ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.224.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 224/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. M., zastoupeného advokátem, proti povinné V. Š., zastoupené advokátkou, pro 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 Nc 5198/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2007, č. j. 25 Co 368/2007-27, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl podle §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. 3. 2007, č. j. 17 Nc 5198/2007-10, kterým soud nařídil exekuci podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2006, č. j. 60 Sm 221/2006-15, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 300 000,- Kč s příslušenstvím a provedením exekuce pověřil JUDr. J. Š., soudního exekutora. Odvolací soud uzavřel, že exekuční titul je formálně i materiálně vykonatelný; argumentace, že žalovaný J. M. byl pověřen podat proti němu opravný prostředek i jménem povinné V. Š. (a neučinil tak) je zde nerozhodná. Bez významu jsou i námitky zaplacení vymáhané pohledávky, uplatněné ve fázi nařízení exekuce (lze se jimi zabývat při rozhodování o zastavení exekuce), námitky směřující do věcné správnosti exekučního titulu nebo námitky rozporu s dobrými mravy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním a prostřednictvím důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že v době vydání exekučního titulu dluh již dávno neexistoval, neboť zanikl splněním dne 24. 4. 2004 ze strany druhého solidárního dlužníka J. M. a oprávněný se jeho zaplacení mohl domáhat jen na základě toho, že i po obdržení platby si ponechal směnku. J. M. při podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu byl přesvědčen, že námitky podává nejen za sebe, ale i za povinnou. Má za to, že nařízením exekuce zaniklé pohledávky byl porušen §37 zákona č. 120/2001 Sb., neboť návrh na nařízení exekuce lze podat jen, nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá exekuční titul, přičemž ten v projednávané věci ukládal zaplatit, co již dávno bylo uhrazeno. Proto se měl odvolací soud zabývat i „aktivní legitimací oprávněného k podání návrhu“, závislou dle dovolatelky nejen na existenci vykonatelného titulu, ale především na existenci samotné pohledávky. Soud měl zjišťovat, zda z důvodu splnění uložené povinnosti vykonatelnost titulu nezanikla, případně nikdy nevznikla nebo vzniknout neměla. Namítá také, že právní úkony, které jsou v rozporu s hmotným právem a dobrými mravy, nemohou požívat právní ochrany; právo nelze aplikovat v rozporu s jeho účelem. Navrhla, aby dovolací soud poté, co vykonatelnost napadeného rozhodnutí odloží, je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požaduje po oprávněném náhradu nákladů dovolacího řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání popřel, že by jakákoli platba na předmětný směnečný dluh byla uhrazena. V tvrzení povinné spatřuje pouze snahu o nahrazení nepodaného opravného prostředku proti směnečnému platebnímu rozkazu. Navrhl odmítnutí návrhu povinné na odklad vykonatelnosti.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, neboť neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Tvrdí-li dovolatelka, že vymáhaná pohledávka zanikla splněním druhého solidárního dlužníka ještě před vydáním směnečného platebního rozkazu, namítá tím v podstatě věcnou nesprávnost exekučního titulu (o níž je přesvědčena, že zapříčiňuje jeho nevykonatelnost), dále nedostatek aktivní legitimace oprávněného k podání návrhu na nařízení exekuce, protiprávnost nařízení exekuce a rovněž rozpor s dobrými mravy.
Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2005), je výrazem ustálené soudní praxe, že exekuční soud není oprávněn věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení přezkoumávat, obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet. Jinými slovy námitka, jejímž obsahem je kritika správnosti podkladového titulu, je při nařízení exekuce bez významu. Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud pouze zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno. Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá tím, zda a kdy povinnost uložená povinné rozhodnutím (jiným titulem) byla splněna, v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného. Případné splnění dluhu nemá vliv ani na posouzení otázky aktivní legitimace oprávněného.
Nedůvodná je i námitka, že druhý solidární dlužník J. M. měl podat proti exekučnímu titulu v nalézacím řízení opravný prostředek i jejím jménem, ale neučinil tak z důvodu neznalosti procesních předpisů, neboť pro zpochybnění vykonatelnosti exekučního titulu je podstatné, zda byl povinnou opravný prostředek skutečně podán (v nalézacím řízení také Krajský soud v Praze jako soud odvolací, který v odůvodnění svého rozsudku ze dne 11. 7. 2008, č. j. 47 Cm 90/2006-89, konstatoval, že směnečný platební rozkaz vůči povinné je již v právní moci, protože tato v zákonné lhůtě námitky nepodala, a z obsahu písemného podání druhého spoludlužníka, které soud projednával, je zřejmé, že bylo učiněno výhradně jím).
Otázkou rozporu nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) s dobrými mravy se Nejvyšší soud rovněž zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67) a učinil závěr, že rozpor s dobrými mravy, jenž je institutem hmotněprávním (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění), nelze úspěšně namítat ve vztahu k usnesení o nařízení exekuce, jež je institutem procesněprávním, a bylo vydáno v důsledku využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně, přičemž se exekuční soud, jak bylo uvedeno výše, již nemůže zabývat věcnou správností exekučního titulu.
K návrhu na odklad vykonatelnosti dovolací soud poznamenává, že užití institutu odkladu vykonatelnosti je v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř., §130 zákona č. 120/2001 Sb.) z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006).
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu se standardní judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (hlava VI. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu