ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.5253.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5253/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného S. S., zastoupeného advokátem, proti povinným 1) nezletilému J. A., zastoupenému matkou J. A., a 2) L. P., pro částku 150.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 9474/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 8. 7. 2008, č. j. 62 Co 3/2008-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 10. 9. 2007, č. j. 14 Nc 9474/2006-32, obvodní soud (kromě toho, že pod bodem II. výroku zamítl návrh matky prvního povinného na odložení exekuce) částečně – a to pro 13.184,- Kč – zastavil exekuci nařízenou proti oběma povinným společně a nerozdílně usnesením z 11. 9. 2006, č. j. 14 Nc 9474/2006-5, ve znění potvrzujícího usnesení městského soudu z 2. 3. 2007, č. j. 62 Co 72/2007-23, pro částku 150.000,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že druhý povinný zaplacení částky 13.184,- Kč prokázal fotokopií bankovního účtu, a v odůvodnění také vysvětlil, že „exekuce pokračuje pro částku 137.816,- Kč a pro náklady exekuce.“
V odvolání oprávněný navrhl změnu usnesení soudu prvního stupně tak, aby návrh druhého povinného na částečné zastavení exekuce byl zamítnut.
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud rozhodl tak, že usnesení obvodního soudu zrušil a „řízení zastavil.“ Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že exekuční titul – usnesení Okresního soudu v Chebu z 1. 3. 2006, č. j. 15 C 240/2003-130, jímž byl schválen smír účastníků o zrušení a vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví – byl rozsudkem (předloženým v průběhu odvolacího řízení prvním povinným) Obvodního soudu pro Prahu 10 z 23. 7. 2007, č. j. 7 C 369/2006-24, pravomocně dnem 4. 4. 2008 podle §99 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušen. S poukazem na ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu a ustanovení §154 odst. 1, 211 a 254 o. s. ř. a s odůvodněním, že „je vázán stavem v době svého rozhodování“ usnesení exekučního soudu prvního stupně s odkazem na §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a „řízení podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zastavil.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) a §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci i existenci vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Aniž specifikuje, v čem naplnění jednotlivých dovolacích důvodů spatřuje, poukazuje předně na to, že odvolací soud posuzoval správnost usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení exekuce, vydaného již po právní moci usnesení o jejím nařízení. Podle jeho názoru měl odvolací soud posuzovat jen tuto otázku, tedy správnost usnesení o částečném zastavení exekuce, neměl však rozhodovat o „zastavení celého exekučního řízení“ podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Tím, že sám rozhodl o takovémto zastavení řízení, a nepřenechal rozhodování o této otázce soudu prvního stupně, „zbavil účastníky řízení práva podat odvolání proti takovému rozhodnutí a popřel základní zásadu řízení před soudy, totiž zásadu dvojinstančnosti řízení.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Podle §237 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Z téhož důvodu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. (jak nesprávně dovozuje oprávněný), jelikož i přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen za splnění podmínek předepsaných ustanovením §237 odst. 1, 3 o.s.ř., jež v těchto případech platí podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. obdobně.
Podle §238 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že nejde o řízení o obnově ani o řízení po jejím povolení.
Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 o. s. ř., jelikož v souzené věci nejde o žádný z případů tam taxativně uvedených.
Posledním ustanovením, z něhož by případně mohla přípustnost dovolání plynout, je ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě byla věc postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Dovolání však není přípustné ani podle tohoto posledně citovaného ustanovení. V souzené věci bylo totiž sice řízení po předchozím zrušení usnesení soudu prvního stupně zastaveno, nikoli však pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž pro předchozí zrušení exekučního titulu, tedy s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (k tomu, že řízení – aby bylo dovolání přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – musí být po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně zastaveno právě jen za použití §104, tedy pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, případně za použití ustanovení §107 odst. 5, nikoli však z jiných důvodů, jak se tomu stalo v souzené věci, kdy odvolací soud řízení zastavil „podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy pro předchozí zrušení exekučního titulu, srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. komentář. II. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006 s. 1253 vysvětl. 2). V předchozí vysvětlivce je vysloven názor, že v ustanovení §239 odst. 1 jsou uvedena usnesení, jež odvolací soud sám vydal (musel vydat) v průběhu odvolacího řízení, aniž by jim předcházelo usnesení soudu prvního stupně o téže otázce (aniž by v tom směru šlo o rozhodnutí o „odvolání“). Z uvedeného – kromě jiného – plyne, že odvolací soud nesprávně směšuje, případně zaměňuje zastavení exekučního řízení (zde podle §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení) se zastavením exekuce samotné, v daném případě podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tedy pro zrušení exekučního titulu (k nutnosti rozlišovat uvedené instituty srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 12. 4. 2007, sp. zn. 3516/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.10/2007 pod poř. č. 95, třetí odstavec na straně 584/934, případně publikaci Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, druhý odstavec na straně 354).
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinným, jež by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení měli právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; takové procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu