ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2901.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2901/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Ústí nad Labem, proti povinnému K. R., zastoupenému advokátkou, pro částku 22.681,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 29 E 544/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2008, č. j. 21 Co 500/2008 - 14, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 7. 2008, č. j. 29 E 544/2008 - 6, kterým okresní soud nařídil podle vykonatelných usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 28 T 34/99, a ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 28 T 34/99, k uspokojení nepřednostní pohledávky oprávněného ve výši 22.681,- Kč výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (platu), který přísluší povinnému od zaměstnavatele, u kterého je zaměstnán - plátce mzdy (platu) – Č. s. s. z., a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí podle §251 o. s. ř. byly splněny. K námitce promlčení práva přiznaného oběma vykonávanými rozhodnutími, vznesené povinným v odvolání, uvedl, že soud se při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí touto námitkou nezabývá a že tato otázka může být řešena až při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Poukazuje zejména na svou špatnou sociální situaci, nemajetnost a nemožnost vydělat si finanční prostředky. Namítá, že „rozhodnutí o povinnosti zaplatit náklady nutné obhajoby a náklady vazby a povolení výkonu rozhodnutí je postaveno“ na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že jde o věc zásadního významu, neboť nároky na vymáhání nákladů na obhajobu, které byly přiznány pravomocnými usneseními krajského soudu v roce 2002 a 2001, jsou již promlčeny v tříleté obecné promlčecí době podle §101 obč. zák. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a neshledal je podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil. Pokud dovolatel namítá, že rozhodnutí o povinnosti zaplatit náklady nutné obhajoby a náklady vazby spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybňuje tím věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že soud výkonu rozhodnutí není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, přičemž jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58).
Přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení není způsobilá založit ani námitka povinného, že nároky na vymáhání nákladů na obhajobu, které byly přiznány pravomocnými usneseními krajského soudu v roce 2002 a 2001, jsou již promlčeny v tříleté obecné promlčecí době podle §101 obč. zák., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která dovodila, že soud výkonu rozhodnutí se otázkou promlčení nemůže zabývat již ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí, ale teprve ve stadiu jeho zastavení (srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10 z roku 1981 pod poř. č. 21 na str. 187/525, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 47/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1111/2007).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009 JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu