou uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tyto pod uvedený dovolací důvod subsumovat lze. Zvolený dovolací důvod však nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného ve veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti je pak možno usuzovat podle toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo jej k němu předvolal. V nepřítomnosti obviněného přitom soud nesmí konat veřejné zasedání, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se v dané věci nejedná. Zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a bez jeho přítomnosti jej lze provést jen výjimečně (§202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (státní zástupce odkázal na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).
Vzhledem k neznalosti spisového materiálu vycházel dále státní zástupce z předpokladu, že obviněná R. F. byla o veřejném zasedání soudem vyrozuměna. Poznamenal přitom, že byla-li by obviněná k veřejnému zasedání předvolána, bylo by nutno jejímu dovolání v principu vyhovět, jako tomu bylo v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 8 Tdo 756/2008. Státní zástupce pak dále vycházel z předpokladu, že byla v případě obviněné dodržena lhůta k přípravě veřejného zasedání podle §233 odst. 2 tr. ř.
Státní zástupce vyslovil názor, že s ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je v zásadě třeba obviněnému umožnit účast u veřejného zasedání v případě, kdy on sám na tom trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, ale svou účast u již nařízeného veřejného zasedání řádně omluví akceptovatelnými důvody. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003. V posuzovaném případě však státní zástupce dospěl k závěru, že omluva obviněné zřejmě uvedené předpoklady nesplňovala. Obviněná požádala před veřejným zasedáním konaným dne 9. 12. 2008 prostřednictvím elektronické pošty o jeho odročení z důvodu zdravotních problémů svých a svého manžela. Kromě lékařských zpráv, které se týkaly jejího manžela, však přiložila pouze potvrzení o své pracovní neschopnosti, které jí bylo vystaveno již dne 22. 1. 2008 (poslední v něm uvedená kontrola byla datovaná dnem 18. 3. 2008) a propouštěcí zprávu z nemocnice, z níž vyplývá, že byla propuštěna po jednodenní hospitalizaci bez vážnějších potíží. Odvolací soud ji obratem vyzval k tomu, aby další lékařskou zprávou doložila, že jí v účasti u veřejného zasedání brání její aktuální zdravotní stav, přičemž ji soud rovněž upozornil, že na základě jí poskytnutých materiálů nemůže její požadavek na odročení hlavního líčení akceptovat. Na výzvu krajského soudu přitom obviněná do doby konání veřejného zasedání nereagovala.
Státní zástupce navíc upozornil, že potvrzení o pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely. Takové potvrzení tak samo o sobě neprokazuje, že obviněný není schopen se dostavit k soudu. Není z něj patrný charakter onemocnění, způsob léčby ani druh a rozsah omezení, která pro obviněného z jeho onemocnění nebo léčby vyplývají. V této části tedy státní zástupce považuje dovolání obviněné za výše uvedených předpokladů za zjevně neopodstatněné.
Závěrem navrhl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněnou podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné rozhodnutí, než specifikované v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněné přípustné je [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelkou uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněná označuje jako dovolací důvod nejprve ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z uvedeného je patrné, že zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení, ale pouze v absenci, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. V daném případě obviněná spatřuje naplnění dovolacího důvodu v tom, že odvolací soud přes její omluvu a žádost o odročení veřejného zasedání její žádosti nevyhověl a toto konal. Obviněná přitom zmiňuje, že si není vědoma, že by byla předvolána alespoň k hlavnímu líčení u soudu prvního stupně, postup soudu prvního stupně však dále nikterak nenapadá a není proto na místě se jím v dovolacím řízení zabývat. (Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že ve spise je na č. l. 36 založena doručenka podepsaná obviněnou, ze které vyplývá, že zásilku obsahující předvolání k hlavnímu líčení na den 16. 10. 2008 převzala dne 29. 9. 2008.)
Dovolací soud proto nejprve posoudil otázku, zda Krajský soud v Praze postupoval správně, pokud konal dne 9. 12. 2008 veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak přísně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání (§238 tr. ř.). Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě se však o takovou situaci nejednalo.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se zúčastnit veřejného zasedání, ale svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II ÚS 648/2005, publikován pod č. 37/2006, svazku 40 Sb. n. u. ÚS, ročník 2006, str. 311 ).
V posuzovaném případě Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že obviněná R. F. byla o konání veřejného zasedání dne 9. 12. 2008 odvolacím soudem vyrozuměna, což vyplývá z údajů vyznačených předsedkyní senátu ve spodní části listu č. 44 nazvaného \"Předkládací zpráva“ a také k tomuto listu připevněné, obviněnou podepsané doručenky (na doručence obviněná nevyplnila datum převzetí zásilky, avšak z razítka pošty je patrné, že jí zásilka byla nejprve 27. 11. 2008 uložena k vyzvednutí a poté byla dne 2. 12. 2008 obviněné předána, pětidenní lhůta podle §233 odst. 2 tr. ř. tak byla zachována).
Dne 5. 12. 2008 pak byla Krajskému soudu v Praze prostřednictvím elektronické pošty doručena žádost obviněné o odročení veřejného zasedání. K žádosti obviněná připojila propouštěcí zprávu z nemocnice týkající se jejího manžela ze dne 2. 12. 2008, potvrzení o své pracovní neschopnosti vystavené dne 22. 1. 2008, svou propouštěcí zprávu z nemocnice, ze které vyplývá, že byla od 1. do 2. 12. 2008 hospitalizována na porodnicko-gynekologickém oddělení Oblastní nemocnice v Mladé Boleslavi pro silnou menstruaci, druhý den hospitalizace byla propuštěna zcela bez potíží, a ještě jednu propouštěcí zprávu svého manžela ze dne 2. 12. 2008. Stejnou žádost s přílohami zaslala obviněná odvolacímu soudu poštou, tato byla doručena dne 8. 12. 2008. Bezprostředně po doručení elektronické žádosti dne 5. 12. 2008 pak bylo na pokyn předsedkyně senátu obviněné sděleno, že její žádosti o odročení veřejného zasedání může být vyhověno pouze v případě, že do doby jeho konání bude soudu doručena lékařská zpráva potvrzující, že aktuální zdravotní stav obviněné neumožňuje účast u soudního jednání, jehož délka nepřesáhne 45 minut. Pouhá potvrzení o pracovní neschopnosti jako důvod odročení jednání soud nebude akceptovat.
Na toto sdělení soudu alespoň podle obsahu spisu obviněná nijak nereagovala. Ani ve svém dovolání navíc obviněná nevysvětluje, proč nebyla schopna Krajskému soudu v Praze doložit svůj aktuální zdravotní stav. Obviněná k dovolání přiložila další lékařské zprávy, které však vzhledem k povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku nelze brát v úvahu. Navíc ani z těchto dalších lékařských zpráv není patrné, že by zdravotní stav v době veřejného zasedání u odvolacího soudu obviněné neumožňoval se jej zúčastnit. Obviněná sice tvrdí, že svou žádost o odročení veřejného zasedání řádně odůvodnila svými zdravotními problémy a péčí o nemocného manžela, nehovoří již však o tom, o jaké problémy konkrétně se v dané době mělo jednat a proč nereagovala na sdělení soudu, že její žádosti na základě předložených dokumentů nemůže být vyhověno. Je tak jasně patrné, že i pokud by obviněná skutečně nebyla schopna se k veřejnému zasedání dostavit, pochybení spočívalo na její straně, neboť svou žádost o odročení jednání řádně nezdůvodnila a svůj aktuální zdravotní stav neprokázala.
Obviněná současně ve svém mimořádném opravném prostředku argumentuje svým zdravotním stavem v současné době, kdy není podle svého názoru schopna výkonu trestu odnětí svobody. Tato námitka však svým obsahem nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů a není namístě, aby se jí Nejvyšší soud zabýval. Zdravotní potíže obviněné mohou být důvodem odkladu výkonu trestu podle §322 tr. ř.
Obviněná dále označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Pokud obviněná argumentuje, že příčinou jejího jednání byly její zdravotní potíže, lze této námitce rozumět tak, že nebylo v jejím případě dáno zavinění. Jak však správně podotýká státní zástupce, do výroku o vině se obviněná fakticky neodvolala (žádná z jejích odvolacích námitek proti němu nesměřovala a nadto výslovně ve svém odvolání uvádí, že nepopírá, že se dopustila jednání, které je popsáno ve výrokové části rozsudku) a státní zástupce nepodal odvolání vůbec, nelze se jím proto ani v dovolacím řízení zabývat. Totéž se týká námitky obviněné, kterou zpochybňuje nebezpečnost činu pro společnost. Navíc obviněná ani výslovně netvrdí, že by měla za to, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost měl být v jejím případě nižší než nepatrný.
Další námitky obviněné pak lze chápat jako směřující do výroku o trestu, v podstatě jimi říká, že trest považuje za nepřiměřeně přísný a pro její nápravu není nepodmíněného trestu odnětí svobody třeba. V této části dovolání je ovšem třeba dát za pravdu státnímu zástupci, neboť takto formulovaná námitka nenaplňuje uplatněný ani jiný dovolací důvod.
Pro nápravu vad výroku o trestu zákonodárce primárně určil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl–li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného je proto zřejmé, že i kdyby odvolací soud nesprávně vyhodnotil zdravotní stav a celkovou tíživou situaci obviněné v době spáchání činu a v důsledku toho jí uložil nepřiměřeně přísný trest, nejedná se o vadu, kterou by bylo možno v dovolacím řízení napravit, neboť trest, který byl obviněné uložen, byl uložen v rámci trestní sazby zákonem stanovené na čin, kterým byla obviněná uznána vinnou, a tento druh trestu zákon připouští.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněné proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch