ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4879.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4879/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M. Č., zastoupeného advokátem, proti povinným 1) Mgr. V. B., a 2) S. B., bytem tamtéž, pro 371.209,33 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99, o dovolání prvního povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č.j. 20 Co 194/2008-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný Mgr. V. B. je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.300,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud výrokem I. v záhlaví uvedeného usnesení potvrdil usnesení ze dne 25. 2. 2008, č.j. E 442/99-304, jímž okresní soud zamítl návrh povinných ze dne 29. 12. 2004 na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením ze dne 31. 5. 2000, č.j. E 442/99-19 (výrok I. usnesení soudu prvního stupně), zamítl návrh povinných ze dne 11. 2. 2008 na odklad výkonu rozhodnutí (výrok II. usnesení soudu prvního stupně) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. usnesení soudu prvního stupně), výrokem II. uložil povinným zaplatit společně a nerozdílně oprávněnému 2.300,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.), ani pro odklad provedení výkonu rozhodnutí podle §266 odst. 2 o.s.ř., zejména uzavřel, že věcnou správnost pravomocného a vykonatelného rozhodnutí vydaného soudem v nalézacím řízení, ani postup, který jeho vydání předcházel, soud výkonu rozhodnutí nemůže přezkoumávat, a že oprávněný je totožný s osobou, jíž svědčí podle exekučního titulu vymáhané právo.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl první povinný dovoláním, jímž namítá, že odvolací soud ve svém usnesení „svévolně změnil oprávněného.“ Odvolacímu soudu dále vytýká, že se řádně nevypořádal s jeho tvrzením, že je vykonáváno rozhodnutí, „kde byl v předchozím nalézacím řízení porušen zákon, Úmluva CMR a ... čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR,“ v čemž dovolatel spatřuje porušení práva na soudní ochranu. Zbývající výtky pak dovolatel směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci odkladu provedení výkonu rozhodnutí (odvolací soud řádně nepřezkoumal tvrzení povinného v odvolacím řízení a nevypořádal se s otázkou podaného dovolání ve věci 8 C 1754/98) a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (oprávněnému nemohly vzniknout žádné náklady). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že neobsahuje zákonné náležitosti podání, konkrétně označení účastníků a není zřejmé, kdo je činí, ani žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů; současně upozornil na to, že z podání není patrno, zda má dovolatel právnické vzdělání. Podle oprávněného je proto dovolání neprojednatelné. „K samotnému obsahu dovolání“ oprávněný uvedl, že z něj není zřejmé, jak odvolací soud změnil oprávněného, a že další argumenty dovolatele nemohou být předmětem přezkumu v tomto řízení. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a oprávněnému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání proti výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatel mimo jiné správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Naopak platí, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nejsou s to založit námitky podřaditelné důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Takovou vadou ostatně není chybně uvedené příjmení (Č. namísto Č.) oprávněného v záhlaví napadeného rozhodnutí, neboť tato zjevná nesprávnost, na kterou dovolatel zřejmě upozorňuje nekonkrétní námitkou změny oprávněného, je napravitelná (viz §164, §211 o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázky nabídnuté dovolatelem k přezkumu uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Ta dovodila, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). Výrazem ustálené soudní praxe je též závěr, že v řízení o výkon rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, usnesení ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58). Námitky směřující proti věcné správnosti či zákonnosti exekučního titulu lze uplatnit pouze v řízení, v němž byl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1859/2005).
Dovolání proti výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na odklad provedení exekuce, není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládají ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., jelikož usnesení, jímž odvolací soud potvrdil (nebo změnil) usnesení soudu prvního stupně ve věci odkladu provedení výkonu rozhodnutí, v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a nelze ji opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., protože toto ustanovení je v řízení o výkon rozhodnutí uplatnitelné toliko prostřednictvím §238a odst. 1 a 2 o.s.ř., kde ale – jak bylo již výše uvedeno – institut odkladu provedení výkonu rozhodnutí není vyjmenován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2004 pod č. 233).
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Povinný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen zaplatit náklady, které oprávněný vynaložil v dovolacím řízení; náklady představují odměnu za zastupování advokátem ve výši 1.000, - Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b/, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady (§270 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu