ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2981.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2981/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné A. – C., a. s., proti povinné Z. H., s. r. o., vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 14 Nc 1740/2003, pro 4.233.499,93 Kč s příslušenstvím, o dovolání soudního exekutora JUDr. J. D., zastoupeného advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2006, č. j. 13 Co 366/2006-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 28. 4. 2006, č. j. 14 Nc 1740/2003-123, jímž okresní soud rozhodl tak, že rozdělovaná podstata ve výši 7.000.000,- Kč, představující nevyšší podání, se vydává Mgr. P. B., jako správci konkursní podstaty úpadkyně Z. H. s. r. o., s tím, že nebude-li použita v rámci konkursního řízení, vrátí ji správce konkursní podstaty zpět k rozvrhovému řízení.
Odvolací soud uzavřel, že byl-li prohlášen konkurs na majetek povinné poté, co její nemovitost byla pravomocným usnesením o příklepu prodána a nejvyšší podání zaplaceno, je třeba výtěžek vydat správci konkursní podstaty, který o něm rozhodne v konkursním řízení. Soudní praxe dospěla k závěru, že na základě úpravy v §337 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze tak učinit pouze na základě rozvrhového usnesení podle §337g odst. 1 o. s. ř., kterým soud přizná pohledávku nákladů řízení státu a zbytek rozdělované podstaty vydá správci konkursní podstaty s tím, aby ji - nebude-li použita v rámci konkursního řízení - vrátil soudu k provedení rozvrhového řízení. Jelikož náklady exekuce, jak je vymezuje §87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně zákonů, v platném znění (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), vznikly exekutorovi jako fyzické osobě, nelze je považovat za náklady řízení vzniklé „státu“ (a nejde tak o pohledávku první skupiny). Pohledávka exekutora sdílí osud pohledávky oprávněného a uspokojí se z rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině ve smyslu §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním soudní exekutor. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §238a odst. l písm. f) o. s. ř. a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru soudu, že pohledávka soudního exekutora sdílí osud pohledávky oprávněné a uspokojuje se ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nikoli již ve skupině první podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že občanský soudní řád institut nákladů exekuce neupravuje, stejně jako otázky, na základě čeho a jak se rozhoduje o jejich uspokojení. V daném případě má přednost užití předpisu speciálního a pozdějšího, jímž je zákon č. 120/2001 Sb., přitom poukazuje na jednotlivá jeho ustanovení, o něž své přesvědčení o nesprávnosti závěrů odvolacího soudu o připodobnění nákladů exekuce k pohledávce oprávněného opírá. Uvádí, že i když soudní exekutor neprovádí rozvrhová jednání, není nikterak dotčeno jeho právo rozhodnout o nákladech exekuce příkazem k úhradě dle §88 zákona č. 120/2001 Sb. Výše nákladů exekuce (nikoli základ nároku, který vyplývá ze zákona) může být soudem přezkoumána pouze na základě námitek některého z účastníků. Poukazuje na to, že zákon č. 120/2001 Sb. důsledně odlišuje náklady exekuce a náklady výkonu rozhodnutí, resp. právo oprávněného na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku. Zatímco náklady exekuce představují výlučný nárok exekutora a nelze je považovat za příslušenství pohledávky ve smyslu §121 odst. 3 občanského zákoníku (náležející vlastníku jistiny), právo oprávněného na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku svědčí výlučně oprávněnému, vynakládá je oprávněný a je příslušenstvím pohledávky. Liší se i okamžikem a právním důvodem vzniku i svým obsahem (exekutor při prodeji nemovitosti zpravidla uspokojuje vedle oprávněného i dalšího oprávněného příp. další věřitele a základem pro určení jeho odměny je ta část rozdělované podstaty, jíž byly nároky uspokojeny; na výši nákladů exekuce může mít tedy vliv i výše dalších dluhů povinného, které s pohledávkou oprávněného nesouvisí). Pohledávka z titulu nákladů exekuce trvá i po zániku pohledávky oprávněného. Náklady exekuce jsou náklady osoby pověřené zákonem k výkonu veřejné moci, které vznikly při této činnosti v zájmu státu, při níž soudní exekutor vystupuje z vrchnostenské pozice, nikoli jako soukromá osoba. Jsou obdobou nákladů provedení výkonu rozhodnutí, které dle §270 odst. 3 o. s. ř. platí stát, lze je připodobnit i k odměně a výdajům správce konkursní podstaty, které jsou pohledávkami za podstatou (§31 odst. 2 písm. a/, §32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) a uspokojují se jako první v pořadí. Ze všech uvedených důvodů nemohou sdílet osud pohledávky oprávněného. V opačném případě by docházelo k porušování úplatného principu exekuce zakotveného v §3 odst. 1 zákon č. 120/2001 Sb., takový výklad by byl neústavní a odporující právu každého na majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právu na spravedlivou odměnu za práci ve smyslu části I. Evropské sociální charty (sdělení MZV č. 14/2000 Sb.m.s.) a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhl. č. 120/1976 Sb.). Proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (napadenému usnesení nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Exekutor argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, sice přednesl, ale hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze; otázku, kterou nabídl k přezkumu (závěr odvolacího soudu o uspokojení nákladů exekuce ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou.
Odvolací soud při posuzování, v které rozvrhové skupině se uspokojí pohledávka soudního exekutora, správně vyšel ze Stanoviska k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod č. 31. V bodu XVIII. Nejvyšší soud zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci), že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojuje ve třetí skupině. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné ani povinné, jež by jinak měly na náhradu případných nákladů dovolacího řízení právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu