ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1768.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1768/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) nezl. N. R., zastoupené matkou I. R., právně zastoupené advokátem, b) L. R., proti povinnému M. R., zastoupenému advokátem, pro 64 100,- Kč, přikázáním pohledávky, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 47 E 74/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2006, č. j. 9 Co 1147/2006-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit každému z oprávněných k rukám Mgr. M. V. na nákladech dovolacího řízení 1.938,- Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 2. 2006, č. j. 47 E 74/2006-14, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. 9. 2000, č. j. 38 Nc 165/2000-63, kterým okresní soud nařídil k uspokojení pohledávky oprávněných ve výši 64. 100,- Kč (aniž by ovšem uvedl výši dlužného výživného u každého oprávněného) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, specifikované blíže ve výroku rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že zákonné předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny; existenci vymáhané pohledávky soud při nařízení výkonu nezkoumá a vychází z tvrzení oprávněného.
V dovolání (a v jeho doplnění) – jehož přípustnost implicitně dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – namítá povinný, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam spatřuje ve skutečnosti, že nařízením výkonu rozhodnutí bez přihlédnutí k jeho obraně „soud neposkytl dovolateli právní ochranu, ačkoliv je tomu ze zákona i z Ústavy této země povinen.“ Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že soud při nařízení výkonu rozhodnutí existenci vymáhané pohledávky nezkoumá a vychází jen z tvrzení oprávněného. Má za to, že soud je „povinen vzít v úvahu obranu povinného, zejména pokud je tato opřena o listiny, vystavené a podepsané samotnou oprávněnou.“ Nesouhlasí také s tím, že tehdy ještě oba nezletilé oprávněné v řízení zastupuje jejich matka. Od 1. 7. 2002 jsou totiž děti svěřeny do jeho péče a uplatněním finančních požadavků vůči otci od tohoto data nastává kolize zájmů mezi matkou a nezletilými. Soud, kterému byly tyto skutečnosti známy, měl za povinnost ustanovit nezletilým opatrovníka nebo zástupce z řad advokátů. V této souvislosti poukazuje na ust. §37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 94/1963“). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Oprávnění prostřednictvím právního zástupce k dovolání uvedli, že dovolání v dané věci není přípustné, a navrhli, aby bylo odmítnuto. Pokud by však přesto dovolací soud dospěl k závěru, že přípustné je, navrhují jeho zamítnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř.– je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoliv dovolatel přikládá napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, dovolací soud posouzením uplatněných námitek k závěru, že se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, nedospěl. Zároveň neshledal, že by odvolací soud při svém rozhodování postupoval v rozporu s ustálenou soudní praxí.
V souzené věci povinný zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že při nařízení exekuce se soud nezabývá tím, zda povinný splnil povinnost uloženou mu exekučním titulem či nikoli. Tento závěr je však správný a zcela v souladu s ustálenou soudní praxí, neboť tato okolnost je při nařizování exekuce bezvýznamná. Je uplatnitelná a přísluší o ní rozhodovat leda v poměrech §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 6, ročník 2005, pod č. 101).
Co se týká námitky zastoupení nezletilých oprávněných jejich matkou, uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) založit nemůže.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněným podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2957,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §14 odst. 1 a §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.), v částce 300,- Kč představující paušální náhradu podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb a v částce 619 Kč představující 19 % daň z přidané hodnoty. Náklady každého z oprávněných tak činí 1938,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu