ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.381.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 381/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného J. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2008, sp. zn. 9 To 396/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 140/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. května 2008, sp. zn. 4 T 140/2007, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s odsouzeným I. P. (bod 1 rozsudku soudu prvního stupně), a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. (bod 2 rozsudku soudu prvního stupně), a za tyto trestné činy, a za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. září 2007, sp. zn. 2 T 87/2007, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let s výkonem ve věznici s ostrahou. Soud zároveň zrušil výrok o trestu z výše již citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. soud uložil obviněnému protialkoholní a protitoxikomanické léčení v ústavní formě. Soud také rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozenému T. V. škodu.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že:
1) J. B. společně s I. P. dne 7. 7. 2007 v době kolem 22:30 hodin v P., ulice Z. společně fyzicky napadli poškozeného M. H. tak, že ho obžalovaný J. B. udeřil pěstí do obličeje, až upadl na zem a když se zvedl, udeřil ho pěstí do obličeje i obžalovaný I. P., přičemž obžalovaný J. B. mu vytáhl z kapsy kalhot mobilní telefon Nokia 9300i v hodnotě 12 000,- Kč a předl ho obžalovanému P., který ho odnesl a vhodil oknem k sobě do bytu a následně byli zadržení policií, a obžalovaný I. P. se uvedeného jednání dopustil ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 6 T 95/2000 ze dne 13. 10. 2000 odsouzen dle §234 odst. 1 tr. zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s dohledem se stanovenou zkušební dobou do 13. 10. 2005 a dne 3. 4. 2004 byl trest přeměněn v trest nepodmíněný a dne 9. 3. 2006 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se stanovenou zkušební dobou na dva roky,
2) obžalovaný J. B. sám dne 7. 7. 2007 v době kolem 22:30 hodin v P. ulice P. N. u zastávky autobusu přistoupil k poškozenému mladistvému T. V. a mladistvému J. Š. a prohlížel si stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru křížku, který měl poškozený V. zavěšen na krku a poté ho uchopil a prudce strhl z krku poškozeného V. a řekl mu „A teď maž, ať tě tady nevidím“, proto poškozený V. s Š. odešli a poškozenému V. byla způsobena škoda ve výši 1 000,- Kč a obžalovaný J. B. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 6 T 127/2006 odsouzen pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zkušební dobou do 6. 12. 2012.
O odvolání obviněného J. B. rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 29. října 2008, sp. zn. 9 To 396/2008, tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž dále též rozhodl o odvolání spoluobviněného I. P.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v posuzované věci bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. g) a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze skutkových zjištění soudů (ve vztahu k jednání pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně) předně nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., neboť nebylo zjištěno, že by se obviněný chtěl zmocnit mobilního telefonu poškozeného M. H. Ze skutkových zjištění vyplývá pouze tolik, že poškozený přišel při kontaktu s obviněnými o mobilní telefon, kdo konkrétně vytáhl poškozenému mobilní telefon z kapsy však již není zřejmé. Proto bylo třeba uplatnit zásadu „in dubio pro reo“. Obviněný dále namítl, že jeho obhájce nebyl v přípravném řízení vyrozuměn o možnosti seznámit se s vyšetřovacím spisem, čímž bylo porušeno právo obviněného na obhajobu. Vyrozumění o možnosti seznámit se se spisem, údajně odeslané faxem dne 5. listopadu 2007, nebylo obhájci obviněného nikdy doručeno. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, a to tvrzením, že v posuzovaném případě odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně přesto, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů. Rovněž námitkou, že ze skutkových zjištění soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. dovolatel ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou, verzi skutkového děje. V další části svého dovolání pak dovolatel namítá porušení procesních pravidel pro přípravné řízení (obhájci obviněného nebylo umožněno seznámit se s vyšetřovacím spisem). Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom (pokud jde o jednání popsané pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, k němuž se vztahují námitky dovolatele) vycházely zejména ze svědeckých výpovědí M. H. a H. B., a na základě těchto skutkových zjištění pak dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním (popsaným v bodě 1 rozsudku soudu prvního stupně) po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, ze skutkové věty ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozsudku (srov. zejména str. 7 rozsudku soudu prvního stupně) vyplývá, že obviněný na ulici uviděl poškozeného používat mobilní telefon (poškozený k události mimo jiné vypověděl, že „…v době, kdy se před ním objevil obžalovaný B. a udeřil ho, posílal zprávu SMS své přítelkyni…“ – srov. str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), proto jej společně s obviněným I. P. napadl, a to tak, že jej postupně oba udeřili pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, a poté poškozenému, v době, kdy stále ležel na zemi, odcizili mobilní telefon. Násilí tak zjevně bylo prostředkem ke zmocnění se mobilního telefonu poškozeného. Jestliže pak podstatou obhajoby obviněného bylo též tvrzení, že nebyl tím, kdo se mobilního telefonu poškozeného zmocnil, pak je třeba připomenout, že z výpovědi poškozeného M. H. soudy zjistily opak (srov. zejména str. 7 rozsudku soudu prvního stupně), tj. že to byl právě obviněný J. B., kdo poškozeného jako první udeřil pěstí do obličeje, a kdo mu následně (poté co jej udeřil i obviněný I. P.) vytáhl z kapsy kalhot mobilní telefon, předal jej obviněnému I. P., který jej odnesl a vhodil oknem do svého bytu. Pro úplnost je třeba dodat, že pro právní závěry soudů o pachatelství obviněného trestným činem loupeže podle §234 tr. zák., nejsou tato zjištění nijak podstatná, když ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil společně s obviněným I. P. (tj. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák.), a o společné jednání obviněných by šlo i tehdy, jestliže by každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze zákonných znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy jestliže jednání spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Také námitky dovolatele ve vztahu k nemožnosti jeho obhájce prostudovat po skončení vyšetřování vyšetřovací spis, nejsou způsobilé naplnit dovolatelem uplatněné dovolací důvody, ale ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud proto není oprávněn se jimi blíže zabývat. Pouze pro úplnost tak lze uvést, že se nejedná ani o námitky opodstatněné (srov. č. l. 75 - záznam o úspěšném doručení faxem), když z obsahu spisu v tomto směru vyplývá, že obhájci obviněného byla (pokud namítal, že o původním termínu prostudování spisu nebyl orgány činnými v trestním řízení informován) dána možnost prostudovat vyšetřovací spis u soudu a této možnosti také obhájce obviněného využil (srov. str. 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). V posuzovaném případě tak nelze v žádném směru dovodit, že by věcně došlo k porušení procesních práv obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík