ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.417.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 417/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2008, sp. zn. 3 To 850/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 121/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. října 2008, sp. zn. 72 T 121/2008, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří roků.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 21. 7. 2008 v době kolem 14:50 hodin v O.-H. na ul. P. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Garde červené barvy, .přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 5 T 79/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 7 To 480/2006, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2007, odsouzen mimo jiné pro dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí dle ustanovení §171 odstavec 1 písmeno c) trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 14 měsíců do věznice s ostrahou, který vykonal dne 25. 5. 2008 a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, a zároveň nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění dle §81 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znějí pozdějších předpisů.
O odvolání obviněného J. K. rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 28. listopadu 2008, sp. zn. 3 To 850/2008, tak, že jej zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky trestných činů podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §180d tr. zák. Soudy své skutkové závěry učinily především na základě svědeckých výpovědí policistů, kteří ale vyvíjeli na obviněného od jeho zadržení psychický nátlak, v jehož důsledku se obviněný k trestné činnosti doznal. Rovněž znalecký posudek MUDr. Š. je nepravdivý a neobjektivní. Skutková zjištění soudů jsou proto podle názoru obviněného neúplná. Soudy také nevzaly v úvahu, že obviněný jednal v krajní nouzi, když si s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav zajišťoval finanční prostředky na jídlo odvozem sběru do sběrny druhotných surovin. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i rozhodnutí na něj obsahově navazující, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí nebo sám rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
Z obsahu vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné. Dovolatel většinu svých námitek směřuje proti skutkovým zjištěním soudů. Z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely ze zcela konkrétních skutkových zjištění, která ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutku obviněného. Pokud dovolatel namítl, že řízením motorového vozidla odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, tj. že jednal za okolností vylučujících protiprávnost (v krajní nouzi), jde o námitky s nimiž se dostatečně a přesvědčivě vypořádaly již oba nižší soudy. Státní zástupkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, a to tvrzením, že v posuzovaném případě odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně přesto, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Většina dovolatelových námitek, tak jak byly výše již rozvedeny, směřuje vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o námitkách obviněného ve vztahu ke způsobu, jakým soudy ve věci hodnotily provedené důkazy (svědecké výpovědi zasahujících policistů, doznání obviněného a znalecký posudek MUDr. K. Š.) a v důsledku toho podle dovolatele dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním o pachatelství obviněného posuzovaným trestným činem.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména ze svědecké výpovědi zasahujícího policisty O. Š., o jehož věrohodnosti nevznikla v průběhu řízení žádná pochybnost, jakož i z doznání samotného obviněného (i z obsahu dovolání obviněného je ostatně zřejmé, že obviněný své jednání v podstatě nijak nepopírá) a z listinných důkazů (protokol o zadržení osoby podezřelé na č. l. 5, výpis z karty řidiče na č. l. 25-26, rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 5 T 79/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. února 2007, sp. zn. 7 To 480/2006). Na podkladě těchto důkazů pak soudy dospěly k závěru, že obviněný dne 21. července 2008 v O. – H., ul. P., řídil osobní motorové vozidlo, přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě dne 7. února 2007, odsouzen mimo jiné k trestu zákazu činnosti v trvání tří let, a zároveň nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zákona č. 361/2000 Sb., provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (str. 2 – 5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2 – 3 usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
Naproti tomu však dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že se jednání dopustil za okolností vylučujících protiprávnost, tj. v krajní nouzi. V tomto směru dovolací soud shledal, že se sice jedná o posouzení otázky správnosti právního posouzení skutku, avšak dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §14 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestli bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákon, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Účelem krajní nouze je poskytnout občanům možnost k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu i společnosti v případě hrozící poruchy zájmu chráněnému trestním zákonem, která nemůže být odvrácena jinak, než poruchou jiného takového zájmu za podmínek uvedených v §14 tr. zák.
Nebezpečí, které někdo při krajní nouzi odvrací, musí hrozit přímo, bezprostředně. O případ krajní nouze by se nejednalo, pokud by nebezpečí již pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoli v bezprostřední budoucnosti. Za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky postačí náhoda, která může kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat.
Použití ustanovení o krajní nouzi tedy vyžaduje kumulativní naplnění čtyř podmínek vztahujících se k pojmu „nebezpečí“. Musí se jednat o nebezpečí, které hrozí zájmům chráněným trestním zákonem, které hrozí přímo (bezprostředně), nelze je za daných okolností odvrátit jiným způsobem a ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet.
Pokud tedy dovolatel namítá, že rozhodného dne (v době, kdy vykonával soudem uložený trest zákazu činnosti a kdy nebyl držitelem řidičského oprávnění), řídil osobní motorové vozidlo, protože potřeboval odvézt sběr do sběrny druhotných surovin a zajistit si tak finanční prostředky na jídlo, je zřejmé, že jeho jednání znaky jednání v krajní nouzi nevykazuje. Soudy především správně dospěly k závěru, že v posuzovaném případě absentuje znak bezprostředně hrozícího nebezpečí a splněna nebyla ani další podmínka §14 tr. zák., a to že nebezpečí za daných okolností nebylo možno odvrátit jinak (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný v době zadržení disponoval menším finančním obnosem, v rozhodné doby tedy nebyl zcela bez prostředků. Finanční prostředky ke své obživě pak obviněný mohl získat na základě žádostí o přiznání sociálních dávek příslušnému sociálnímu orgánu (což neučinil), dále měl možnost požádat třetí osobu (např. majitele jím řízeného automobilu), aby jej se sběrem do sběrny druhotných surovin odvezl, popř. jinak zabezpečit odvoz či odnos sběru. Je tedy zřejmé, že obviněný svým jednáním rozhodně ani neodvracel nebezpečí přímo hrozící a ustanovení §14 tr. zák. tak nebylo možno aplikovat.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík