ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2651.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2651/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) J. V., b) Ing. P. V., a c) P. V., proti povinným 1) JUDr. V. B., 2) S. B., pro částku 853.861,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 7 Nc 3031/2006, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30.11.2006, č.j. 28 Co 747,751/2006-81, takto:
I. Řízení o dovolání 2) povinné se zastavuje.
II. Dovolání 1) povinného se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20.1.2006, č.j. 7 Nc 3031/2006-3, jímž okresní soud nařídil exekuci, a usnesení z 2.10.2006, č.j. 7 Nc 3031/2006-58, kterým okresní soud zamítl návrh na odklad exekuce.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, 1) povinný namítá, že „nalézací soud prvního stupně ve svém řízení porušil zásady spravedlivého procesu, jelikož se nevypořádal s řádně a včas předloženými důkazy a v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 1754/98 nerozhodl ani o vzájemném návrhu dovolatelů. Rozhodnutí nalézacího soudu je nesprávné také z hlediska hmotného práva (podle dovolatele pro rozpor podkladového rozsudku se závěry přijatými ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 38/98 z 28.6.2000). Exekučnímu soudu pak dovolatel vytýká, že se řádně nevypořádal s žádostí dovolatelů na odklad exekuce.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož (ve spojení s ustanovením §130 exekučního řádu) je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
1) povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal.
Námitky přednesené (poté, co 1/ povinný věnuje prvních pět stran dovolání popisu průběhu řízení) v dovolání (s. 6 dovolání na č.l. 88 versa) směřují proti věcné správnosti exekučního titulu, případně proti vadám nalézacího řízení. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že v řízení o výkon rozhodnuti soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, jehož výkon je navržen, že jeho obsahem je vázán a že je povinen z něj vycházet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58).
Pokud jde o část dovolání směřující do výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na odklad exekuce, v této části dovolání rovněž přípustné není (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 30.11.2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004, pod poř. č. 233).
Protože tedy dovolání 1) povinného není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Řízení o dovolání 2) povinné bylo (podle §104 odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.) zastaveno proto, že ta, a to ani přes výzvu soudu, neodstranila nedostatek obligatorního zastoupení dovolatele advokátem (k tomu srov. usnesení z 9.10.2002, sp. zn. 29 Odo 402/2002 uveřejněné v témže časopise č. 10, ročník 2002, kde pod poř. č. 191 vyslovil Nejvyšší soud závěr /použitelný zde obdobně/, že podmínka povinného zastoupení dovolatele v dovolacím řízení musí být splněna u každého ze společníků v rozepři samostatně; to platí i tehdy jde-li o solidárně zavázané manžele, z nichž jeden má právnické vzdělání).
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy XI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu