ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3779.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3779/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Z. f. d. z., zastoupeného advokátem, proti povinnému Ing. J. P., zastoupenému advokátem, pro částku 50.265,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 Nc 10504/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29.5.2006, č.j. 10 Co 32/2006-27, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu potvrdil usnesení z 30. 8. 2005, č. j. 52 Nc 10504/2005-7, kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého exekutora. Pokud jde o plnou moc udělenou oprávněným advokátu JUDr. J. K. ve vztahu k ní odvolací soud „neshledal žádné závady ani jiné vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
V dovolání (za zásadně právně významnou považuje otázku platnosti plné moci udělené oprávněným JUDr. J. K.) povinný namítá, že plná moc neobsahuje výslovné zmocnění k podání návrhu na exekuci a nesplňuje tak požadavek ustanovení §43 občanského zákoníku. Protože tato vada nebyla odstraněna ani postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., považuje dovolatel plnou moc (navíc časově neomezenou) za absolutně neplatnou. Dále odvolacímu soudu vytýká, že ten rozhodl o jeho pouze blanketním odvolání, které tak nesplňovalo náležitosti předepsané ustanovením §205 o. s. ř. Protože soud neodstranil vady odvolání, považuje dovolatel napadené rozhodnutí za zmatečné podle §229 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud podle jeho názoru porušil také ustanovení §212 o. s. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku neodstranění vad odvolání nepřezkoumal v rozsahu stanoveném odvolatelem. Konečně pak namítá, že ač opakovaně žádal soud prvního stupně o poskytnutí poučení o procesních právech a povinnostech účastníka, toto poučení mu poskytnuto nebylo.
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.10.2009.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Takový dovolací důvod však povinný vůbec neuplatnil.
Protože uplatněnými důvody je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný sice tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze; není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázky, zda odvolání povinného (ne)obsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 věta druhá exekučního řádu) uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech povinný v odvolání nevytýkal.
Závěr krajského soudu, že „ve vztahu k plné moci udělené oprávněným advokátu JUDr. J. K. neshledal žádné závady ani jiné vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že tudíž odvolací námitky nejsou důvodné“, je tedy v souladu s judikaturou.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu