Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2009, sp. zn. 20 Cdo 3219/2007 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3219.2007.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3219.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3219/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobce: D. H. , zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalovanému: A. O., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 17, o určení neplatnosti exekutorského zápisu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 203/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2007, č. j. 56 Co 534/2006 - 42, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2007, č. j. 56 Co 534/2006 - 42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby soud určil, že „exekutorský zápis soudního exekutora JUDr. Bohumíra Krestýna ze dne 18. 12. 2002, č. exekutorského zápisu 31/03, je neplatný“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že citovaný exekutorský zápis považuje za neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť neovládá český jazyk (pouze základní verbální komunikaci), že obsahu této listiny nerozuměl, při jejím sepisu a podpisu nebyl přítomen tlumočník, že zápis podepsal pouze z důvodu, že žalovanému důvěřoval, přičemž ani není pravdivý údaj uvedený v bodě I. exekutorského zápisu o tom, že si od žalovaného půjčil částku 150.000,- EUR. Dále uvedl, že obsahem a právními důsledky zápisu se začal zabývat až poté, kdy byla na jeho majetek usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 47 Nc 5868/2004, nařízena exekuce. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 11. 2005, č. j. 23 C 203/2005 - 17, řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 3. 2007, č. j. 56 Co 534/2006 - 42, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že k projednání dané věci není dána pravomoc českých soudů jako jedna z podmínek řízení (§103 a §104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovodil, že je třeba postupovat podle §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), ve znění pozdějších předpisů, neboť dvoustranná mezinárodní Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, uveřejněná pod č. 207/1964 Sb., kterou je nadále vázána Česká republika i Chorvatská republika, otázku pravomoci soudů pro danou věc neřeší, a že pro určení místní příslušnosti je rozhodující §84, §85 odst. 1 a §86 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.”). Jelikož podle zjištění soudu prvního stupně, učiněného ze zprávy cizinecké policie a z centrální evidence obyvatel, měl žalovaný na území České republiky povolen trvalý pobyt za účelem podnikání na adrese O., T. M. 37, v období od 18. 12. 2002 do 25. 5. 2005, není pravomoc českých soudů dána podle §85 o. s. ř. ani podle §86 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce netvrdil, že žalovaný zanechal na území ČR svůj majetek. Pokud žalobce v odvolacím řízení ke svému tvrzení, že žalovaný se stále zdržuje a podniká na uvedené adrese, předložil internetový výpis z registru ekonomických subjektů (ARES), poukázal krajský soud na to, že tento výpis nevyvrací informaci cizinecké policie ze dne 19. 10. 2005, že žalovaný nemá již od 26. 5. 2005 na území ČR povolen pobyt a na území ČR se nezdržuje a že z šetření policie a ze sdělení H. V., u níž na označené adrese bydlel, vyplývá, že v září 2004 žalovaný odjel zpět do Chorvatska. Poněvadž obecný soud žalovaného v České republice není dán, rozhodl soud prvního stupně správně, když řízení v této věci pro nedostatek pravomoci českých soudů zastavil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen o tom, že pro určení pravomoci českých soudů ve smyslu §37 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v návaznosti na §85 odst. 1 o. s. ř., není podstatné, zda žalovaný má v České republice povolen pobyt podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, z čehož vyplývá, že zpráva cizinecké policie není podstatná, ale že záleží výhradně na tom, zda se žalovaný na uvedené adrese v ČR fakticky zdržuje, neboť stav, kdy cizinci pobývají na území ČR i bez povolení k pobytu, není nijak neobvyklým jevem. Namítá, že z internetových výpisů, které soudu předložil, vyplývá, že žalovaný na území ČR podniká, že podnikatelskou činnost nepřerušil, že nemá ustanoveného odpovědného zástupce a že se na uvedené adrese zdržuje. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle §2 ZMPS ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Vzhledem k tomu, že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, uveřejněná pod č. 207/1964 Sb., kterou je nadále vázána Česká republika i Chorvatská republika, otázku pravomoci soudů pro danou věc neřeší, je třeba postupovat podle §37 odst. 1 ZMPS. Podle §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pravomoc československých (dnes českých) soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých (českých) předpisů jejich příslušnost. „Českými předpisy“, podle nichž je dána příslušnost českých soudů, jsou především ustanovení občanského soudního řádu o místní a věcné příslušnosti soudů a „příslušností“ se rozumí právě místní a věcná příslušnost soudů. Smysl úpravy, která váže pravomoc soudu k ustanovením o místní příslušnosti soudů, tkví v tom, že najde-li se v určitém státě soud místně příslušný k rozhodnutí v konkrétní věci, lze odtud dovodit též dostatečně intenzívní vztah k soudnictví takového státu. Občanský soudní řád pak pravidla pro určení místní příslušnosti formuluje v ustanoveních §84 až §89a, přičemž tzv. obecnou místní příslušností se zabývají ustanovení §84 až §86 o. s. ř., výlučnou místní příslušností ustanovení §88 o. s. ř. a místní příslušností na výběr danou ustanovení §87 o. s. ř. K založení pravomoci českých soudů k projednání majetkového sporu pak postačí, aby byla dána kterákoli z těchto druhů místní příslušnosti. K řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak (§84 o. s. ř.). Nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale (§85 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek (§86 odst. 2 o. s. ř.). Spor o určení neplatnosti označeného exekutorského zápisu ze dne 18. 12. 2003, v němž se účastníci (mimo jiné) dohodli, že žalobce jako dlužník a osoba povinná uhradí žalovanému jako věřiteli a osobě oprávněné částku 150.000,- EUR do 18. 3. 2004 a dále smluvní pokutu ve výši 50 EUR za každý den prodlení, je nepochybně sporem majetkovým (tento závěr nikterak nezpochybňuje ani napadané rozhodnutí). Odvolací soud dospěl k závěru o nedostatku pravomoci českých soudů k projednání dané věci z důvodu, že žalovaný nemá již od 26. 5. 2005 na území ČR povolen pobyt, že se v ČR nezdržuje, a že příslušnost českých soudů nelze určit ani podle §86 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce netvrdil, že by žalovaný zanechal v ČR svůj majetek. Při svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, učiněných ze zprávy cizinecké policie a z centrální evidence obyvatel, podle nichž měl žalovaný na území ČR povolen trvalý pobyt (za účelem podnikání) na adrese O., T. M. 37, a to v období od 18. 12. 2002 do 25. 5. 2005. Nehledě na to, že zpráva Policie ČR (čl. 15 a čl. 24 spisu) je v rozporu s výpisem z centrální evidence obyvatel (viz čl. 14 spisu), z něhož vyplývá, že žalovaný má na území ČR povolen dlouhodobý pobyt cizince od 1. 4. 2005 a že se zdržuje na adrese O. - N. u., T. m. 1135/37, podává se z obsahu spisu, a to ze žalobcem předloženého výpisu z rejstříku ARES ze dne 15. 3. 2006, že žalovaný aktuálně na území ČR v té době podnikal, přičemž mu bylo přiděleno identifikační číslo 26807041 s místem podnikání Přerov I - Město, Palackého 1945/23, a DIČ CZ 680130705 (byl plátcem DPH). Z tohoto vyplývá, že (i kdyby žalovaný neměl na území ČR povolen pobyt pro cizince ani se na území ČR nezdržoval) pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí dané věci by mohla být dána, byla-li by dána jejich příslušnost podle §86 odst. 2 o. s. ř. Jestliže žalobce v řízení tvrdil, že žalovaný na území ČR podniká, a toto své tvrzení doložil výpisem z rejstříku ARES ze dne 15. 3. 2006, z nějž tato skutečnost nepochybně vyplývá, pak bylo na odvolacím soudu, aby se touto okolností rozhodnou pro posouzení věci zabýval a najisto postavil, zda žalovaný, na území ČR podnikající, má na něm majetek či nikoliv (§86 odst. 2 o. s. ř.). Pokud tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání namítána. Za těchto okolností je též právní posouzení příslušnosti (a pravomoci) soudu k projednání dané věci v dovoláním napadeném usnesení neúplné, a tedy nesprávné. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.), němž rovněž posoudí, zda trvají podmínky k tomu, aby žalovaný byl nadále zastoupen opatrovníkem pro řízení, který mu byl ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 9. 2006, č. j. 23 C 203/2005 - 38. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. listopadu 2009 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/19/2009
Spisová značka:20 Cdo 3219/2007
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3219.2007.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-08