ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3193.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3193/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) M. M. a b) D. M., proti povinnému R. M., o zastavení exekuce pro částky 40.000,- Kč a 10.000,- Kč dlužného výživného, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 Nc 5140/2004, o dovolání Mgr. D. K., soudního exekutora, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 4.12.2008, č. j. 10 Co 463/2008-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 16.9.2008, č.j. 16 Nc 5140/2004-28, okresní soud zastavil exekuci (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a k úhradě nákladů exekuce ve výši 7.735,- Kč k rukám soudního exekutora zavázal povinného (výrok III.). Shora označeným rozhodnutím krajský soud v napadené části ve výroku III. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal povinného k náhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi ve výši 10.829,- Kč.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl soudní exekutor dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a „odst. 2 písm. a)“ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) s odůvodněním, že „se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že povinný plnil částku 35.000,- Kč přímo oprávněným bez součinnosti soudního exekutora“, a „je proto nutné ji považovat za vymožené plnění ve smyslu ust. §5 odst. 1, vyhl. č. 330/2001 sb., v platném znění.“ Dále pak zpochybňuje částky náhrady hotových výdajů a náhrady za ztrátu času určené odvolacím soudem.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech exekuce, stejně jako usnesení o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu