ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.84.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 84/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 22. dubna 2009, o dovolání obviněného J. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008, č. j. 8 To 240/2008-304, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 104/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. dubna 2008, sp. zn. 6 T 104/2007, byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., za který byl podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění se obviněný spolu s dalším spoluobviněným F. P. , dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 18. prosince 2005 v době kolem 22.00 hod. u restaurace P. v obci L. , okres S. , pod záminkou prodeje levných cigaret vylákali poškozeného T. P. do osobního vozidla tov. zn. O. K. , a poté poškozeného odvezli do obce H. , okres K. V. , kde na místní komunikaci za restaurací P. K. obvinění poškozeného vytlačili ven z auta, jeden z obviněných poškozenému T. P. vytáhl ze zadní kapsy finanční hotovost ve výši 12.000,- Kč, a následně ujeli pryč, čímž jmenovanému poškozenému způsobili škodu 12.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podal v neprospěch obou obviněných odvolání státní zástupce a dále oba obvinění. Na podkladě odvolání státního zástupce znovu rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. září 2008, sp. zn. 8 To 240/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. dubna 2008, č. j. 6 T 104/2007-221, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu obviněného J L. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o vině a trestu spoluobviněného F. P. Odvolání obviněných J. L. a F. P. směřující proti témuž rozsudku podle §256 tr. řádu zamítl. Tento rozsudek byl doručen obviněnému J. L. dne 22. října 2008. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný spolu s dalším spoluobviněným F. P. dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že kolem 22.00 hodin 18. prosince 2005 přiměli poškozeného T. P. pod příslibem, že mu obstarají levně cigarety, aby si vzal k sobě peníze a jel s nimi osobním vozidlem, v němž jej přivezli k restauraci P. K. v H. v okrese K. V. , kde ho nejprve dostali z vozu tak, že jej obviněný P. vytahoval zvenku a obviněný L. současně tlačil zevnitř, poté poškozeného otočili nejprve bokem a poté čelem k autu, dali mu nejméně tři údery a z kapsy kalhot mu jeden z nich vytáhl 12.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný J. L. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 19. prosince 2008.
Obviněný svým dovoláním napadl výrokovou část citovaného rozsudku odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle něho byl současně naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, uvedený dovolací důvod dovolatel ale nijak neodůvodnil.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odůvodnil tím, že popis skutku pro jeho právní posouzení jako trestného činu loupeže neobsahuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by užil násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z toho vyvozuje, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval skutek a z jeho rozsudku nevyplývá, že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Na podporu svých námitek uvádí, že důkazy byly soudy hodnoceny nesprávně, zejména pokud jde o jeho obhajobu, že jim poškozený vydal dobrovolně peníze na nákup cigaret, které soud neuvěřil a výpovědi bratrů poškozeného a výpovědi poškozeného, které soud vyhodnotil jako osoby a důkazy věrohodné jedině na základě toho, že jsou trestně bezúhonní a žijí řádným životem, přestože sám odvolací soud v odůvodnění popisuje následný konflikt bratrů poškozeného s obžalovanými. Obviněný podotýká, že podle výpovědi obviněných měli bratři poškozeného během incidentu vytáhnout pistoli, což nepřímo potvrdil i svědek R. R. Za daných okolností nelze považovat výpovědi bratrů poškozeného za věrohodné a dovolatel je pokládá za účelové. Dovolatel namítá, že odvolací soud nemohl z důkazů, na základě kterých rozhodoval, jednoznačně prokázat úmysl, s jakým měli obvinění vytlačit poškozeného z vozidla. Upozorňuje, že odvolací soud v odůvodnění pouze konstatuje, že soud prvního stupně se tímto nezabýval, avšak ani samotný odvolací soud neprovedl pro prokázání úmyslu pachatelů ke vztahu k násilnému jednání (kterým měli působit na vůli napadeného a překonat nebo znemožnit jeho odpor) další důkazy výpověďmi policistů, dalších svědků nebo rekonstrukcí. Dovolatel nepovažuje za dostatečný důvod, pro který by měl soud vzít užití násilí za prokázané, skutečnost, že poškozený popisoval celou událost bezmezerovitě a v podstatných rysech shodně před oba soudy. Vytýká soudu, že se naopak odmítl zabývat rozpornými výpověďmi poškozeného a jeho bratrů. Namítá, že nebylo prokázáno, že by vytlačili poškozeného z auta, přičemž by toto museli zároveň učinit v úmyslu přisvojit si peníze poškozeného. Na podporu svého tvrzení dovolatel polemizuje s tvrzením odvolacího soudu, že kdyby chtěl poškozený předat peníze obviněným, učinil by tak již v L. a nejel by s ním vozidlem. Soud podle obviněného nezvážil eventualitu, že by poškozený peníze předal, následně jel s vozidlem s obviněným, aby měl plánovaný obchod pod kontrolou. Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem v jeho závěru, že pokud není zpochybněna výpověď poškozeného v části, ve které popisuje průběh událostí před domnělým užitím násilí ze strany obžalovaných, je pravdivá i výpověď poškozeného v té části, kde popisuje obviněným užité násilí.
Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že v daném případě odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval skutek a z jeho rozsudku nevyplývá, že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání obviněného J. L. k naplnění dovolatelem namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvedla, že deklarovaný dovolací důvod byl relevantně naplněn námitkou, že popis skutku pro jeho posouzení jako trestného činu loupeže neobsahuje skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by užil násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle státní zástupkyně nelze přihlížet k té části dovolací argumentace, u níž obviněný právní vady spatřuje v nesprávném hodnocení dvou okruhů důkazů, jeho obhajoby, že jim poškozený vydal peníze dobrovolně na nákup cigaret, které soud neuvěřil, a výpovědi poškozeného a jeho bratrů, které soud naopak chybně hodnotil jako osoby a důkazy věrohodné, přesto že si odporovaly o místě a obsahu telefonátů, jimiž je poškozený zpravil o jejich činu, které jsou námitkami skutkovými, rovněž jako námitka, že soud nepoužil zásadu in dubio pro reo.
Státní zástupkyně přisvědčuje dovolateli, že i na základě doplněného dokazování výslechem poškozeného, v popisu skutku absentuje zjištění, že poškozený odmítl obviněným vydat peníze a že jeho odpor překonali násilím, které jim po jeho vyvlečení z auta umožnilo vzít si je proti jeho vůli z kapsy kalhot. Státní zástupkyně vyslovuje názor, že násilí a jeho směřování, ani po modifikaci skutku odvolacím soudem, nevyjadřuje nezbytnou složku děje, tj. působení na vůli poškozeného jako ochránce svého majetku, takže nenaplnilo po formální stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže. Ani skutková zjištění rozvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyjadřují skutečnost, že by obvinění dalším bitím poškozeného zamýšleli překonat jeho odpor vydat jim svou věc. Státní zástupkyně konstatuje, že popis skutku obsažený ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu neobsahuje příslušná skutková zjištění naplňující objektivní a subjektivní stránku trestného činu loupeže a domnívá se, že se v tomto případě nejedná jen o procesní nedostatek v náležitostech rozsudku, protože ani skutková zjištění specifikovaná v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepokrývají všechny zákonné znaky použité právní kvalifikace a právní úvahy zde rozvedené v nich nemají oporu. Za stěžejní státní zástupkyně považuje, že výsledkem procesního postupu podle §259 odst. 3 tr. řádu není taková změna skutkových závěrů, ze které by jiné právní posouzení skutku vyplývalo, a to ani ve spojení s odpovídajícími skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí.
Vzhledem k uvedeným závěrům navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného a s přihlédnutím k ustanovení §261 tr. řádu podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp zn. 8 To 240/2008, ze dne 24. září 2008, a rovněž, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu. Navrhla dále, aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a rovněž souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ, že by dovolací soud rozhodl jiným, než navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu/, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. řádu), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, na které je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání je podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předchozích odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ty námitky, v nichž dovolatel právní vady spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, týkajících se jeho obhajoby, a sice, že poškozený vydal peníze na nákup cigaret dobrovolně a výpovědí poškozeného a jeho bratrů. Tyto námitky dovolatele se týkají primárně procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení vycházely. V této části dovolání dovolatel tedy uplatnil námitky skutkové, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat. Dovolací soud již opakovaně připustil, že zásada s níž se přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí se uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl však dovolatelem relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž namítal, že z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Konkrétně namítl, v popisu skutku nejsou uvedeny takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že použil vůči poškozenému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
V obecné rovině je nutno uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za tento trestný čin bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. Násilím ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže se pak rozumí typicky použití fyzické síly ze strany pachatele k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného ke zmocnění se cizí věci a zpravidla tedy zmocnění věci předchází. Musí být zjevné, že při zmocnění se věci je vůle poškozeného předchozím užitím násilí ovlivněna (vědomí fyzické převahy útočníka, obava před dalším násilím apod.). Podle ustálené praxe soudů jestliže napadený pevně věc svírá a snaží se klást odpor, který pachatel překonává např. tím, že věci cloumá, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil, jde o násilí ve smyslu zákonných znaků §234 tr. zák., a to na rozdíl od situace nenadálého vytržení věci z ruky (viz k tomu též rozhodnutí č. 19/1972 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost nutno dodat, že o loupež jde také tehdy, když se pachatel pokusil o krádež a k jejímu dokonání použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (k tomu např. rozhodnutí č. 16/1993-I. Sb. rozh. tr.).
Jak bylo již uvedeno, podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že spolu s dalším spoluobviněným dne 18. prosince 2005 kolem 22.hodin přiměli poškozeného pod příslibem, že mu obstarají levně cigarety, aby si vzal k sobě peníze a jel s nimi osobním vozidlem do obce H. k restauraci P. K. , kde poškozeného nejprve dostali z vozu tak, že ho obviněný P. vytahoval zvenku a obviněný L. současně tlačil zevnitř, poté poškozeného otočili nejprve bokem a pak čelem k autu, dali mu nejméně tři údery a z kapsy kalhot mu jeden z nich vytáhl 12.000,- Kč. Odvolací soud takto rozhodl k odvolání státního zástupce, podaného v neprospěch obviněných, v němž byla obsažena výtka nalézacímu soudu, podle níž tento přijal skutkovou verzi obviněných, naproti tomu podle skutkové verze předestřené státním zástupcem obvinění předmětným skutkem naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Totožný návrh byl obsažen i v obžalobě, podané státním zástupcem.
Tím, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření v předmětné věci podpořila dovolání obviněného dalšími argumenty, odklonila se od stanoviska státního zástupce činného ve věci samé. Byl tím založen stav, v němž dovolací řízení pozbývá kontradiktorní povahy, jakož i situace analogická věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 251/2003, v níž Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 6 Tdo 251/2003, vyslovil názor, podle něhož nemohl a nesměl akceptovat (jakékoli, v posuzované věci jiné) výhrady, jimiž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odůvodnil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
Nejvyšší soud v posuzované věci především zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2008, č. j. 8 To 240/2008-304, vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soud přesvědčivě odůvodnil, včetně vyvrácení jeho obhajoby, zejména ohledně rozhodných okolností průběhu skutkového děje.
Dovolací soud jako hmotně právní námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu posoudil výhrady obviněného, že jeho jednání soud druhého stupně nesprávně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle obviněného nebyl prokázán jeho úmysl a jeho jednání nemělo být posouzeno ani jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., neboť nejen, že údajně nebyl naplněn zákonný znak užití násilí, nýbrž podle jím předestřeného skutkového děje došlo ze strany poškozeného k dobrovolnému odevzdání dané sumy peněz.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud k námitce obviněného, že jeho jednání bylo soudem druhého stupně nesprávně kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle obviněného nebyl prokázán jeho úmysl a údajně nebyl naplněn zákonný znak užití násilí, konstatuje, že od trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. spočívajícího v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, se trestný čin loupeže odlišuje především užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vůči jinému (ke srovnání trestného činu loupeže s trestným činem krádeže – §234 a §247 tr. zák. – se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ve věci sp. zn. 7 Tdo 1338/2006). Násilí nebo jeho pohrůžka jsou tedy prostředkem a zmocnění se cizí věci cílem jednání pachatele. Pod pojmem „násilí“ je přitom třeba rozumět jednání pachatele spočívající zejména v použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Není podmínkou, aby napadený (např. v obavě z převahy pachatele) odpor skutečně kladl; podstatné však je, aby násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného s cílem zmocnit se cizí věci.
V posuzovaném případě je ve výroku rozsudku soudu druhého stupně skutek v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci popsán tak, že zahrnuje všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Své skutkové a z nich vyplývající právní závěry odvolací soud ve svém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu náležitě vyložil a odůvodnil. Ze skutkových zjištění soudu druhého stupně je nepochybné, že obviněný musel vyvinout určité násilí, aby mohl poškozenému odejmout předmětnou sumu – a to tím, že obviněný P. poškozeného vytahoval z auta zvenku a obviněný L. současně tlačil zevnitř, poté poškozeného otočili nejprve bokem a pak čelem k autu a nejméně třikrát ho udeřili a sebrali mu peníze. Z logiky skutkového děje plyne, že násilí bylo použito jako prostředek k tomu, aby se pachatelé zmocnili peněz poškozeného.
K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, Nejvyšší soud uvádí, že je v dovolacím řízení vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného usnesení z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu). Jestliže dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu v dovolání odkazuje na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pak musí na druhé straně obsah konkrétně uplatněného dovolacího důvodu odpovídat důvodu, předpokládanému v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvod podle §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na toto zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno. Žádné konkrétní pochybení napadeného rozsudku, které by naplňovalo (alespoň podle názoru obhajoby) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, však dovolatel neuvedl a naplnění tohoto dovolacího důvodu ničím argumentačně neodůvodnil. Kromě toho ve svém dovolání ani výrok o trestu neoznačil jako výrok, který je dovoláním napadán.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání obviněného J. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman