ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.965.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 965/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 dovolání podané obviněnými A. P. a H. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 9 To 69/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 121/2008, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. P. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 10 T 121/2008, byly obviněné A. P. a H. Š. uznány vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za který byla A. P. podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, a H. Š. za tento a za sbíhající trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., kterým byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 3 T 84/2008, podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzena za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byla rovněž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Dále byl H. Š. podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 3 T 84/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obviněné trestné činnosti dopustily tím, že společně s již odsouzenou M. B. dne 22. 2. 2008 v době od 14:48 do 15:15 hodin v B. na ulici S. v obchodním domě B. po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti odcizily černobílý digitální videotelefon Advidson s příslušenstvím v hodnotě 9 990 Kč, a to tím způsobem, že A. P. s H. Š. nejprve odstranily nůžkami zajišťovací sponu videotelefonu zabraňující vyjmutí zboží z regálu, videotelefon i s příslušenstvím vyjmuly z regálu a naložily do nákupního košíku, který mezitím přivezla M. B., videotelefon umístily pod jiné zboží, následně M. B. s vozíkem odjela do prostoru prodejny - zimní zahrady, kde se opět setkala s A. P. a H. Š., společně odstranily obal videotelefonu, M. B. si zboží uschovala za pas kalhot pod bundu a poté bez jeho zaplacení prošla pokladní zónou, A. P. a H. Š. prošly jinými pokladnami a následně byly všechny tři zadrženy pracovníky ostrahy prodejny, přičemž svým jednáním tak způsobily společnosti B., k. s., se sídlem B., S., škodu ve výši 9 990 Kč, a uvedeného jednání se A. P. dopustila přesto, že byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2007, spisová značka 1 T 118/2005, který nabyl právní moci ohledně obviněné P. dne 14. 4. 2007, odsouzena pro trestný čin krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 písmeno a), b) trestního zákona, přičemž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2006, spisová značka 92 T 11/2006, jímž byl obviněné P. uložen trest odnětí svobody ve výměře 16 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let, a uvedeného jednání se H. Š. dopustila přesto, že byla trestním příkazem Okresního soudu Ostravě ze dne 13. 6. 2005, spisová značka 8 T 102/2005, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2005, odsouzena pro trestný čin krádeže dle ustanovení §247 odstavec 1 písmeno a) trestního zákona a byl jí uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, přičemž tento uložený trest byl následně zrušen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2007, spisová značka 1 T 118/2005, který nabyl právní moci ohledně obviněné Š. dne 14. 6. 2007, a obviněné jím byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání pěti let.
Proti rozsudku nalézacího soudu podaly obě obviněné odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 9 To 69/2009, podle §256 tr. ř. zamítl. Proti citovanému usnesení podaly obě obviněné dovolání, a to A. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. B. a H. Š. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. P.
Obviněná A. P. napadla výrokovou část usnesení odvolacího soudu a ve spojení s ním i všechny výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, neboť orgány činné v trestním řízení nezkoumaly u dovolatelky otázku její nepříčetnosti. Flagrantního pochybení se podle obviněné dopustil již policejní komisař při jejím výslechu dne 7. 5. 2008 neboť nevyšetřil relevantní skutečnosti vztahující se k jejímu zdravotnímu stavu, zejména zda se léčila na psychiatrii, čili skutečnosti významné pro posouzení, zda obviněná netrpí duševní poruchou, která v době činu mohla snižovat její příčetnost. Tímto deficitem jsou pak zatížena i rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
V době spáchání trestné činnosti byla obviněná osobou závislou na poskytování péče ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., přičemž její pečovatelka se měla podílet na trestné činnosti ve formě spolupachatelství. Z lékařské zprávy z psychologického vyšetření při Centru dětských odborných zdravotnických služeb Brno, p. o., ze dne 28. 4. 2009 je zřejmé, že výkonnost kognitivních funkcí dovolatelky se pohybuje na hranici prvního až druhého stupně defektu, tedy mezi těžkou debilitou až imbecilitou. Dále pak obviněná cituje závěry znalce MUDr. P. S., CSc., ze znaleckého posudku ze dne 13. 10. 2006 vyhotoveného na žádost Policie ČR v Brně „v jiné věci“. Podle těchto závěrů obviněná trpí mimo jiné oligofrenií, formou debilita středního až těžkého stupně. Z toho obviněná vyvozuje, že mohla v době páchání trestné činnosti trpět duševní poruchou, přičemž její intelektuální indispozice, zejména stav kognitivní složky, je významný pro závěry o vině a trestu. Současně závislost na její pečovatelce mohla mít určující význam pro její schopnost vyhodnocování nebezpečnosti jejího údajného protiprávního jednání pro společnost.
Otázka nepříčetnosti je podle obviněné otázkou právní, která by měla být zodpovězena za pomoci znaleckého zkoumání. Nepříčetnost je přitom okolností vylučující trestní odpovědnost. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu stejně jako rozsudek soudu nalézacího a vrátil věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná H. Š. napadla výrokovou část usnesení odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., neboť podle ní byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné u hlavního líčení a rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Naplnění uplatněných dovolacích důvodů spatřuje obviněná v tom, že svědek M. K. vnímal průběh skutkového děje pouze prostřednictvím kamerového systému, což je situace zcela odlišná např. od pozorování dalekohledem, neboť v tomto případě je děj zaznamenán a tedy přezkoumatelný, proto k výpovědi svědka je třeba přistupovat pouze jako k jedné z interpretací tohoto děje. Jediným důkazem proto je samotný záznam kamerového systému. Ze záznamu jsou však dovozovány závěry, které z něj nejsou patrné. Ze záznamu nelze identifikovat, zda zboží, které prohlížejí tři osoby, je totožné s videotelefonem nalezeným u odsouzené B. Záznam navíc není kontinuální, ale je rozdělen do časových sekvencí, mezi nimiž jsou prodlevy. Zcela pak postrádá stádium údajného rozbalení předmětu a jeho skrytí, tedy děj popsaný v obžalobě. V tomto směru nebyl proveden jediný důkaz.
Obviněná dále namítá, že soud prvního stupně v jejím případě porušil zásadu ústnosti trestního řízení, neboť nepřijal omluvu odsouzené z hlavního líčení konaného dne 18. 12. 2008 spolu s žádostí, aby odsouzené bylo umožněno se k věci vyjádřit, jako věrohodnou. Nemůže přitom obstát odůvodnění, že odsouzená měla možnost se k věci vyjádřit v přípravném řízení, neboť trestní řád nestanoví, v jakém stádiu trestního řízení se má obviněný k věci vyjádřit a v jakém již nikoli. Těžiště trestního řízení naopak spočívá v řízení před soudem. Okolnost, zda obviněná byla či nebyla schopna se k hlavnímu líčení dostavit, pak musí být opřena o konkrétní poznatky a příslušné důkazy, které v daném případě zcela absentují.
Další pochybení soudů obou stupňů spatřuje obviněná v konstatování vztahu mezi jednotlivými spoluobviněnými. Mělo být vycházeno z trestního spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 247/2007, z něhož se snad jejich vzájemné vztahy mají podávat. Tento spis nebyl připojen, avšak jeho obsah v naznačeném smyslu konstatován byl. Jedná se o naprosto nepřezkoumatelný postup při provádění důkazů.
Obviněná uzavírá, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech a došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, čímž je splněn předpoklad pro zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a také aby zrušil další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k dovolání obviněné A. P. uvedl, že obviněná v podstatě namítá, že se soudy nezabývaly posouzením otázky její trestní odpovědnosti ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. z hlediska její příčetnosti podle §12 tr. zák. Jedná se o námitku právní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, neboť obviněná namítá absenci vypořádání se soudu s tím, zda kvalita jejího intelektu jí umožňovala plně rozpoznat zejména nebezpečnost jejího protiprávního jednání. Státní zástupce přihlédl k tomu, že z obsahu spisového materiálu, který soudy měly mít k dispozici při svém rozhodování (znalecký posudek MUDr. P. S., CSc., ze dne 13. 10. 2006), vyplývalo, že již v roce 2006 trpěla obviněná mimo jiné oligofrenií – formou debility středního až těžkého stupně. Přitom se otázkou její možné nepříčetnosti podle §12 tr. zák. nebo zmenšené příčetnosti podle §32 tr. zák. nijak nezabývaly. Státní zástupce se proto ztotožnil s námitkou obviněné a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil ve vztahu k obviněné A. P. usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, a aby zrušil další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal městskému státnímu zástupci v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud jde o dovolání obviněné H. Š., uvedl státní zástupce, že část jejích námitek se netýká hmotného práva, avšak je vyjádřením snahy domoci se zjištění jiných, pro ni příznivějších skutkových okolností. Jsou tedy v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by tedy obviněná podala dovolání pouze z tohoto dovolacího důvodu, bylo by na místě je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z vymezení obsahu dovolání v §265f odst. 1 a 2 tr. ř. a znění §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Uplatněné námitky by mohly mít význam pouze při existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, pokud by obviněná takový nesoulad odůvodněně namítla. To obviněná nenamítá a ani Nejvyšší státní zastupitelství k takovému závěru nedospělo.
Obviněná však naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť brojí proti tomu, že soud prvního stupně konal hlavní líčení v její nepřítomnosti, ačkoli se údajně řádně omluvila a požádala o odročení jednání. Její argumentace je však podle státního zástupce zjevně neopodstatněná (přitom státní zástupce podotýká, že vycházel z nekompletních spisových materiálů). Nejprve vysvětlil, za jakých podmínek lze podle §202 tr. ř. konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a uvedl, že zásada přítomnosti obviněného stejně jako ústnosti hlavního líčení neplatí bezvýjimečně. Účast obviněného v hlavním líčení je jeho právem a nelze ho k ní nutit za situace, kdy tohoto práva sám nevyužije a jsou splněny další podmínky umožňující věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez účasti obviněného. Státní zástupce pak dospěl k závěru, že v daném případě soud prvního stupně vážil, zda může konat hlavní líčení bez přítomnosti obviněné H. Š., a dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro tento postup. Toto pak soudy obou stupňů rozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí.
Státní zástupce nemá vzhledem k charakteru konkrétních námitek uplatněných dovolatelkou a k údajům uvedeným v rozhodnutích soudů obou stupňů důvod pochybovat, že obviněná převzala osobně obžalobu a předvolání k hlavnímu líčení a že byla zachována pětidenní lhůta ve smyslu §198 odst. 1 tr. ř., rovněž nemá pochybnosti, že obviněná převzala osobně usnesení o zahájení trestního stíhání pro předmětný skutek, které má náležitosti podle §160 odst. 1 tr. ř. a byla k tomuto skutku vyslechnuta orgány činnými v trestním řízení, přičemž státní zástupce podotýká, že obviněného nelze žádným způsobem k výpovědi nutit a může ji bez újmy na svých právech kdykoli odepřít, proto uvedená podmínka nevyžaduje, aby obviněný skutečně ke skutku vypovídal, ale postačí, že mu byla dána možnost se vyjádřit. Současně státní zástupce nezpochybňuje ani to, že obviněná byla řádně s dodržením pětidenní lhůty podle §166 odst. 1 tr. ř. upozorněna na možnost prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění dokazování. Podle názoru státního zástupce byla splněna i materiální podmínka, tedy že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení bez přítomnosti obviněné, neboť vzhledem k její trestní minulosti nelze předpokládat, že by její účast u hlavního líčení posílila jeho výchovný vliv.
Státní zástupce posléze dospěl i k závěru, že nebylo nijak zkráceno ústavní právo obviněné zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti. Tvrzení obviněné o okolnostech, které jí údajně zabránily v účasti na hlavním líčení konaném dne 18. 12. 2008, bylo podle názoru státního zástupce účelové, o čemž svědčí skutečnost, že se nejprve snažila omluvit poukazem na tři týdny staré zranění ruky, které jí v účasti na hlavním líčení nijak nebránilo, a posléze tvrzením, že se má v lednu roku 2009 podrobit operaci břišní kýly. Tato tvrzení svědčí spíše o obstrukčním charakteru jejího jednání. Navíc státní zástupce připomíná, že obviněná nedala nikdy najevo, že by změnila své stanovisko a hodlala se k věci vyjádřit.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání podané obviněnou H. Š. podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněná A. P. označila jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě dovolání obviněné A. P. Její dovolání obsahuje jedinou námitku spočívající v tvrzení, že orgány činné v trestním řízení nezkoumaly otázku její příčetnosti. Nelze se ztotožnit s názorem státního zástupce, že by se mělo jednat o námitku směřující proti právnímu posouzení, neboť již ze samotné formulace „nezkoumaly“ je zjevný procesní charakter této námitky. Otázka nepříčetnosti je otázka právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů (č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Obviněná zjevně brojí proti tomu, že orgány činné v trestním řízení neučinily skutkové zjištění o jejím mentálním postižení, které by pak následně vyžadovalo právní posouzení ve smyslu §12 tr. zák. Obviněná tak obsahově nenaplnila uplatněný dovolací důvod. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že obviněná svou námitku zdůvodnila citací lékařské zprávy a znaleckého posudku, které však ke svému dovolání nepřipojila a v případě znaleckého posudku neoznačila, ve které trestní věci měl být zpracován, eventuelně zda byl důvodem k závěru o její nepříčetnosti či snížené příčetnosti. Ačkoli to obviněná tvrdí, z ničeho nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení v projednávané věci měly mít o tomto znaleckém posudku povědomí. Pokud jde o to, zda v posuzovaném případě byly takové okolnosti, které měly vést orgány činné v trestním řízení k pochybnostem o příčetnosti obviněné a provedení dalšího dokazování pro objasnění této otázky, je třeba si uvědomit, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale ve vztahu k určitému činu (č. 17/1979, poslední věta, Sb. rozh. tr.). Způsob provedení krádeže v posuzované věci společně více pachatelkami byl takový, že společenská nebezpečnost činu i jeho protiprávnost musely být zřejmé i té z nich, jejíž inteligence by byla výrazně snížena. Navíc obviněná, ač zastoupená obhájcem, tuto námitku v předchozích stádiích řízení neuplatnila. Jde tedy o zcela nové tvrzení uplatněné až v mimořádném opravném prostředku.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněná A. P. podala dovolání z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a její dovolání odmítl, aniž se dále zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř.
Rovněž obviněná H. Š. označuje jako dovolací důvod mimo jiné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině lze k tomuto dovolacímu důvodu odkázat na to, co již bylo řečeno výše. Pokud jde o námitky dotýkající se výpovědi svědka M. K., záznamu kamerového systému obchodního domu B. a vztahu mezi spoluobviněnými, který měl vyplývat z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 247/2007, jenž patrně obviněná zamýšlela vztáhnout k výše uvedenému dovolacímu důvodu, je třeba říci, že tyto námitky zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi obviněná napadá skutkové závěry soudů, proces dokazování a hodnocení důkazů. Žádná z těchto námitek nesměřuje proti právnímu posouzení, jak to zvolený dovolací důvod vyžaduje.
Obviněná současně také namítá, že soud prvního stupně porušil zásadu ústnosti trestního řízení a ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., neboť věc nebylo možno bez její přítomnosti spolehlivě rozhodnout, ani dosáhnout účelu trestního řízení. Touto námitkou obviněná obsahově naplnila uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., její námitka je však zjevně neopodstatněná.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je třeba uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Předně je třeba podotknout, že obviněná neuvádí konkrétní důvody, proč by nemělo být možno bez její přítomnosti věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. mimo toho, že zdůrazňuje potřebu své výpovědi jako důkazního prostředku. Nalézací soud ovšem dospěl k závěru, že hlavní líčení bylo možno provést bez účasti obviněné. V dané věci se soud rozhodně nedostal do důkazní nouze, neboť měl k dispozici především záznam kamerového systému, ze kterého bylo jednání obviněných zřejmé. Nejvyšší soud je toho názoru, že věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a případná výpověď obviněné těžko mohla přispět k objasnění věci (mimo jiné s ohledem na to, že obviněného v trestním řízení na rozdíl od svědka nic nenutí ani nemůže nutit, aby vypovídal pravdu, což je nutno vždy brát v potaz při hodnocení jeho výpovědi). Co se týče dosažení účelu trestního řízení, je na místě přisvědčit státnímu zástupci v tom, že u obviněné jako mnohokrát trestané osoby lze těžko předpokládat posílení výchovného vlivu, pokud by se hlavního líčení zúčastnila osobně.
Na okraj Nejvyšší soud dodává, že tato část dovolání je zčásti totožná s textem odvolání, jenž jménem obou obviněných podával JUDr. P., který je v této fázi řízení obhajoval, přičemž však v textu odvolacího podání se tato pasáž týkala obviněné A. P. (ve vztahu k ní byla tato námitka odůvodněna). Rovněž zejména s ohledem na tuto obviněnou pak odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal. Vyvstává proto pochybnost, zda obviněná H. Š. tuto námitku vůbec v odvolacím řízení uplatnila. Dále Nejvyšší soud podotýká, že obviněná nenamítla porušení podmínek upravených v §202 odst. 2 tr. ř. pod písmeny a) a b), není tedy třeba se jejich splněním na tomto místě zabývat, jak to učinil státní zástupce ve svém vyjádření.
Účast obviněného u hlavního líčení je jeho významným ústavně zaručeným právem. To ovšem neznamená, že by mělo být připuštěno jeho zneužívání s úmyslem oddálit vynesení rozhodnutí ve věci. Je na místě, aby obviněný, pokud mu v účasti u hlavního líčení brání objektivní překážky, jejich existenci doložil. Omluvitelným důvodem přitom nemůže být jakékoli onemocnění, ale pouze takové, které skutečně obviněnému brání se k hlavnímu líčení dostavit, popřípadě v něm aktivně vystupovat. V případě obviněné H. Š. je však zjevné, že lékařské zprávy, kterými se snažila omluvit svou účast u hlavního líčení, nedokládaly její neschopnost se k hlavnímu líčení dostavit. Takovým důvodem nemůže být zlomenina ruky s fixací v šátku, se kterou takto zranění běžně vykonávají v rámci možností obvyklé činnosti, ani plánovaná operace, která se měla teprve uskutečnit, přičemž lékařská zpráva nesděluje nic o tom, že by snad břišní kýla bránila obviněné v pohybu nebo ji jinak limitovala. V případě první omluvy navíc byla obviněná nalézacím soudem předem upozorněna, že tato nebude akceptována. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněná zjevně nedoložila existenci takové objektivní překážky, která by bránila její účasti u hlavního líčení. V postupu soudu prvního stupně tak nebyla shledána naznačená pochybení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné H. Š. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
O odmítnutí dovolání obviněných A. P. a H. Š. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch