ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.806.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 806/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné T. a.s., zastoupené advokátem, proti povinnému V. B., za účasti manželky povinného J. B., pro 76.559,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 27 Nc 107/2003, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 2.10.2006, č.j. 26 Co 390/2005-47, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti III. výroku napadeného usnesení, jímž krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, odmítá, jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 19.7.2005, č.j. 27 Nc 107/2003-31, okresní soud nařídil podle svého rozsudku ze 14.3.1995, sp.zn. 6 C 617/93, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně z 8.9.1998, sp.zn. 21 Co 506/95, exekuci k vymožení částky 76.559,- Kč, dále částky 13.154,- Kč představující náklady nalézacího řízení, jakož i „pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny“ (výrok I.), provedením exekuce pověřil označeného soudního exekutora (výrok II.) a konečně rozhodl o omezeních a sankcích podle §47 odst. 4 exekučního řádu. Se skutečností, že návrh na nařízení exekuce podala společnost T. a.s., zatímco vymáhaná pohledávka s příslušenstvím byla exekučním titulem přisouzena subjektu jinému, totiž podniku T., s.p., (zrušenému, jak plyne z výpisu z obchodního rejstříku, dnem 26.1.2000), se okresní soud vypořádal závěrem, že oprávněná převod práva ve smyslu ustanovení §36 odst. 3, 4 exekučního řádu prokázala smlouvou č. 332/98 o prodeji privatizovaného majetku, jíž F. n. m. ČR majetek převedl na kupující společnost V., a.s. (od 16.11.1998 T., a.s.); touto smlouvou bylo podle okresního soudu převedeno vlastnické právo k movitému i nemovitému majetku, jehož soupis je uveden v příloze č. 1 tvořící nedílnou součást smlouvy, a jiná práva a jiné majetkové hodnoty sloužící k provozování podniku, tedy práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
K odvolání povinného krajský soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. (s výjimkou jeho části, jíž bylo rozhodnuto o nařízení exekuce k úhradě odměny pověřeného soudního exekutora a náhrad mu náležejících) a ve výrocích II. a III. změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), v části I. výroku, jíž okresní soud nařídil exekuci k vymožení nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, krajský soud jeho usnesení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že oprávněná přechod (nyní vymáhaného) práva neprokázala, jelikož jí předložená smlouva o prodeji privatizovaného majetku z 1.11.1998, č. 332/98, neobsahuje ujednání, zda je předmětem prodeje podnik jako celek nebo pouze jeho část, a pokud jde o vymezení převáděných nemovitostí v příloze č. 1, jež je nedílnou součástí smlouvy, z této přílohy plyne, že do soupisu nemovitostí tvořících majetek podniku T., s.p. byly zařazeny pouze nemovitosti v katastrálních územích Z. Ž. a m. Ž., nikoli tedy nemovitosti předmětné (areál rekreačního střediska P.) v katastrálním území S. na M. (jichž se týkají exekučním titulem přisouzené a nyní vymáhané pohledávky). Nebyly-li tedy v daném případě smlouvou č. 332/98 o prodeji privatizovaného majetku převedeny na oprávněnou nemovitosti nacházející se v katastrálním území S. na M., nemohla na ni přejít ani práva právě s těmito nemovitostmi související.
V dovolání, směřujícím proti výrokům I. a III. napadeného usnesení, oprávněná namítá nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v právním názoru krajského soudu uvedeném v závěru předchozího odstavce tohoto usnesení (dovolacího soudu). Je sice pravda, že předmětné nemovitosti, tedy areál rekreačního střediska P. v katastrálním území S. na M., byly ještě před uzavřením smlouvy o prodeji privatizovaného majetku č. 332/98 převedeny právním předchůdcem oprávněné – podnikem T., s.p. – do vlastnictví „jiného subjektu, takže nemohly být uvedeny v příloze č. 1 smlouvy obsahující soupis převáděného nemovitého majetku“, tato skutečnost však podle názoru dovolatelky nic nemění na tom, že ve vlastnictví jejího právního předchůdce, tedy státního podniku, zůstaly podkladovým rozsudkem přiznané a nyní vymáhané pohledávky (z titulu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, vzniklé povinnému užíváním předmětného rekreačního střediska bez právního důvodu a z titulu nezaplacené kupní ceny zásob potravin v tomto středisku). Tuto pohledávku pak podle dovolatelky (poukazující na ustanovení §2 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) Fond národního majetku ČR převedl smlouvou z 1.11.1998, č. 332/98, na oprávněnou T., a.s., podnikající tehdy do 16.11.1998 pod obchodní firmou V., a.s.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že neprokázala-li oprávněná, že F. n. m. ČR na ni převedl předmětné nemovitosti (rekreační středisko P. v katastrálním území S. na M. /ve smlouvě o prodeji privatizovaného majetku č. 332/98 ani v její nedílné příloze obsahující soupis převáděných nemovitostí žádné nemovitosti nalézající se v katastrálním území S. na M. uvedeny nejsou/), pak neprokázala – ani prokázat nemohla – přechod práv (právě) s těmito nemovitostmi souvisejících, v daném případě pohledávek přisouzených exekučním titulem a nyní vymáhaných.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., a §130 exekučního řádu) důvodné není.
Dovolací soud předně zdůrazňuje, že skutkový stav zjištěný soudem odvolacím, že nemovitosti v katastrálním území S. na M. nebyly předmětem smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené dne 1. 11. 1998 mezi F. n. m. ČR a nynější oprávněnou T., a.s., je mezi účastníky nesporná. Uvedené tvrdí (byť každý z účastníků jinými slovy) jak oprávněná v předposledním odstavci druhé strany dovolání na č.l. 52 (kde výslovně uvádí, že před uzavřením smlouvy o prodeji privatizovaného majetku její právní předchůdce T., s.p. předmětné nemovitosti převedl do vlastnictví „jiného subjektu“, tedy subjektu odlišného od osoby oprávněné, takže „nemohly být uvedeny v soupisu tvořícím přílohu smlouvy“), tak povinný ve třetím odstavci třetí strany svého odvolání z 19.10.2004 na č.l. 16, kde výslovně tvrdí, že T., s.p. převedl – „na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR č. 148/1994 o převodu části majetku podniku T., s.p. na F. n. m. ČR“ – předmětné nemovitosti kupní smlouvou z 19.1.1993 („do katastru vloženo 8.2.1993“) na společnost P., s.r.o. se sídlem v J.
Z uvedeného je zřejmé, že převedl-li státní podnik jako právní předchůdce oprávněné předmětné nemovitosti v katastrálním území S. na M. již v roce 1993 (tedy dokonce ještě před vydáním exekučního titulu /podkladové rozsudky pocházejí z let 1995 a 1998/) na třetí subjekt, odlišný od účastníků nalézacího i exekučního řízení, nestaly se – ani se nemohly stát – exekučním titulem přiznané pohledávky související právě s předmětnými nemovitostmi součástí majetku převáděného F. n. m. ČR smlouvou z 1.11.1998 na nynější oprávněnou akciovou společnost (jež se právě touto smlouvou snaží prokázat přechod vymáhaných pohledávek na sebe ve smyslu §36 odst. 3 exekučního řádu).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Jako nepřípustné kromě toho muselo být odmítnuto dovolání v části výslovně směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení (navíc nemeritorní – k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88) rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení měl právo na jejich náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu