ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1023.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1023/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované B. a.s., zastoupené advokátkou, o 214.776,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 40/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008 č.j. 23 Co 548/2007-116, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. září 2007 č.j. 9 C 40/2007-86 s výjimkou zamítavého výroku se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou dne 27.3.2007 u Okresního soudu v Rakovníku) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 214.776,- s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20.11.2006 č.j. 9 C 226/2005-29 bylo v důsledku uznání nároku žalovanou pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, která mu byla dána žalovanou dne 3.8.2005, je neplatná. Ačkoli žalobce „ihned při předání výpovědi“ za přítomnosti svědků ústně oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaná až v průběhu řízení o neplatnost výpovědi dopisem ze dne 7.6.2006, který byl žalobci doručen dne 10.6.2006, sdělila žalobci, že mu umožňuje nástup do zaměstnání. Jelikož se žalobce od 1.11.2005, kdy skončila dvouměsíční výpovědní doba, „ocitl bez jakéhokoliv zdroje příjmů“, za situace, kdy měl vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem a k manželce, která byla v té době na mateřské dovolené, tak „k překlenutí tohoto období“, kdy jeho rodina „byla vystavena neřešitelné sociální situaci“, nastoupil od 1.11.2005 do pracovního poměru ke společnosti I. s.r.o., který trval i v okamžiku výzvy žalované k nástupu do zaměstnání, a z tohoto důvodu již žalobce „ode dne doručení výzvy žalované na dalším zaměstnávání netrval“. Žalobce touto žalobou po žalované požaduje náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1.1.2005 do 10.6.2006 (tj. do doby, kdy mu umožnila konat práci), kterou mu žalovaná odmítá vyplatit s odůvodněním, že „náhrada mzdy přísluší zaměstnanci pouze k překlenutí období, kdy nepracoval a neměl adekvátní prostředky k obživě“.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 4.9.2007 č.j. 9 C 40/2007-86 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 175.728,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výrokové části rozsudku, co do částky 39.048,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 38.322,- Kč k rukám advokáta Mgr. J. O. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná dala žalobci dne 3.8.2005 neplatnou výpověď z pracovního poměru, že žalobce „téhož dne žalované oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala“, a že žalovaná vyzvala žalobce k nástupu do zaměstnání dopisem sepsaným dne 7.6.2006. Protože „v průběhu řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že žalobce změnil svou vůli být i nadále zaměstnáván u žalované dříve, než v souvislosti s výzvou k nástupu do zaměstnání, učiněnou přípisem žalované ze dne 7.6.2006 (za projev vůle žalobce, že netrvá na dalším zaměstnávání, „nelze bez dalšího považovat“ jeho nástup do jiného zaměstnání), soud prvního stupně dovodil, že „jsou splněny všechny podmínky ustanovení §61 odst. 1 zák. práce“ a že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy za dobu od 1.11.2005 „nejméně“ do 7.6.2006. Na žádost žalované však „soud postupoval v souladu s ustanovením §61 odst. 2 zák. práce“ a s přihlédnutím k výši příjmů, kterých žalobce dosahoval jako zaměstnanec u I. s.r.o., rozhodl o nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu převyšující šest měsíců, a tudíž žalobě vyhověl „jen částečně“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.1.2008 č.j. 23 Co 548/2007-116 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 44.958,20 Kč k rukám advokáta Mgr. J. O. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „z provedených důkazů lze považovat za prokázané“, že žalobce dne 3.8.2005 při předávání výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala žalovaná dopisem z téhož dne a jejíž neplatnost byla následně určena pravomocným rozhodnutím soudu, oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Podle názoru odvolacího soudu v samotném faktu navázání dalšího pracovního poměru, byť na dobu neurčitou, „nelze spatřovat projev vůle, jímž by žalobce dával zcela jednoznačně najevo, že netrvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala“, neboť – jak zdůraznil - za situace, kdy žalovaná nedala žalobci až do konce běhu výpovědní doby najevo ochotu mu dále přidělovat práci podle pracovní smlouvy, „nebylo možno po žalobci spravedlivě požadovat“, aby setrval v existenční nejistotě a nesnažil se zajistit si jiný zdroj obživy po tu dobu, než skončí spor o neplatnost výpovědi, popřípadě než se žalovaná uvolí dál mu přidělovat práci. Námitku žalované, že změna stanoviska žalobce ohledně jeho dalšího zaměstnávání u žalované „má účinky ex tunc“ (tedy jako by na zaměstnávání u žalované nikdy netrval), odvolací soud odmítl s odůvodněním, že tak jako pozdější oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, ač se dřív vyjádřil opačně, znamená vznik nároku na náhradu mzdy (pokud mu není umožněno pokračovat v práci) až od okamžiku tohoto oznámení, „tak i projev vůle, jímž zaměstnanec dává najevo, že změnil své dřívější stanovisko a nadále již netrvá na dalším zaměstnávání, se stává účinným teprve dojitím tohoto projevu zaměstnance zaměstnavateli“. Za daného skutkového stavu tedy soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „nepochybil, pokud žalobou uplatněný nárok posuzoval konkrétně podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce“ a žalobci přiznal náhradu mzdy za období od 1.1.2005 do 30.4.2006.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že odvolací soud „nesprávně vyložil ustanovení §61 zák. práce ve znění účinném do 31.12.2006“ a ve věci rozhodl rozdílně oproti ustálené judikatuře dovolacího soudu, podle níž „nejsou pochybnosti o tom“, že zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na dalším zaměstnávání, změnit, avšak že z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodný stav, jaký tu byl v době vyhlášení soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, a že v případě, že zaměstnanec v této době netrval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nastává fikce skončení pracovního poměru dohodou podle ustanovení §61 odst. 3 zák. práce. Podle názoru dovolatelky žalobce již „v době hluboce předcházející“ vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20.11.2006 č.j. 9 C 226/2005-29, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované dne 3.8.2005, je neplatná, „zcela jednoznačně“ projevil svou vůli netrvat na dalším zaměstnávání u žalované tím, že ihned po dni, kdy měl pracovní poměr účastníků na základě neplatné výpovědi skončit, tj. dne 1.11.2005 navázal nový pracovní poměr na plný úvazek (tj. na stanovenou týdenní pracovní dobu) a na dobu neurčitou se společností I., s.r.o. V opačném případě by totiž žalobce „jednal v rozporu se zákonem“, neboť žalovaná „je přesvědčena“, že zákon počítá toliko s možností navázání vedlejšího pracovního poměru (který lze podle ustanovení §70 odst. 1 zák. práce sjednat pouze na kratší než stanovenou týdenní pracovní dobu) k překlenutí období, ve kterém jsou práva a povinnosti plynoucí z hlavního pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sporná. Pracovní poměr mezi žalobcem a společností I., s.r.o. však „nesloužil od samého počátku pouze k překlenutí období nejistoty v právech mezi účastníky, ale jednalo se o nové stálé zaměstnání“, o čemž svědčí rovněž skutečnost, že žalobce od 10.6.2006, kdy mu byla doručena výzva žalované k neprodlenému nástupu do zaměstnání, až do vyhlášení výše zmíněného soudního rozhodnutí nenastoupil zpět do práce u žalované, a sám v žalobě uznal, že „dne 7.6.2006, resp. 10.6.2006 již na dalším zaměstnávání netrval“. Za této situace, kdy žalobce projevil svou vůli nadále netrvat na dalším zaměstnávání „jak výslovně (uznáním v žalobě), tak i jednáním (navázáním nového stálého zaměstnání), resp. nejednáním“ (nenastoupením na výzvu žalované do práce), dovolatelka považuje za „zcela nelogické a ve svých důsledcích nespravedlivé“, aby se zaměstnanec úspěšně domáhal náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, „jestliže ve skutečnosti již u zaměstnavatele nemá zájem pracovat“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalované (její právní předchůdkyně) na základě pracovní smlouvy ze dne 3.5.1995, naposledy od 1.5.2002 jako „mechanik SBU“. Dopisem ze dne 3.8.2005 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr účastníků skončit uplynutím výpovědní doby dne 31.10.2005. Žalobce s výpovědí nesouhlasil a při jejím převzetí dne 3.8.2005 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání; od 1.11.2005 nastoupil do pracovního poměru u společnosti I., s.r.o. (nyní G.A.M. T. T. s.r.o.) a neplatnost výpovědi uplatnil žalobou podanou dne 14.9.2005 u Okresního soudu v Rakovníku. V průběhu řízení žalovaná uznala neplatnost výpovědi a dopisem ze dne 7.6.2006, který byl žalobci doručen dne 10.6.2006, vyzvala žalobce „k neprodlenému nástupu zpět do práce“. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20.11.2006 č.j. 9 C 226/2005-29 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dne 3.8.2005 je neplatná; rozsudek nabyl právní moci dne 3.2.2007. Až do vyhlášení tohoto rozsudku (ani později) žalobce do práce k žalované nenastoupil a dopisem ze dne 5.2.2007 – mimo jiné – sdělil žalované, že „vzhledem k časovému odstupu od výpovědi si zajistil novou práci a nemá již tedy možnost a ani zájem nadále u žalované pracovat“. Dopisem ze dne 21.2.2007 žalobce učinil žalované návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 21.2.2007, který žalovaná dopisem ze dne 22.2.2007 akceptovala. Z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 3.8.2005 se žalobce touto žalobou domáhá náhrady mzdy za období od 1.11.2005 do 10.6.2006 (předmětem dovolacího řízení je náhrada mzdy pouze za období prvních šesti měsíců, tj. od 1.11.2005 do 30.4.2006), kterou mu žalovaná odmítá vyplatit zejména s odůvodněním, že žalobce netrval na tom, aby ho dále zaměstnávala.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku, jaké důsledky má z hlediska ustanovení §61 zák. práce skutečnost, že zaměstnanec, jemuž dal zaměstnavatel neplatnou výpověď, netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Uvedenou právní otázku však odvolací soud vyřešil jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem době, kdy měl uplatněný nárok žalobce na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru vzniknout - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby; v tomto případě má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy, a to ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání (§61 odst. 1 zák. práce). Trvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nebrání to samo o sobě tomu, jak se mylně domnívá dovolatelka, aby navázal pracovněprávní vztah s jiným zaměstnavatelem; musí však být připraven na výzvu nastoupit do práce u dosavadního zaměstnavatele. Netrvá-li však zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), pak nastává - ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí - právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou (§61 odst. 3 zák. práce).
Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit, a to i opakovaně. Z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
S názorem odvolacího soudu, že změna dřívějšího stanoviska zaměstnance tak, že již nadále netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nemá vliv na důvodnost nároku zaměstnance na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce požadovanou do okamžiku „dojití tohoto (změněného) projevu vůle zaměstnance zaměstnavateli“, nelze souhlasit.
Je mimo pochybnost, že při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy, jehož rozsah je odvislý od toho, zda a kdy zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní a setrvá na něm až do vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, jestliže mu zaměstnavatel předtím neumožnil pokračovat v práci, popřípadě do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.
Změnil-li však zaměstnanec v době před vydáním soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru své stanovisko o tom, zda bude trvat na dalším zaměstnávání, ztrácí tím jeho dřívější oznámení své účinky a účinky každého nového (změněného) oznámení nastávají samostatně. Jestliže tedy kupříkladu zaměstnanec nejprve oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, poté na něm přestal trvat a posléze znovu chtěl být zaměstnáván, má právo na náhradu mzdy, avšak nikoliv ode dne, kdy vůči zaměstnavateli učinil původní (v pořadí první) oznámení, ale – jak zdůrazňuje rovněž odvolací soud - teprve ode dne, kdy znovu oznámil své rozhodnutí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Odvolací soud však náležitě neuvážil, že z pohledu ustanovení §61 odst.1 věty druhé zák. práce (tj. z hlediska toho, zda a v jakém rozsahu zaměstnanci náleží náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru) je významné konečné (definitivní) stanovisko zaměstnance o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával.
V případě, že byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, avšak zaměstnanec v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti tohoto rozvázání netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nastává fikce skončení pracovního poměru dohodou uplynutím výpovědní doby, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli jinak, tj. že fikce skončení pracovního poměru nenastala – jak vyplývá z ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce – uplynutím výpovědní doby, ale jiným (tomu předcházejícím nebo následujícím) dnem. Protože fikce skončení pracovního poměru dohodou ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 zák. práce nastává, jakmile je řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno, lze dohodu o jiné podobě fikce skončení pracovního poměru uzavřít pouze do doby pravomocného ukončení tohoto řízení; případná pozdější dohoda zaměstnavatele se zaměstnancem o rozvázání pracovního poměru k jinému datu, než které vyplývá z ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce, je obsoletní.
V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že zaměstnanec ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 zák. práce netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nejen tehdy, jestliže zaměstnavateli až do vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru vůbec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, ale i tehdy, jestliže oznámí následně zaměstnavateli, že - oproti svému původnímu stanovisku – na dalším zaměstnávání již netrvá a na tomto (novém změněném) stanovisku setrvá až do vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí, jímž je řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno. Je-li tedy konečným (definitivním) stanoviskem zaměstnance v době rozhodnutí soudu, jímž byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, že netrvá na dalším zaměstnávání, pak nabytím právní moci tohoto soudního rozhodnutí nastává - jak uvedeno výše - fikce skončení pracovního poměru dohodou ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 písm. a) zák. práce, a zaměstnanec nemá nárok na náhradu mzdy (k tomu srov. bod VII. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení, zda žalobci náleží náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce požadovaná v souvislosti s neplatnou výpovědí z pracovního poměru ze dne 3.8.2005, je především významný závěr o tom, jaké bylo v době rozhodnutí soudu, jímž byla určena neplatnost uvedené výpovědi, konečné (definitivní) stanovisko žalobce o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala.
Oznámení zaměstnance, že trvá (netrvá) na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Projev vůle je přitom vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§240 odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou přitom interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).
V posuzované věci žalobce až po právní moci rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20.11.2006 č.j. 9 C 226/2005-29, jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovanou dne 3.8.2005 je neplatná, dopisem ze dne 5.2.2007 sdělil žalované, že „vzhledem k časovému odstupu od výpovědi si zajistil novou práci a nemá již tedy možnost a ani zájem nadále u žalované pracovat“. Je také mimo pochybnost, že, oznámil-li zaměstnanec po podání výpovědi z pracovního poměru zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a neumožnil-li mu zaměstnavatel, aby konal práce podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec nejen nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (srov. §61 odst. 1 zák. práce), ale i možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele. Odvolací soud však nezahrnul do rámce svých úvah okolnost, že i když doba trvání pracovního poměru není v tomto případě zákonem omezena, musí zaměstnanec při sjednání svého pracovněprávního vztahu u jiného zaměstnavatele náležitě vzít v úvahu, že po svém zaměstnavateli požadoval, aby ho dále zaměstnával, a že proto musí být připraven znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, anebo bude-li předtím zaměstnavatelem ke konání prací podle pracovní smlouvy vyzván. Vzhledem k tomu není vzhledem k okolnostem daného případu vyloučeno [zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobce až do právní moci zmíněného rozsudku (ani později) na výzvu žalované ze dne 7.6.2006 nereagoval a nenastoupil do práce], že žalobce svou vůli, že - oproti svému dřívějšímu stanovisku - již netrvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala, vyjádřil (projevil) konkludentně již v průběhu řízení o neplatnost výpovědi. Protože se odvolací soud nezabýval tím, jaký byl v době rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi ze dne 3.8.2005 konečný postoj žalobce k dalšímu zaměstnávání u žalované a co z hlediska zjištěných vnějších skutkových okolností žalobcova nečinnost znamená, je jeho závěr o tom, že žalobce má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za dobu od 1.11.2005 do 30.4.2006, zatím předčasný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu