ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.841.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 841/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné T. 02 C. R., a. s., proti povinnému M. S., zastoupenému opatrovníkem justičním čekatelem Krajského soudu v O., pro 8.500,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 1580/2004, o dovolání JUDr. A. Ch., soudního exekutora, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007, č. j. 66 Co 389/2007-68, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud shora napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. 3. 2007, č. j. 29 Nc 1580/2004-57, jímž okresní soud rozhodl, že z rozdělované podstaty 14 552,33 Kč se uspokojují 1) zčásti pohledávka soudního exekutora JUDr. A. Ch. na nákladech exekuce v částce 8 559,36 Kč k hotovému zaplacení a 2) zčásti pohledávka oprávněné v částce 5 992,97 Kč k hotovému zaplacení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl s odkazem na Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, bod XVIII., že náklady exekutora náleží do třetí skupiny (§337c odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále též jen „o. s. ř.“/).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1, písm. f) o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009), soudní exekutor namítá nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a poukazuje na jiné rozhodnutí téhož odvolacího soudu, kdy jeho dovolání bylo vyhověno. Názor obsažený ve Stanovisku Nejvyššího soudu dle jeho názoru vychází z nepochopení postavení soudního exekutora a nemůže přispívat k lepší vymahatelnosti práva. Při respektování tohoto názoru může dojít a v praxi často dochází k tomu, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce nebude uspokojena vůbec nebo jen z malé části, což koliduje se základními právy exekutora. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o rozvrhu rozdělované podstaty, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (napadenému usnesení nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum je zde tedy předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu.
Hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky rozhodně dospět nelze, neboť otázku zařazení nákladů exekuce do třetí rozvrhové skupiny v projednávané věci odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou (jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. nemá).
Dovolací soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat i nyní), že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojuje ve třetí skupině; skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní (srov. Stanovisko k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. /účinného do 31. 12. 2007/ ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006 pod č. 31, bod XVIII, dále například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp.zn. 20 Cdo 2058/2006, usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp.zn. 20 Cdo 3139/2006, usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp.zn. 20 Cdo 5388/2007, usnesení ze dne 29. 4. 2009, sp.zn. 20 Cdo 1624/2007).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) - odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. (dovolatel na náhradu svých nákladů právo nemá a ostatním účastníkům v tomto stádiu řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2009
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu