ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.864.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 864/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. T., zastoupeného advokátem, proti povinnému Ing. M. K., pro částku 2.287.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 E 24/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 21.6.2006, č.j. 20 Co 272/2006-16, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného zrušil usnesení z 15.3.2006, č.j. 14 E 24/2006-5, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, a řízení zastavil. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil zjištěním, že předmětný výkon byl nařízen k návrhu oprávněného z 24.2.2006, zatímco v jiném řízení u tohoto soudu (pod sp.zn. 3 Nc 462/2005) byla k návrhu další oprávněné (A. P. P., k.s.) ze 16.6.2005 usnesením z 24.6.2005, pravomocně v prvém stupni 30.8. téhož roku, nařízena proti témuž povinnému exekuce, jejímž provedením byl pověřen JUDr. J. P., který dne 26.7.2005, tedy před zahájením předmětného řízení o soudním výkonu rozhodnutí, vydal exekuční příkaz č.j. 071 EX 1062/05-6/Ku, k provedení exekuce prodejem týchž nemovitostí povinného.
V dovolání oprávněný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); neztotožňuje se z názorem odvolacího soudu, který podle jeho názoru „dovodil, že nejde o dva různé způsoby výkonu rozhodnutí, jež vedle sebe obstojí, na něž nedopadá ust. §14 zák. č. 119/2001 Sb. …“. Oprávněný se naopak domnívá, že „souběh těchto dvou exekučních řízení není řešen citovaným zákonem č. 119/2001 Sb., přičemž tento svůj názor opírá o zmiňované usnesení Nejvyššího soudu z 21.7.2004, sp. zn. 20 Cdo 331/2004“.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm a/ o.s.ř.) není důvodné.
Oprávněný především argumentuje nelogicky, vnitřně rozporně, jestliže se na jedné straně „neztotožňuje s názorem odvolacího soudu …“, a jestliže na straně druhé se v témže odstavci dovolání přihlašuje k rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21.7.2004, sp. zn. 20 Cdo 331/2004, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2006 pod poř. č. 2. Krajský soud totiž – právě proto, že vycházel z onoho judikátu – nezastával v minulosti (a nezřídka i nyní) běžně uplatňovaný, a ovšem nesprávný názor, že v pořadí druhé vykonávací řízení (v předmětné věci vedené podle občanského soudního řádu) by mělo být pro dříve vydaný exekuční příkaz podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. přerušeno, nýbrž naopak – správně – dovodil, že takovéto vykonávací řízení zahájené teprve po vydání exekučního příkazu (a v daném případě i po právní moci usnesení o nařízení exekuce prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb. soudním exekutorem) je třeba – protože nelze vést více vykonávacích či exekučních řízení prodejem téže nemovitosti – zastavit.
V ostatním dovolací soud odkazuje na závěry soudu odvolacího.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatele, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení měl právo na jejich náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) prokazatelně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu