ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.495.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 495/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné Č. s., a. s., proti povinné Ing. J. P., zastoupené advokátkou, pro 51.260,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 283/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2006, č. j. 20 Co 610/2005-11, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání povinné proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, č. j. 69 Nc 283/2005-2, kterým soud nařídil podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2003, č. j. 43/33 Cm 865/96-72, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 51.260,- Kč s 14,5 % úroky z prodlení od 17. 6. 1995 do zaplacení, nákladů přecházejícího řízení ve výši 2.056,- Kč, nákladů oprávněné a nákladů exekuce, jejichž výše bude stanovena samostatným rozhodnutím, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. K. U., soudního exekutora. Uzavřel, že povinná v odvolání neuplatnila žádnou ze skutečností rozhodných pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „zákona č. 120/2001 Sb.“); za takovou skutečnost nelze považovat podání mimořádného opravného prostředku. Odvolací soud nemá v této fázi řízení možnost jakkoli ovlivnit průběh nalézacího řízení a ani věcnou správnost exekučního titulu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou vzniku pohledávky. Ta vznikla na základě nesplacené půjčky z úvěrové smlouvy uzavřené dne 31. 8. 1992 mezi oprávněnou a Ing. J. P., jehož dědičkou povinná je. Předmětná pohledávka však „nebyla zařazena mezi pasiva dědického řízení“, a proto „výkon rozhodnutí postihuje majetek, jejž nelze postihnout výkonem rozhodnutí, příp. že celý výkon rozhodnutí je zcela nepřípustný, protože je tu důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat“. Dále namítá, že se odvolací soud nezabýval návrhem povinné, jež „měl být považován za návrh na odklad provedení exekuce“, neboť povinná pro jí namítané vady nalézacího řízení (spočívající především ve skutečnosti, že i přes řádnou omluvu její nepřítomnosti v nařízeném soudním jednání soud jednal a věc rozhodl) podala návrh na obnovu řízení. Má za to, že „nemohla bez své viny použít v původním řízení veškeré důkazy na obranu proti návrhu a na podporu svých tvrzení“, a proto by měla být nařízená exekuce odložena do doby, kdy bude řízení o obnově skončeno. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
Oprávněná ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o usnesení odvolacího soudu, upravují přípustnost dovolání ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl podle §44 odst. 10, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb. odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, proto, že – na rozdíl od jiných skutečností – neobsahovalo „skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce,“ je rozhodnutím ve věci samé; z hlediska materiálního jde vlastně o potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.). Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Takovou zásadní právní otázkou nemohou být výhrady, jimiž povinná zpochybňuje věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Nejvyšší soud již také ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do vykonávacího řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/200 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). Námitky týkající se chybného zhodnocení návrhu povinné soudem a jeho postupu v nalézacím řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, mohla povinná uplatnit pouze v tomto řízení; tvrzená pochybení soudu v nalézacím řízení nepředstavují okolnosti, jež by byly rozhodné pro nařízení výkonu.
Podobně je tomu i s námitkou, že účastník řízení napadl vykonávané rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem (v dané věci návrhem na obnovu řízení). Tato okolnost, jak správně uvedl odvolací soud, není při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí významná; povolení obnovy řízení je však důvodem pro zastavení exekuce.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu