ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1524.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1524/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné J. F., zastoupené advokátem, proti povinné J. S., zastoupené advokátem, pro 750 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 19 Nc 7136/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2006, č. j. 19 Co 153/2006-67, takto:
I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2006, č. j. 19 Co 153/2006-67, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o nákladech exekuce, se odmítá, jinak se zamítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku ve výši 8 139,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 25. 6. 2003 , č. j. 19 Nc 7136/2003-8 (kterým obvodní soud nařídil podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1997, č. j. 83 Ro 535/1997-11, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 750 000,- Kč s 19 % úroky z prodlení ročně od 24. 3. 1997 do zaplacení, nákladů předchozího řízení ve výši 44 400,- Kč a nákladů exekuce, exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil JUDr. I. Š., soudní exekutorku) tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.); dále oprávněnou zavázal zaplatit povinné na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 25 793,25 Kč (výrok II.), státu na nákladech řízení částku 8 222,50 Kč (výrok III.) a soudní exekutorce na nákladech exekuce částku 9 187,- Kč (výrok IV). Ve svém rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že platební rozkaz nebyl povinné řádně doručen, neboť ze znaleckého posudku soudního znalce z oboru písmoznalectví JUDr. J. S. vyplývá, že podpis na doručovací listině ze dne 19. 12. 1997 na čl. 23 spisu sp. zn. 83 Ro 535/1997 Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu v Praze) není podpisem povinné. Proto se exekuční titul nemohl stát vykonatelným.
V dovolání – přípustném podle §237 odst. 1 písm. a) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – namítá oprávněná, že odvolací soud svým závěrem, že exekuční titul nebyl povinné řádně doručen, zcela „nesprávně vyhodnotil fakta a skutečnosti“. Podle jejího názoru byl exekuční titul doručen řádně, neboť zásilka byla po nezastižení adresáta uložena na poště, a proto se po uplynutí příslušné doby považuje podle §45, §45a a §46 o. s. ř. za doručenou. Závěr soudního znalce v oboru písmoznalectví (že podpis na doručence nepatří povinné), z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel, považuje oprávněná za „příliš nepřesný a zavádějící“. Připouští však i možnost, že zásilku mohl převzít K. S., manžel povinné, neboť pohledávka oprávněné spadá do společného jmění povinné a jejího manžela. Nesouhlasí s povinností hradit náklady řízení a exekuce, neboť doručování je věcí soudu a oprávněná je nemohla nijak ovlivnit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Povinná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že exekuční titul nemůže být vykonatelný, neboť jí nebyl nikdy doručen. Poukázala na skutečnost, že u platebního rozkazu zákon vyžaduje doručení do vlastních rukou. V nalézacím spise navíc není založena doručenka, nýbrž pouze doručovací karta s údajným podpisem povinné. Pravost tohoto podpisu však povinná v řízení u odvolacího soudu úspěšně popřela. Povinná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání oprávněné zamítl a přiznal povinné právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud návrh na nařízení exekuce zamítl, je ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), přípustné, není však důvodné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „fakta a skutečnosti“; má za to, že při doručování na tzv. modrou doručenku je vyloučeno, aby písemnost převzal někdo jiný, má-li být současně předložen občanský průkaz, a že závěry znaleckého posudku jsou nepřesné a zavádějící. Těmito námitkami však dovolatelka ve skutečnosti neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů, ale napadá hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku) odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. námitkou, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, případně že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné).
Jestliže dále §173 odst. 1 o. s. ř. náhradní doručení u platebního rozkazu výslovně vylučuje, je lichá i námitka oprávněné, týkající se doručení uložením zásilky na poště; navíc odvolací soud své rozhodnutí na tomto závěru ani nezaložil. Stejně tak bezdůvodná je pak i námitka případného doručení platebního rozkazu manželovi povinné, když ani tak nelze považovat platební rozkaz za účinně doručený.
Lze uzavřít, že oprávněné se správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti napadenému rozhodnutí v části, jíž odvolací soud návrh na nařízení exekuce zamítl, jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (exekuce), není přípustné.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4). Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné proti nákladovým výrokům podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání oprávněné bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení §142 odst. 1, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v celkové částce 15 916,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem ve výši 13 075,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), po snížení o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, paušální náhradu ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 1, 3 a §151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 2 541,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu