ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1876.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1876/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné M. č. P. 10, proti povinné L. P., zastoupené advokátkou, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 2214/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 12.5.2006, č.j. 51 Co 118/2006-31, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 12.5.2006, č.j. 51 Co 118/2006-31, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 6. 2005, č.j. 49 Nc 2214/2005-10, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 22.6.2005, č.j. 49 Nc 2214/2006-10, jímž obvodní soud nařídil exekuci. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro nařízení exekuce jsou splněny všechny předpoklady, zejména že je exekuční titul materiálně i formálně vykonatelný; podkladový rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 21.1.2002, č.j. 6 C 474/2000-19, považoval za řádně doručený „náhradním způsobem, a to uložením u pošty dnem 26.2.2002 po předchozí výzvě, aniž pošta sdělila, že se adresátka v místě bydliště nezdržuje“ (viz předposlední odstavec druhé strany rozhodnutí odvolacího soudu na č.l. 32). Jak plyne z následujícího odstavce odůvodnění napadeného usnesení, městský soud z výpovědí svědků „zjistil, že asi od června 2001 po dobu jednoho roku povinná bydlela v bytě své sestry B. S. Všichni svědci potvrdili, že povinná do bytu v T. ulici docházela a přebírala tam poštu.“ Na základě výpovědí svědků „z nichž pouze svědek R. hovořil o určitých potížích při doručování pošty jeho osobě, zatímco dcera povinné žádné problémy s doručováním nezmínila“, dospěl odvolací soud k závěru o neopodstatněnosti námitek povinné, že jí titul nebyl doručen, a že proto nejsou dány podmínky pro nařízení exekuce, a uzavřel, že podkladový rozsudek vykonatelný je.
V dovolání povinná namítá prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění, zda se v době doručování zdržovala na adrese uvedené na dodejce, tedy v P. 10 na T. ul.; na základě nepřípustných souhrnných zjištění pak odvolací soud dospěl podle dovolatelky k nepřezkoumatelnému rozhodnutí, spočívajícímu na „nesprávném právním názoru na otázku doručování“.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř., kdy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá v nesprávném výkladu ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. v rozhodném znění) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu, že podmínky pro tzv. náhradní doručení, tedy doručení uložením na poště, jsou dány i tehdy, je-li v průběhu řízení zjištěno, že adresát do místa doručování sice dochází, že tam však nebydlí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Výklad ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. v rozhodném znění, tedy ve znění účinném v únoru 2002, podaný odvolacím soudem, je skutečně nesprávný.
Podle ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2004, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Podle ustanovení §46 odst. 5 o.s.ř. není-li zjištěn opak, má se zato, že se adresát v místě doručení zdržoval.
Jak plyne z výslovné dikce ustanovení §46 odst. 4 v rozhodném znění, je zákonná konstrukce náhradního doručení založena na předpokladu, že adresát se v době doručení (tj. určitého dne) v místě doručení skutečně zdržuje a může si tedy zásilku vyzvednout u soudu či držitele poštovní licence. Je-li tento předpoklad splněn, pak jde adresátu plně k tíži, že si zásilku nevyzvedl. Podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje, proto není splněna nejen v důsledku dlouhodobé nepřítomnosti, nýbrž i tehdy, jde-li o stav zcela přechodný, tj. například krátkodobý i několikadenní pobyt mimo bydliště, např. dovolená apod. (srov. též Občanský soudní řád, Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.BECK, 2001, s. 175,176, vysvětlivky 3., 4.). Odvolací soud však takto ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. nevyložil. Ačkoli vzal výpověďmi svědků za prokázané, že povinná „asi od června 2001 po dobu jednoho roku bydlela v bytě své sestry“, přesto shledal podmínky pro náhradní doručení uložením na poště za splněné a tento závěr pak podepřel argumentem, že „dcera povinné žádné problémy s doručováním nezmínila, a že o určitých potížích při doručování pošty (jeho osobě) hovořil pouze svědek R.“ Přitom odvolací soud považoval podkladový rozsudek – nesprávně – za doručený uložením na poště „aniž pošta sdělila, že se adresátka v místě bydliště nezdržuje“, a to přesto, že dodejka na č.l. 24 připojeného spisu nalézacího soudu neobsahuje (na rozdíl od doručenek na č.l. 7, 13, 15 a 18a téhož spisu) obvyklou předtištěnou formulaci, že „…adresát nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje…“, nýbrž pouze otisk razítka NEZASTIŽEN, OZNÁMENO, uloženo 26.2.2002 (navíc bez otisku denního razítka a podpisu vydávajícího pracovníka).
Z uvedeného plyne, že odvolací soud – vyložil-li první větu ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. tak, že postačí, aby adresát bydlící jinde do místa doručování pouze docházel (byť třeba i za účelem „vybírání pošty“), je jeho výklad nesprávný. Protože na tomto nesprávném posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení části první, hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu