ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4313.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4313/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné G. M. M., a. s., zastoupené advokátem, proti povinné T. U., zastoupené advokátem, pro 5.634,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 Nc 111/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, č.j. 35 Co 26/2007-47, takto:
I. Dovolání proti výroku III o nákladech odvolacího řízení se odmítá, jinak se zamítá.
II. Oprávněná je povinna do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč k rukám Mgr. P. Š.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 15. 3. 2006, č. j. 20 Nc 111/2006-12, (jímž Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 13 C 80/2004, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 5.634,- Kč s 0,1 % úrokem za každý den prodlení od 31. 7. 2003 do zaplacení, pohledávky oprávněné ve výši 4.583,- Kč, náhrady nákladů nalézacího řízení ve výši 7.919,- Kč, nákladů oprávněné a nákladů exekuce, exekuci, a jejím provedením pověřil Mgr. O. K., soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), oprávněné uložil uhradit povinné na nákladech odvolacího řízení částku 5.420,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.) a dále jí uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, jejichž výši stanovil samostatným usnesením (výrok IV.), a to usnesením ze dne 25. 4. 2007, č. j. 35 Co 26/2007-54.
Odvolací soud dospěl na základě svědecké výpovědi svědka J. M. k závěru, že k doručení podkladového rozsudku náhradním doručením ve smyslu §46 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2004, nedošlo (a proto exekuční titul nenabyl právní moci a není vykonatelný), neboť povinná se ve dnech pokusu o doručení (tj. 4. 10. 2004 a 9. 11. 2004) nezdržovala v místě doručení. Svědeckou výpovědí bylo prokázáno, že povinná od léta roku 2004 žila v bytě v domě rodičů svého druha. Důvodem přistěhování povinné bylo její rizikové těhotenství a lepší dostupnost jejího ošetřujícího lékaře z bytu druha.
Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, v němž namítá, že závěry odvolacího soudu jsou „právně i věcně chybné“, jelikož při přezkumu předcházejícího řízení se jím měl odvolací soud „zabývat podrobněji a objektivněji a nespokojit se s jedinou svědeckou výpovědí druha povinné“. Dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že se povinná ve smlouvě o úvěru (z níž nárok oprávněné vychází) výslovně zavázala, že „sdělí změny v údajích týkajících se její osoby, mimo jiné i změnu adresy, a to nejpozději do 7 dnů od okamžiku, kdy k takové změně dojde“. Porušení této smluvní povinnosti by dle názoru oprávněné mělo jít k tíži povinné. A jestliže k porušení této povinnosti nedošlo, pak se povinná na adrese doručení zdržovala a exekuční titul je pravomocný. Oprávněná má dále za to, že případné chybné doručení je zaviněno soudem, a proto nemělo být rozhodnuto o její povinnosti nahradit náklady odvolacího řízení povinné. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Povinná ve svém vyjádření uvádí, že se plně ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze. K námitce nedostatečného posouzení důkazů dodává, že odvolací soud provedl i důkaz lékařskou zprávou MUDr. M. M., potvrzující rizikové těhotenství povinné i svědeckou výpověď J. M., který soudu rovněž předložil své čestné prohlášení. Nad rámec povinná uvedla, že z její strany již došlo k úhradě celé žalované částky včetně nákladů nalézacího řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl a uložil oprávněné nahradit náklady dovolacího řízení.
Dovolání ve věci samé (výrok I.) – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009 – není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že exekuční titul není pravomocný a vykonatelný, protože v době doručování se povinná v místě doručení nezdržovala, a tak nebyly splněny podmínky náhradního doručení podle §46 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2004.
Podle §46 odst. 4 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2004 platí, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
V poměrech úpravy doručování účinné do 31. 12. 2004 se soudní praxe ustálila na tom, že pro závěr, zda se adresát v místě doručení zdržuje, je rozhodný (pouze) stav, jaký zde byl v době pokusu doručovatele o doručení písemnosti. Tvrzení adresáta, že se v místě doručení nezdržoval teprve v průběhu doby od uložení zásilky na poště do dne, kdy nastala fikce doručení zásilky, je bez významu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 2003 pod č. 75). Jestliže tedy odvolací soud v souzené věci dovodil, že pro vyvrácení fikce doručení exekučního titulu stačí, že povinná se na adrese svého bydliště nezdržovala v den pokusu o doručení, je jeho právní posouzení správné.
Námitkou, že při přezkumu předcházejícího řízení se jím měl odvolací soud „zabývat podrobněji a objektivněji a nespokojit se s jedinou svědeckou výpovědí druha povinné“, oprávněná – posuzováno podle obsahu – neuplatňuje žádný zákonný dovolací důvod, nýbrž zpochybňuje samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež však – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3178/2005).
K námitce oprávněné o nedodržení ustanovení smlouvy o úvěru stran sdělování změn v kontaktní adrese Nejvyšší soud dodává, že takové porušení povinnosti nelze vztahovat na procesní pravidla upravující doručování písemností v rámci soudního řízení, a Nejvyšší soud se jí proto nezabýval.
Jelikož se dovolatelce správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání ve věci samé podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výroku III. o nákladech odvolacího řízení není přípustné; ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání v takovém případě nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Dovolací soud proto dovolání proti výroku III. odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Protože dovolání oprávněné bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, vzniklo povinné podle ustanovení §142 odst. 1, §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v celkové částce 2.550,- Kč, představující odměnu za zastupování advokátem ve výši 2.250,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 3, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/ bod 1., §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v paušální náhradě hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu